Divadelní noviny > Rozhovor

René Levínský: Píšu, když mi zaplatí

Prý nebude snadné s ním udělat rozhovor, protože je mystifikátor a pábitel. Možná je pravdivá jen polovina jeho historek, ale o to jsou krásnější. A bylo to příjemné povídání, protože je pohotový, inteligentní, vtipný a nebojí se lichotit. Významný český dramatik, geniální matematik a mizerný herec René Levínský (1970).

Budete říkat pravdu?

Budu říkat čistou pravdu, samozřejmě.

Stoprocentně?

Dvěstěprocentně.

Proč tak rád mystifikujete? Proč používáte různé pseudonymy, píšete falešné životopisy?

Začalo to někdy v osmdesátých letech, kdy jsem organizoval soutěž poezie. Když jsem přečetl přihlášené texty, došlo mi, že bych mohl vyhrát, úroveň tý poezie totiž nebyla nic moc. Nemohl jsem se ovšem přihlásit pod svým jménem, tak jsem si vymyslel pseudonym Šimon Olivětín. Napsal jsem pár básní, vyhrál a dostal peníze.

Kolik to bylo?

Myslím, že tři tisíce korun. Nebo tři sta korun? Byla tam určitě nějaká trojka. Prostě se mi to osvědčilo. A pak mám druhý důvod. Chci, aby kolegové vědci po zadání mého jména do googlu našli jen vědecké práce. V anglické verzi to tak ještě je, v německém a českém prostoru už je má reputace ve vědeckém světě ztracená.

Nebylo by tedy lepší vědu opustit a věnovat se pouze divadlu?

Nevím, zda neřeknu zásadní poselství příliš brzy… Je praktické, když se člověk věnuje více činnostem, a je tak nejlepším dramatikem mezi aplikovanými matematiky a nejlepším aplikovaným matematikem mezi dramatiky. Je to stejné, jako když člověk nakupuje akcie – měl by nakupovat různé, nejen pořád třeba mlíkárny, ale taky ocelárny. Když se zdražuje máslo a ceny mlékáren jdou nahoru, tak ocelárny stagnují. A pak se to vymění. Tak prostě svět funguje a já mám pořád důvod být šťastný.

A teď se vám daří v čem?

Teď se mi daří ve všem, což je trochu problém, protože musím být připravený, že se mi najednou dařit ve všem přestane.

Proč jste se vrátil do Čech po svých úspěšných vědeckých misích?

Německo mám rád a třeba se tam zase někdy vrátím, ale zdálo se mi, že žít patnáct let v jedné zemi stačí. A myslím si, že se v Čechách žije dobře. Je tu méně soutěživé ovzduší.

Kam pojedete po patnácti letech strávených v Česku?

Do Brazílie, protože jako Brazilec můžete vypadat jakkoli, proto je taky falešnej brazilskej pas nejdražší na světě. V São Paulu žije milion Japonců, milion Italů, nejlepší hospoda v Curitibě, což je hlavní město státu Paraná, se jmenuje Schwarzwälder Stube a místní specialita je bigos. Brazílie je Mekka nás milovníků multikulti.

Proč jste se v roce 2015 hlásil na pozici ředitele Klicperova divadla?

V té době jsem se pomalu vracel z Německa a ještě jsem nebyl rozhodnutý, jestli chci dělat vědu i divadlo, nebo jenom divadlo. Pak jsem usoudil, že když mám doktorát z ekonomie a píšu divadelní hry, tak se hodím na ředitele divadla. Z Hradce pocházím, narodil jsem se tam, vím, jak funguje divadlo v Německu i Polsku. A taky mi volala maminka a říkala, že by chtěla v Hradci chodit do ředitelský lože, moji rodiče pořád bydlí v Hradci kousek od divadla. Takže důvodů jsem měl spoustu. Klicperovo divadlo mám rád, ale myslím, že festival Divadlo evropských regionů by se dal dělat líp. V současnosti je to spíš „Bierfest“. Snažil bych se víc osobně jezdit do okolních zemí a zvát divadla, která jsem opravdu viděl.

Hlásil byste se na ředitele divadla jinde než v Hradci?

Kdyby za mnou přišel Honza Frič a řekl, že chce být uměleckým šéfem a shání ředitele, tak bych se asi přihlásil. Ale ano, bylo pro mě důležité, že je to divadlo v Hradci, že je tam festival, že je tam ředitelský byt a ředitelská lóže. A pak jsem si také přečetl výroční zprávu a viděl jsem, kolik je plat ředitele, a zdálo se mi, že by to mohlo být dobré i pro mě.

