Řekni mi, co čteš, povím ti, kam kráčíš
Režisér Jan Mikulášek se ke spolupráci s Husou na provázku vrací opakovaně, a evidentně s chutí. Pozvání tentokrát přijal k adaptaci postmoderního románu srbského magického realisty Milorada Paviće Chazarský slovník. Poněkud pozapomenutý skvost, který svou podstatu halí do formálního hávu národní encyklopedie, dramatickým potenciálem rozhodně nepřekypuje. Narazili v Brně na zřídlo divadelních kvalit?
Na Mikuláškovu zálibu v syntetickém divadle herci velmi dobře slyší FOTO DAVID KONEČNÝ
Provázek, někdejší barevný ostrov svobody uprostřed normalizační šedi, se postupně transformoval v jednu z výkladních skříní brněnského mainstreamu, jež sice ani dnes neskrblí výboji mimo osvědčený kánon, dřívější „nepravidelná“ dramaturgie se ale proměnila ve svůj vlastní pomník. Systematicky se tu recykluje oblíbená nedramatická četba uměleckého vedení, životopisy postav spojené s městem či regionem a momentální popkulturní milníky. Ani Chazarský slovník výrazně nevybočuje z řady a spíše se obrací do minulosti. To ovšem zdaleka neznamená, že by nestál za pozornost.
Inscenátoři se naštěstí vystříhali úmorného scénování slovníkových hesel, a tak na zdejším jevišti ožívá pestrá mozaika postmoderních principů i magickorealistických kouzel. V dramatizaci je po vzoru Jména růže Umberta Eca vyhrazeno místo vědecké konferenci, mystifikaci, mysteriu i noir kriminálce. Výprava oblíbeného režisérova spolustrůjce Marka Cpina akcentuje infernální kombinaci černé a rudé. Diskusi, rozruch i úžas mezi Brňany budí variabilní „horolezecká“ stěna s řadou záchytných bodů, jež jako by sem zavítala z některé z inscenací Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Stylistický pastiš atmosféricky doplňují eklektické videoprojekce Marka Davida. Vše stojí a padá s totální přesností scénických předělů i hereckých akcí, která se s přibývajícím počtem repríz jistě bude precizovat.
Nespornou devízou souboru je jeho připravenost odvážně a s rozvahou čelit nejrůznějším výzvám či režijním přístupům. Na Mikuláškovu zálibu v syntetickém divadle herci velmi dobře slyší a nad herecká sóla nadřazují výkon kolektivní, který zároveň odkazuje k rodokmenu divadla jako jednoho ze středoevropských center alternativní kultury let minulých.
Do sehraného kolektivu výborně zapadly dvě nové tváře: pierotovsky něžná Zdislava Začalová v roli Uklízečky, pod jejíž omšelou fasádou smutného klauna se skrývá krása, sex appeal i sarkastický břit, a klukovsky hravý, v gestu, artikulaci i mimice však totálně koncentrovaný Kryštof Bartoš, jenž sugestivně ovládá machu církevního hodnostáře i temné spratkovství zločineckého zmetka.
Harcovníci pak povětšinou opět září: Ivana Hloužková je královnou jeviště i v kolečkovém křesle, Sylvie Krupanská vévodkyní divadelní něhy, charakterových proměn i ostrých gest a Růžena Dvořáková v dojemném coming outu konečně přiznala své čertí rohy. Dominik Teleky se nebojí ani srovnání se samotným Al Pacinem a jeho satanáš by jistě mohl být ozdobou vatikánských reality show. A za schopnosti, charizma a vypracovanou muskulaturu Vladimíra Hausera a Jana Kolaříka by mnohý ze studentů herectví nejeden z orgánů obětoval. Jen dosti zamrzí, že i zkušený režisér se místy nechá obalamutit osvědčenými typy. Úzkost a nemilá závrať jímají zejména z Terezy Marečkové, jejíž Manuil van der Spaak je tisící prvou variací na morávkovské „ošklivé“ dítě.
Pavićův hold pozapomenutému národu ve zkoušce divadlem, zdá se, obstál. Inscenace je múzickým labyrintem významů, idejí i póz. Otázkou však zůstává, pro koho je určena. Milcům divadla aktuálního, či vykradačům hrobů? Slunce je pomeranč.
Divadlo Husa na provázku, Brno – M. Pavić, J. Mikulášek, K. Menclerová: Chazarský slovník. Režie Jan Mikulášek, dramaturgie Kateřina Menclerová, výprava Marek Cpin. Premiéra 24. ledna 2022, provázek. sál.
Komentáře k článku: Řekni mi, co čteš, povím ti, kam kráčíš
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
