Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Report z galaxie Zaráz (No. 4)
Finální salvu letošního Zarázu, přinesla hradišťská Její pastorkyňa, vzniknuvší pod režijním vedením někdejšího lodivoda Slováckého divadla, Michala Zetela. Inscenační úprava Markéty Špetíkové obstarožní drama důsledně oprostila od většiny sekundárních motivů i zbytných folklórních fanglí, a původní poetická východiska venkovské tragédie tak posunula směrem k přímočarému femi-westernu.
V kontextu radikální scénické adaptace tak výborně funguje jazyková transpozice do současné bánovštiny, jejímž autorem je člen hereckého souboru, a představitel fanfarónského Števy Buryji, Pavel Šupina. Zetelovo režijní vedení nezapře svou evidentní proněmeckou orientaci, jež soubor pevně vede ke komplexní gestické partituře i intenzivnímu kolektivnímu napojení. Příběh, jenž se odehrává mezi slabými muži, pod kuratelou silných žen se ve finále stává drtivou obžalobou špatných úsudků a opičí mateřské lásky. Společnost, v níž si lidé osvojují děti, aby jim pak permanentně předhazovali, že nejsou jejich vlastní, je uzavřenou komunitou, kde přítomnost blížící se zkázy je od začátku patrná. Atmosféra postupně eskaluje i přesto, že precizní herectví všech zúčastněných se až na řídké momenty zříká nežádoucí psychologizace. Závěrečné prolomení emoční distance je tak v případě Kostelničky Buryjovky v podání jinak přesné Jitky Hlaváčové na hranici uvěřitelnosti a kalendářního kýče. Jako by do vily Tugendhat na chvíli pronikly divy ze Screamers, a Zetel stal se Almódovarem. Jinak ale místní ansámbl opět zafungoval skvěle, a to i přesto, že od premiéry v inscenačním obsazení proběhla řada zásadních změn.
Števa a Laca v podání Pavla Šupiny a Františka Maňáka uvěřitelně ztvárňují dva kontrastní odstíny podobně nefunkčního mužství, tedy excentrického floutkovství, a introvertního, skoroautistického bolestínství, atmosféru vzpomínky na patriarchát jako dávno již neexistujícího zřízení pak velmi dobře korunují Pavel Hromádka a David Vaculík jako Stárek a Rychtář. Za ultimátní střety pohledů Kostelničky a její tchyně (Kateřina Francová) by se nestyděli ani Henry Fonda a Charles Bronson, a novicka Míma Krajčová se v této vybrané skupině pohybuje s grácií mnohem protřelejšího žabce. Zvedám palec nahoru a nemohu se neusmívat. A to nejlepší nakonec: Petra Staňková v Hradišti dorostla v jednu z nepřehlédnutelných heroin. A ano, nemohu si to odpustit: (podle všech veřejně dostupných informací) je lepší než heroin!
Brilantním partnerem hereckým představitelům je výprava Evy Jiřikovské, která už podruhé ve dvou dnech suverénně prokázala svou příslušnost k evropské divadelní elitě. Její kostýmy, v nichž se setkávají prvky oděvu pracovního i společenského, jasně akcentují propojenost zdejší komunity ve sféře oficiální i soukromé a scénografická dominanta v podobě skleníku pak představuje výkladní skříň, zpupně vystavenou na odiv okolí, a zároveň i memento rodinných tajemství i traumat, ukrytých za mléčným sklem. V jedné z nejvypjatějších scén se pak nebojí černo-humorně parafrázovat obal jednoho z nejslavnějších hudebních alb všech dob. A rozhodně nejde o Janáčka. Z důvěrně známých věcí, ukuta tvrdá pěst. Krása.
Letošní Zaráz pak ukončil společný oběd a po něm poslední z kvarteta diskusí (z nichž ovšem jedna nebyla věnována rozborům inscenací, ale financování divadel, pozn. aut.). Dle reakcí většiny přítomných by se sice mohlo zdát, že Uherské Hradiště si protentokrát na chleba namazalo Zlín, leč není tomu tak. Bilanční přehlídka jednak nerovná se soutěž, zjevný rozdíl je navíc v přístupu: zatímco Hradiště vycídilo aktuální rodinné stříbro, Zlín se nebál prověřit provozní repertoár. Oběma přístupům uznale přikyvuji, jen bych propříště poprosil namíchat. Brzy na shledanou, a děkuji velmi!
Komentáře k článku: Report z galaxie Zaráz (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)