Zmiňoval jste Jana Friče, je to váš oblíbený režisér?

Nutíte mě tak brzy pronést už druhé moudro dne. Ale toto není naštěstí moje. Člověk má brát svou práci vážně, ale nemá brát vážně sebe. A přesně takový člověk je Honza Frič, na zkoušky chodí skvěle připraven, o věcech přemýšlí, hercům píše připomínky třeba ve tři ráno. A přitom o sobě říká, že je tiskař a u divadla je náhodou. To je strašně zdravej přístup k věci.

V rámci sebeterapie má smysl, že lezu na jeviště

Viděl jste všechny inscenace svých her?

Když jsem žil v Německu, tak jsem samozřejmě nejezdil na všechny premiéry, ale od té doby, co žiju v Česku, se snažím vidět všechny inscenace. Ono to není zase tak strašné – pět nebo šest večírků za rok. Člověk se tam může natřásat, na premiéře se navíc neříkají ošklivé věci o díle.

Nemáte někdy pocit, že vám inscenátoři text zkazili?

Ne, to se mi nestává. Samozřejmě někdy inscenace dopadají úplně jinak, než jsem si představoval. Vždycky se však dozvím něco o sobě, o režisérovi, o hercích. Myslím si, že je velký projev úcty, když někdo stráví šest týdnů svého života tím, že se zabývá mým textem.

A není to dáno také tím, že s Nejhodnějšími medvídky si kazíte své hry sám a nejvíc?

Snažíte se zasáhnout mé citlivé místo… Inscenace Nejhodnějších medvídků jsou geniální a dokonalé, takže otázce nerozumím. A budu radši dělat, že jsem ji neslyšel.

Proč hrajete?

To je otázka, kterou si kladu často. Když jsme s Medvídky připravovali Poincarého domněnku, tak jsme se s Danem Vavříkem dohadovali, kdo to bude režírovat. Vavřík o to dost stál, tak jsem mu to nechal a rozhodl jsem se hrát. Jenže jsem dvacet let nehrál a úplně jsem zapomněl, jaká to je hrůza. Ale zase je dobré, že když se trápím na jevišti, tak mám velkou úctu k hercům, kteří vědí, co dělají. V rámci sebeterapie a sebetrýznění asi má smysl, že lezu na jeviště.

Chtěl jsem se naučit počítat a zdrhnout

Proč jste nešel po střední škole na uměleckou školu?

Protože jsem skončil střední školu v osmdesátém osmém a ani ve snu by mě nenapadlo jít jinam než na školu, kde se počítá. Vyhrával jsem matematické olympiády a bylo jasné, že půjdu na jaderku, tedy na školu s nejvíc sexy názvem – Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou. Na katedře matematiky totiž platilo, že třetina absolventů zdrhla za hranice. Chtěl jsem se naučit počítat a zdrhnout. To byl můj plán.

A založili jste tam divadlo.

Na škole byl poměrně výrazný nedostatek žen a na kolejích jsme trpěli přetlaky. Někteří spolužáci lezli po skalách, ale mě to dostatečně neuspokojovalo. Tak jsme si vymysleli, že založíme divadlo, a tím získáme přístup k ženám. Dopadlo to tak, jak jsme očekávali, s ženami jsme se opravdu začali stýkat.

V té době jste se setkal také s Andrejem Krobem?

Byl jsem ve stávkovém výboru jaderky s Martinem Klepalem, synem kulisáka z Divadla Na zábradlí Ládíka Klepala. Jednou jsem přivedl na výbor dívku z Ústí nad Labem a představil ji Martinovi. Dali se dohromady a pozvali mě na svatbu jako svědka. Láďovi Klepalovi byl před lety na svatbě svědkem Andrej Krob. Andrej tedy svědčil tatínkovi a já synovi. Jsme Svědci Klepalovi.

Jak vznikla vaše divadelní spolupráce?

Když už jsme se na tý svatbě sešli, tak jsme si říkali, že bychom mohli něco udělat společně. Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou si původně objednal J. A. Pitínský. Chtěl ve Zlíně režírovat něco o vláčcích, tak jsem mu to napsal. No, a když to pak Pitínský nechtěl dělat, tak jsem šel za Andrejem, že mi to na svatbě slíbil, a protože je Rus a má svou čest, tak to musel splnit.

Jsem jako krejčí, který šije obleky

Píšete teď něco?

