Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 5)
Na královéhradecký festival Regiony, neboli Divadelňák, jak mu říkají místní, jezdím pravidelně rozechvělá očekáváním nálože skvělého divadla, hudby a uvolněné letní atmosféry. Divadelní sezona je za námi, noviny mají prázdniny, takže je, co slavit! Ať už na terase Klicperova divadla, kde se skvěle tančí na večerní koncerty na Letní scéně, jež pod námi pravidelně praská ve švech, nebo před Drakem, který umí účastníky nečekaně schramstnout a vyplivnout je až nad ránem. Zvlášť když vás lahodný mok a vyprávění sympatické obsluhy místního stánku, kterou tvoří sami herci z Draku (jejich každoroční celotýdenní nasazení v přebíhání mezi jevištěm a točením piva nelze než obdivovat) přenese až do dálného Karibiku… A pak se u kytary sejdou herci, režiséři, ředitelé, kritici či jiní tvůrci a diváci, Hradečáci s Pražáky, Češi s Moraváky a všichni se mají regionálně. Jenže spolu s množstvím vypitých tekutin úměrně klesá rovnováha, a tak je občas potřeba i zvolnit, o což jsem se pokusila v úterý…
Vyjít z lesa. Foto Karolína Malá
Ze svého „brlohu“, improvizované kanceláře na hotelovém pokoji, jsem vyšla až v půl páté, abych zhlédla půlhodinové představení Vyjít z lesa / Sortir du bois francouzského souboru Compagnie Kislorod. Ač pod jiným názvem, jde v podstatě o tytéž tvůrce, kteří se coby Compagnie Bakélite Hradci představili v pondělí s inscenací Láska k riziku / L’Amour du risque a na festival se vrátili po dvou letech. Olivier Rannou a Morien Nolot si pouze prohodili role a Morien, která v Lásce k riziku v zákulisí obsluhovala robotické vysavače a v inscenaci figurovala jako asistentka režie, se tentokrát stala autorkou, režisérkou i performerkou. Se svou absurdní hříčkou se zařadila do vcelku silně zastoupené dramaturgické linky festivalu, jíž je téma ekologie, udržitelnosti či zkrátka obecně lásky k přírodě.
Nature morte. Foto Karolína Malá
Ze tmy se vynoří v přestrojení za smrček, shodí ze sebe pár šišek a poté si dálkovým ovladačem zapne retro televizi. Ať přepíná, jak přepíná, všude se však odehrává stejný horor – dřevorubci soutěží v řezání či štípání dřeva. Útěchu přináší až komediální sestřih myslivců napodobujících vábení jelenů za pomoci všelijakých trubek, i ten však zobrazuje člověka coby svrchovaného vládce přírody, která by měla skákat, jak on píská. Umělohmotná figurka jelena se tak dává na útěk a kličkuje přes kusy betonu, zatímco smrček se uklidňuje prací o les, který zkultivuje do úhledného francouzského nápisu FORET. Vše se odehrává v přítmí, v mlze, v lynchovsky hororově groteskní atmosféře a končí světly neonů a zátiším s mrtvým jelenem, mísou ovoce a odhalením dosud skryté performerky se skleničkou červeného vína. Zátiší se totiž francouzsky řekne nature morte – mrtvá příroda… Oproti precizně vystavěné Lásce k riziku působí inscenace trochu jako studentská klauzura, svou poťouchlostí si však festivalové publikum získala.
A nyní trocha hudby!
Stejně jako tradiční host festivalu, etablovaný novocirkusový soubor La Putyka se svou stejnojmennou inscenací, která jejich dráhu před patnácti lety odstartovala. Nový cirkus po česku, ve formě podivuhodných příběhů z české hospody, si mohli hradečtí diváci vychutnat spolu s pivečkem v Letním kině Širák. Kdo si nestihl zaopatřit orosený půllitr před začátkem představení, mohl vzít zavděk alespoň kuželkou od hostinského v podání Jiřího Kohouta. Právě on přes veškeré akrobatické a hudební umění svých kolegů v závěru strhl publikum parodickou variací písně Když jsem já pařil to první léto – veselou i hořkou jako to pivo, jako večírek s na něj navazující neúprosnou kocovinou, jako komický a tragický život alkoholika…
Štamgasti z La Putyky. Foto Lukáš Veselý
Divadelní hladinku jsem ve svůj odpočinkový den vyrovnala tou hudební a mezi oběma představeními zaběhla do Městské hudební síně alespoň na chvíli podpořit kolegu Vladimíra Mikulku, který si coby Inženýr Vladimír od divadelní kritiky pravidelně odskakuje k hudbě. Koncert Ošklivé písně o hezkém světě, nazvaný podle stejnojmenného alba z roku 2004, odehrál v komorní sestavě své kapely – tedy sám. Kromě účastného publika ho podpořila i akustika kaple, kde prý vystupoval poprvé a liboval si v tom natolik, že už možná ani nebude chtít hrát jinde.
Vladimír Mikulka alias Inženýr Vladimír. Foto Ester Šebestová
Z Putyky jsem zase pospíchala na dvorek In Vino a recesistickou kapelu Snaha, tvořenou členy kabaretu Vosto5. Zájem festivalového publika však zdaleka přesahoval možnosti stísněného dvorku, a jelikož tvorba kapely, která vystoupila jen s jednou akustickou kytarou, stojí spíše než na hudbě na improvizaci a humorných průpovídkách mezi písněmi, před bránu, kde se tísnili pozdě příchozí, charisma jejích členů tentokrát nedosáhlo. Ti navíc komunikovali spíše sami mezi sebou než s publikem, případně se soustředili na několik prvních řad anebo zpívali přímo herečce Pavle Tomicové, dlouholeté člence souboru Klicperova divadla, která zde slavila narozeniny. A tak když před bránu nebylo povídání hudebníků slyšet, konverzovalo se u vína – zato osvědčený refrén písně Je to na hovno zapojil i náhodné kolemjdoucí…
///
Více o letošním festivalu Regiony na iDN:
Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 1)
Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 2)
Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 3)
Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 4)
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
