Řemeslníci v základech
Měl jsem to štěstí, že jsem se před časem rozletěl za dánské peníze do Dánska. Došel jsem na Ruzyň, prošel jsem kabinou letadla a přistál jsem na kodaňském letišti, odkud mne minibusem expedovali dál k pobřeží.
Na následné dny vzpomínám jen v tom nejlepším. Krmili mne, otírali mne, když jsem vystoupil z ringu toho vygrantovaného literárného podujatia, jehož se k lítosti organizátora účastnili téměř výhradně pozvaní autoři. Bylo to k pláči. Plahočili jsme se po dánských lánech a z nouze jsme vyhledávali přátelství a extrémní zážitky, neb posluchače a diváky jsme nenacházeli. Pravidelně nás přepadal smutek.
Druhého dne večer nás přepadlo zvíře v nás; narostly nám drápky, jimiž jsme se snažili uchytit v dánském systému, v němž je, jako v ohromné kleci, v níž se točí jen malinké zvíře, peněz jako blech. Začali jsme se těm Dánům smát (a sát), neb jsme si uvědomili, že jsou štědří a korektní, ale že jim něco chybí. Provozovali jsme extrémní zážitky a vyráželi jsme české, slovenské, ukrajinské, ruské a jiné méněcenné zvuky, v nichž každý podřadný mezek slyšel právě to, co Dánům chybí – život, vášeň, lemplovství. Tytéž nálady ztvárňuje dánská hra, kterou nyní dává (v našich šířkách nutno nahradit slovem prodává) smíchovské Švandovo divadlo.
Řemeslníci pojednávají o bezkrevném dánském páru, který je natolik naivní, že věří ve štěstí, které jako na zavolanou zvoní u čerstvě osazených dveří ještě plačící novostavby. Místo sexu dlaždičky; to téma je tady pro nás dole, pro nás, kdo známe skutečné hodnoty, trochu nudné, ale pro ty chudokrevné Dány; proč ne. Najmou si řemeslníky řekněme ze Zembly, z něčeho, co je pro Dány někde hodně daleko a nízko, z toho, o čem my víme, že to je právě to Česko, Slovensko, Ukrajina a další ksindl.
V začátku hry vidíme dánský pár v pasti, ve fázi, kdy spějí k jakémusi paradigmatickém zlomu, k bodu obratu, jímž si prošla každá mátožná a maminkovská (hodná) země euroamerického okruhu; nacházíme je ochromené úctou k lidským právům a jinakosti. Snaží se s flinkajícími a rozkrádajícími dělníky domluvit, hledí na ně jako na zvíře, které se nesmí (viz nechtěná, zapovězená ztráta autenticity) ochočit.
Trvá to. Trvá to chvíli. Pak další chvíli. Říká se tomu tolerance. Pak se ale i v Dánech nebo třeba v oněch láskyplných Nizozemcích něco zlomí. Stručně řečeno – občané a vlády pochopí, že úplně nejlepší bude, když ti podřadní cizinci … zmizí.
Do prvního řemeslníka, do té upovídané Slovenky, strčí v hádce dánský houslista a holka sletí ze schodů. Další cizinci už mizí plánovaně, ranou do hlavy.
Na Řemeslnících je pozoruhodné, že se nesnaží z východní pracovní síly dělat lidi, ještě pozoruhodnější pak je, že se z nás nesnaží dělat ani tu pracovní sílu – hra jednoznačně říká, že pracovat neumíme a nechceme. Jsme podřadní a krademe. Zasloužíme si zabít. Zabijí nás a uloží nás do základů stavby. Kuchyni pak sestaví a proud zapojí němečtí řemeslníci.
Je mi jedno, jestli hru v Dánsku četli spíše jako kritiku dánské společnosti, mně se na Řemeslnících líbí výše uvedený aspekt, plus to, co v této hře není. Protože, vezměte si, co všechno v ní mohlo být jinak a jak špatně ta hra mohla skončit. Hra mohla říct, že je s námi zábava – a milovník dobré hry by šel skočit. Hra mohla říct, že jsme nakonec Dány naučili žít; souložit, pokud máme být přesnější. Ale nic takového se ve hře naštěstí neděje. Nesejdeme se s Dány u jedné velké orgie, neb nikdo z nás už nežije. Jen těm Dánům se pozoruhodně rozproudila krev.
Podstatné je – nechme se pozabíjet. I tak můžeme spasit znavený západní svět.
Komentáře k článku: Řemeslníci v základech
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