Píšu, když si někdo něco objedná. Jsem zakázkový autor a píšu, když mi zaplatí. Jsem jako krejčí, který šije obleky. Třeba Poincarého domněnka vznikla tak, že Ivo Kristián Kubák podal grant na teorii chaosu a pak zjistil, že sám hru nenapíše, a potřeboval by grant vyúčtovat. Přišel tedy za mnou, abych mu to napsal. Dotkni se vesmíru a pokračuj na Nové scéně si vymyslela dramaturgyně Marta Ljubková. Chtěla, abych něco napsal pro Friče, Frič zase chtěl něco na téma posvátné a profánní. A taky ho zajímal odborný jazyk, v takové té jednoduché, modelové situaci, v níž lidi s velikou důvěrou používají třeba vysoušeč na zeď, i když vědí, že je to v podstatě prázdná krabice, stačí jim, že je návod k tomu vysoušeči napsaný dostatečně vědecky. Lenka Havlíková z Divadla X10 chtěla, abych napsal dramatizaci Solaris, tak jsem napsal dramatizaci Solaris. Vždycky lidé něco chtějí. A s Fričem teď připravuji inscenaci do Národního divadla Brno. Jeho zadání bylo, aby to bylo sprostý a ve verších.

Takže nic neodmítáte?

Pokud se mi zdá, že je zakázka smysluplná pro obě dvě strany, tedy, že jsem schopen ušít oblek, který by tomu člověku mohl slušet, tak to dělám. A když mám pocit, že zakázku nechci vzít, tak se ji snažím přehrát na někoho jiného.

Jak vznikla hra Úvod do práce s PC, která má za sebou rozhlasovou premiéru a divadelní bude uvedena v říjnu na festivalu 4+4 dny v pohybu?

Také na zakázku. Herec Petr Vaněk přišel za Martou Ljubkovou a říkal: Marto, ty všechno přečteš, ty všechno znáš, potřebuju hru pro jednoho herce. A Marta mu říkala, když chceš hru pro jednoho herce, tak běž za Levínským, ten píše věci na zakázku. A tak přišel Petr Vaněk za mnou a říkal, že chce hru jenom pro sebe. Mně připadá divadlo jednoho herce divný, podle mne je v divadle podstatná dramatická situace, a když ji vytváří jeden herec, tak si to dovedu představit leda s loutkama. Ale Vaněk loutky nechtěl. Tak jsem vymyslel, že uděláme regulérní přednášku, to byla jediná situace, v které mi přišlo přirozený, že je člověk sám. Navíc je Petr Vaněk takový hipster a krasavec, proto jsem z něj udělal ajťáka, který přednáší na úřadu práce, jak se naučit na počítači. Myslím, že je to krásný protiúkol.

A ještě musím dodat, že jsem rád, že mě v této sezoně budou režírovat pouze ženy! Je to krásné a tematické. Solaris – Anything Goes v DUP39 režírovala Ewa Zembok, Dotkni se vesmíru a pokračuj v Městském divadle Brno Hana Burešová, Úvod do práce s počítačem – Rekvalifikační kurz Úřadu práce MČ Praha 9 Johana Švarcová, Řekl bych nějakej vtip a pak bych zemřel smíchy (fud) bude v Naivním divadle režírovat Míša Homolová a konečně pro Národní divadlo Brno připravuji inscenaci s Janem Fričem. A to je také žena.

V čem jsou režisérky lepší než režiséři?

Jsou týmoví hráči. Můžu si s nimi víc povídat, nejsou soutěživé.

S Nejhodnějšími medvídky soutěžíte?

Když jsem po posledním představení Medvídků říkal Mirovi Bambuškovi, že inscenaci režíroval Vavřík, tak se Bambušek strašně smál, a když jsem se ho zeptal, čemu se směje, odpověděl, že tomu, že v kontextu inscenace Medvídků používám slovo režie. Čili my se pohybujeme mimo klasická paradigmata… nerežírujeme, nesoutěžíme. Nebo aspoň ne v divadle, leda v tom, kdo vypije během zkoušky víc piva.

Chtěl byste, aby nějakou vaši hru režíroval Miroslav Bambušek?

V kontextu Bambuškovy tvorby bych termín režie nepoužil.

Jak by měl vypadat tým, který by měl vytvořit dokonalou inscenaci na základě vašeho textu?

Odpovím jen částečně – opravdu mám divadelní sen! V jeden večer bych chtěl mít premiéru v Utopii, to je anarchistický sklep v Nuslích, inscenaci by režíroval Jan Kačena a zároveň bych měl premiéru ve velkém sále vinohradského divadla, inscenaci by režíroval Jura Deák.

Co byste pro ně napsal?

