Renata Nechutová-Jiříková
(1968) Po absolvování divadelní vědy na FF UK byla v letech 1992–1993 kulturní redaktorkou Lidových novin a poté herečkou v Městském divadle Mladá Boleslav a v Divadle Příbram. V roce 1994 spoluzaložila Divadlo Minaret, nezávislý činoherní soubor zaměřený na divadlo pro děti a mládež, kde je kmenovou autorkou (13 titulů) a herečkou (1 400 představení). Vedle divadla je také terapeutkou emoční metody Runa a autorkou blogu renataklara.cz.
V inscenaci Divadla Minaret Kominíkovo štěstí FOTO Simona Suchá
Co vás přivedlo k divadlu/umění
Pocházím z poměrně „normální“ rodiny, kde se vyskytují spíše lékaři (otec a strýc) a seriózní lidé běžných profesí (matka knihovnice, bratr učitel), takže moje vášeň pro divadlo byla moje osobní anomálie, kterou rodiče tolerovali a nakonec i podporovali, ale v začátcích nijak nepodněcovali. Okouzlení divadlem zřejmě spadá do mých šesti let, kdy jsem v malém pražském sále Na Zavadilce viděla pohádku, kde se mi moc líbil náš rodinný známý, který hrál prince. Asi jsem usoudila, že bych chtěla být v životě princeznou. Anebo herečkou. To se mi zdálo dost podobné.
Největší divadelní/umělecký zážitek
Vzhledem k tomu, že jsem byla od mládí vášnivou divačkou, je to dost těžká otázka. Vybrat z té spousty představení, která jsem milovala, jen několik (nebo dokonce jen jedno) je skoro nemožné. Moc se mi líbila představení na mezinárodním festivalu Setkání v polské Toruni začátkem devadesátých let – oproštěná inscenace Romea a Julie v podání mladých studentů, irkutské divadlo, ze kterého čišela lidská čistota a pravdivost. A jako mimořádný zážitek se mi vybaví Radovan Lukavský v inscenaci Národního divadla (v Kolovratu) v Mittererově Návštěvní době. Starý muž, odtržený v blázinci od své rodiny, od chápání současného světa. Silná výpověď o světě, silný herecký zážitek.
Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste ráda zašla na kus řeči
V divadle jsem vždycky hledala odpovědi na duchovní otázky. Z minulosti bych proto ráda potkala člověka, který je mi nesmírně blízký svým duchovním pohledem na život. Žil před osmi sty lety a jeho láska k lidem i přírodě je pořád inspirativní. František z Assisi. Touha potkat se s ním byla tak silná, že jsem napsala hru Kouzelný les a v její inscenaci jsem s ním na jevišti. Další osobnost, s níž bych si moc přála se potkat, je dalajláma. S jeho názory souzním, ale ještě jsem se s ním bohužel osobně neviděla a ani ho „nezdramatizovala“. Na kus řeči bych s ním ale určitě ráda zašla!
Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěla zpracovat
Kniha Hermana Hesseho Siddhártha mě fascinovala hned při prvním přečtení. Četla jsem ji znova a znova. Život člověka shrnutý do útlé knihy. Duchovní hledání, moudrost. Moje nejmilejší kniha. Tenhle příběh by bylo skvělé divadelně zpracovat!
Umělecké disciplíny, žánry či formy (výtvarné, literatura, film, divadlo, hudba…), které máte ráda a kterým se naopak vyhýbáte
Nezáleží na žánru ani formě, ale na samotné výpovědi. Krásu a radost hledám ve všem, takže se nedá říct, že bych se něčemu přímo vyhýbala. Důležité v umění jsou pro mě prožitky, které vyvolává. Nepotřebuji se zaobírat myšlenkovými konstrukcemi, experimentováním za každou cenu. Mnohé moderní obrazy mi proto nic neříkají. Zajímají mě příběhy, emoce, vztahy. V životě i v různých podobách umění.
Historická či současná osobnost, divadelní/filmová/literární či reálná postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená
Není mi blízký Stalin, Spalovač mrtvol a Tomio Okamura. Protože jsem citlivá a laskavá, někdy ovšem i trochu potrhlá, cítím velké sympatie k Shakespearově Julii, Princezně ze mlejna, Kateřině ze Zkrocení zlé ženy a Pipi Dlouhé punčoše. Jsem něco jako Princezna Pampeliška. A trochu Tarzan a trochu Jack Sparrow.
Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete
Nejvíc obdivuju matku Zemi pro její nekonečnou trpělivost s člověkem, s tím vetřelcem, který na ni byl pozván a usadil se na ní. Místo aby se těch sedm miliard hostů na této krásné planetě chovalo ke své hostitelce s láskou a úctou, drancují ji a neuvědomují si, co všechno jim dává! Planeta Země je nejkrásnější planeta, jakou si dokážu představit. A každé zvíře, každá rostlina, každý kámen, potůček, kopec je krásný. Kdy už dokážeme otevřít oči, abychom to viděli?
Etické či jiné hranice, za které byste nešla
Většina z nás si svět onálepkuje na to, co je „dobré“ a co je „špatné“, podle vzoru JÁ to vidím správně – a ti ostatní „špatně“. Po pár letech zjišťujeme, že vše je jinak. „Etické hranice“, které nám vštěpovali ostatní, to je snůška jejich představ o světě a my se vyvíjíme, měníme, rosteme – a zjišťujeme, co je to za nesmysly. Z emočních a regresních terapií vím, že všichni jsme v minulých životech byli vrahové i bezdomovci, slušňáci i prostitutky. Chcete si hrát v tomto životě na svatoušky?! Naše duše nemá hranice.
Umělecký/divadelní sen
Svoje divadelní sny jsem si v uplynulých pětadvaceti letech (díky Divadlu Minaret) plnila a jsem za to životu moc vděčná. Moji odvážní spolutvůrci (režiséři Tran Quan Hung, Petr Hruška, Luděk Jiřík, výtvarníci Adam Pitra a Ivana Křivánková, hudebníci Petr Malásek, Vladimír Franz, bratři Krčkové a další) se nezalekli žádného mého divadelního nápadu, a tak se narodily moje autorské dětičky, naše inscenace. A můj – splněný – veliký divadelní sen? To byla inscenace o závislostech pro mladé lidi. Když jsem psala asi pátou verzi scénáře a grant na realizaci byl hodně omezený, přestávala jsem věřit, že se můj sen podaří uskutečnit. Přesto Démoni současnosti vznikli. Sny se plní! Teď právě čekám, jaký další divadelní sen se mi bude zdát…
Kým/čím byste byla, kdybyste se nevěnovala divadlu/umění
Terapeutkou. Stejně jako mě baví divadlem vyprávět fantazijní příběhy, zajímá mě poslouchat příběhy, které se přede mnou reálně dějí. Život sám je nejlepší příběh! Sama skutečnost. A ještě možnost tu realitu měnit! Skutečně a konkrétně proměňovat těžké a složité lidské příběhy v klidnou existenci! To je zázrak!
Plus: Zajímá vás umělecká kritika?
Sama jsem ji kdysi vystudovala a psala… Jak se k ní ale postavit teď, v době obrovských přeměn 21. století? Hodnocením něčeho se nadřazuji nad tvůrce, dílo. Kdo ale jsem? Jeden z davu se svým subjektivním soudem. A beru dílo někoho jiného (například inscenaci) jako inspiraci pro svou literární tvorbu? No, možná… Beru tvorbu někoho jiného jako možnost něco subjektivně soudit a kritizovat? To mi smysl příliš nedává…
Komentáře k článku: Renata Nechutová-Jiříková
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