Pro Kačenu bych napsal nějakou sprostou poezii. Aby se to rýmovalo a bylo to sprostý, to si myslím, že by bylo pro Kačenu perfektní. A pro Deáka samozřejmě nějaké velké plátno. Musím totiž veřejně přiznat, že mé jediné divadelní vzdělání je to, že jsem v osmdesátém osmém a devátém roce absolvoval na Jiráskově Hronově dva desetidenní kurzy, které vedl Jura Deák. Je to tedy můj největší a jediný divadelní učitel.

Vezmu papír a tužku a začnu psát

Napsal jste nějakou divadelní hru v cizím jazyce?

V roce 2004 mělo být na bienále ve Wiesbadenu uvedeno Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou v režii Hany Burešové, ale z technických důvodů to nakonec padlo. Byl jsem smutný, proto mi dali cenu útěchy a v roce 2006 mě pozvali na kurz mladých dramatiků. Těšil jsem se, že budu bydlet v dobrým hotelu a dostanu na všechno volňásky, ale vůbec mi nedošlo, že když jsem pozvanej do kurzu mladých dramatiků, že budu v kurzu mladých dramatiků a že se bude očekávat, že tam napíšu nějakou hru v němčině. Nakonec to ale dopadlo dobře, jako ostatně všechno na světě, protože jsem tam byl s Ewaldem Palmetshoferem, který je dneska docela velká hvězda rakouského divadla, a potom tam s námi bylo ještě osm mladých německých dramatiček a my jsme je tam s tím Palmetshoferem bavili a bylo to strašně příjemných deset dní. V rámci toho jsem napsal v němčině divadelní hru pod pseudonymem Oddillo Herrlichen čili Něhoslav Líbezný.

Bavilo vás to?

Němčina je opravdu dobrý jazyk. Myslím, že moje němčina je vlastně svým způsobem vtipná, ale celou hru by se to asi vydržet nedalo. Tohle bylo kolektivní dílo, každý z nás napsal nějakých pět minut…

Přemýšlel jste v němčině?

Ano, někdy přemýšlím v němčině, jindy zase v angličtině, poté v češtině. Záleží na tématu.

Máte nějaké obvyklé postupy, když píšete?

Většinou si vezmu papír a tužku a začnu psát. Je důležité psát ručně na papír. Když člověk píše na počítači, tak je línej a nevymyslí si tu větu od začátku do konce, protože ví, že ji vždycky může smazat a začít znova, zatímco když člověk píše tužkou na papír, tak prostě musí na začátku věty vědět aspoň přibližně, kam chce dojít. Bořivoj Srba tvrdil, že pozná text, který byl napsaný v ruce nebo na psacím stroji, od textu, který byl napsaný na počítači. Nejsem dogmatik, ale je na tom hodně pravdy. Když to řekl Bořivoj Srba, tak na tom hodně pravdy být musí.

Máte sekretářku, aby vám to pak přepsala?

Přepisuju si texty sám. A trochu je měním. Píšu v programu, který se jmenuje LaTeX. Tuším, že jsem jediný dramatik, který píše v programu LaTeX.

Jak dlouho píšete hru?

Napíšu hru za několik dní, ale musím ji mít předem vymyšlenou, a to někdy trvá třeba půl roku. A nad některými tématy přemýšlím už několik let.

Například?

Hrozně obdivuju německý televizní film Konference ve Wannsee, což je rekonstrukce zasedání nejvyšších fašistických pohlavárů, kteří řešili „konečnou otázku“. Vážně se tam diskutuje o tom, že se miliony Židů nemůžou postřílet, protože pak vojáci mají trauma, když dlouho střílí do neozbrojených civilistů. A pak musí chodit každý pátek k psychiatrovi. Navíc jsou kulky drahé.

A já bych tenhle princip chtěl z těch velikých výšek světových dějin přesunout do malého lokálního prostředí a vlastně malejch dějin, chci rekonstruovat zasedání krajského výboru Státní bezpečnosti v Hradci Králové z prosince 1989. Borci řešili ztráty služebních průkazů a to, že soudružka Vopičková nesplnila fyzický testy v běhu na 400 metrů. Dějiny běžely úplně mimo ně. Přečetl jsem toho spoustu v archivu bezpečnostních složek, do programu i na plakát chci použít fotografie všech těch soudruhů, na ně nemá nikdo copyright. Ale zatím nikdo nepřišel a neřekl, tak to napiš pro nás, to bude určitě krásná komedie, takže to pořád odkládám.

Považujete některé své hry za angažované či politické?

Napsal jsem třeba Skif. Ale nevím, není to podle mne úplně politická hra – spíš bych řekl, že je to takový Lehrstück. Tam ta snaha, řekněme, informovat, je do jisté míry větší než nějaký umělecký ambice, i když si myslím, že to třeba nějakou hodnotu i divadelní má, ale to musí posuzovat někdo jinej než já. Ale jinak se nijak neostýchám vstoupit do politickýho prostoru. On je politický prostor v Čechách, už co se týče používaných termínů, hrozně absurdní. Když se podíváš na to pojmenování rolí, tak zjistíš, že my, kteří tvrdíme, že nic jako národ neexistuje, že jsme fanoušci multikulti a že jsme všichni občani světa a občani Evropy, tak jsme bráni za jakýsi naivní kretény, přitom to, co my říkáme – tahle naše ideologie se zasloužila o to, že v Evropě sedmdesát let nebyla válka. A ta parta, která mluví o silných národních státech a vede národní řeči, tak ti si říkají „realisti“ a přitom jsou to ti, jejichž myšlenky způsobily v minulým století dvě strašný světový války. Když člověk říká národ, tak říká jedním slovem válka, jinak to prostě nefunguje. Jak někdo může vůbec vypustit z úst takový nesmysl, že je naše sluníčkářská ideologie, díky níž se sedmdesát let v Evropě neválčí, naivní? To je nepochopitelný, opravdu babylonský spletení pojmů.

Jak jste přišel k té jizvě na hlavě?

Vyboural jsem se na kole. A zlomil si páteř.

Vypadá to, jako byste tam měl implantát.

No, vymlouvat to nikomu nebudu. Jestli pomluva, co má o mně po Praze kolovat, má být ta, že mám speciální mozkový implantáty, tak to beru. To je vlastně moc krásný.

Génius

René Levínský je génius a mám na to tři důkazy.

Vzpomínám si, jak na hodinu kreslení v lidové škole umění v Hradci Králové, kam jsme oba dva od útlého dětství docházeli, přinesl Kája Schmied, který měl tetu ve Švýcarsku, pravděpodobně první exemplář Rubikovy kostky ve městě. Já s ostatními dětmi jsme se v němém úžasu nezmohli na nic víc než na opatrné otáčení barevnými kostičkami, zatímco René ji bez větších potíží asi za půl minuty celou složil. Řekl jen: „Hm…“ – a šel si zas kreslit.

Další důkaz mi podal, když jsem ho už jako studenta prvního ročníku jaderné fyziky požádal o pomoc při maturitní písemce z matematiky. René souhlasil a následujícího rána, v čase písemných maturit, se v převlečení instalatéra ukryl na pánských záchodcích, kde jsem mu předal papírek s opsanými čtyřmi maturitními úlohami. Asi za hodinu jsem se dovolil na záchod podruhé. René mi tam podal papír formátu A4, kde byla všechna zadání vypracována čtyřmi různými způsoby s tím, že si mám jeden vybrat a zbytek poslat po třídě. Jako čtyřkař jsem si ihned uvědomil, že jednička z maturitní písemky by byla podezřelá, tak jsem se čestně rozhodl, že dva příklady ze čtyř vypočítám sám. Plán vyšel, dostal jsem trojku, ale skutečná pointa se odehrála v kabinetě matematikáře, který chtěl, abych mu vysvětlil, jak je možné, že zatímco dvě snadnější úlohy mám špatně hned za rovnítkem, tak dvě poměrně složité slovní úlohy jsem vypracoval za užití jakési Smith-buttonovské metody, která vůbec není v osnovách středních škol…

Třetí důkaz se odehrál v čase přijímacích zkoušek na DAMU, kam jsme se společně přihlásili. Každý uchazeč si z klobouku vytáhl pět spolu náhodných slov, která měla být inspirací pro text pohádky. My s Reném jsme si jako místo pro psaní vybrali bar U Mrtvého kašpárka, který pro adepty loutkářského umění provozovali studenti loutkářské katedry. Nabídka byla skromná, ale zahrnovala vše potřebné: rum, kofolu a párek s hořčicí. Snědli jsme párek a pak, trochu jak o závod, synchronně psali a pili alkohol. Asi tak po pátém koktejlu kofola–rum René vítězoslavně zamával hotovou pohádkou, zatímco já už, bohužel, příliš nevnímal realitu. Kamarád René to ihned rozpoznal, vzal mi můj sešit s rozepsaným textem a pohádku dokončil. Už si nepamatuji, co tam napsal, ale asi opět něco geniálního, protože mě přijali a jeho ne (což na jeho pozdější uměleckou kariéru mělo zjevně blahodárný vliv).

Takže, jak vidíte, René je génius, ale také vynikající kamarád a mám ho moc rád.

Jakub Krofta

• Autor: Lenka Dombrovská
• Publikováno: 3. října 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: René Levínský: Píšu, když mi zaplatí

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