Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

REPORTÁŽ: Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 6)

V úterý jsem z lesa vyšla, abych se do něj ve středu zase vrátila – v rámci meditační túry Slunce, seno, Pavlišov, vedoucí z Martínkovic k Chatě pod Korunou na úpatí Broumovských stěn. Režisér Vojtěch Bárta a jeho Chemické divadlo spojili síly s dramaturgyněmi Dagmar Fričovou a Lucií Ferenzovou z A studia Rubín a s broumovským novinářem a hudebníkem Janem Hamerským a po loňském jednorázovém projektu Pivo, hlína, Pavlišov, který uvedli 22. června 2023 v rámci kandidatury Broumova na Evropské hlavní město kultury 2028, se letos na Broumovsko vrátili hned dvojím putováním. 25. června vyrážel autobus z Broumova a 26. června z Hradce Králové, aby se na divadelní pouť mohli vypravit i účastníci Festivalu Regiony.

Vzhledem k tomu, jak je Broumovsko krásný a zároveň odlehlý kraj, se jednalo o jedinečnou příležitost – z festivalových hostů jsem ji přitom využila jako jediná, ačkoli se výlet překrýval s představeními, které již pražští kritici mohli vidět (Nie sme doma z Husy na provázku v rámci hostování v Arše a Pana Polštáře v Rokoku). Z toho důvodu – a také protože je pravděpodobné, že se projekt nebude opakovat, a tudíž ho nikomu nevyspoileruji – jsem se rozhodla svůj zážitek popsat detailněji. V autobuse z Hradce nás dohromady sedělo sotva patnáct a pár dalších diváků se k nám připojilo v Martínkovicích. Mezitím jsme ovšem v Broumově vyzvedli herce Zbyška Humpolce, který nás oficiálně přivítal a zpěvem do reprodukované písně Waldemara Matušky Eldorádo nás naladil na nadcházející pouť v zapomenutém, chudém, o lepší budoucnosti snícím kraji:

V dálných dálkách v zámoří,
ční prý zlaté pohoří.
Příchozího pohostí,
nádherou a hojností.

Dík těm svůdným pověstím,
zástupy šly za štěstím.
Chátra i ti bohatí,
s vírou, že se vyplatí…

R: Jít a hledat Eldorádo,
zbavené vší bídy člověčí.
Jít a hledat Eldorádo,
kde je láska, mír a bezpečí.

Poté se převlékl do zlatého pláště a na hlavu si nasadil obří molitanový řízek – údajně pavlišovský, tzv. pavlišovák nebo pavlišák, který se jí s knedlíkem a se zelím, přelitý máslem nebo olejem. Pavlišov u Hronova však o tuto regionální „lahůdku“ soupeří s Úpicí na Trutnovsku, o čemž jsme se mohli přesvědčit vzápětí, když autobus zastavil stopařce Halce Třešňákové v neodolatelném kostýmu knedlíku se zelím. Tělo měla schované v papírové kouli, omezující pohyb, a v rukou, jež jí koukaly jen od loktů dolů, držela síťovku s hlávkou zelí a stopařskou kartonovou ceduli s nápisem Úpice. Zbytek cesty do Martínkovic herci četli zapálené internetové diskuse o původu a legitimitě této kontroverzní speciality a hašteřili se ve snaze dostat účastníky zájezdu na svou stranu, přičemž z hlasování vyšel jako vítěz Pavlišov – ať už proto, že měl Zbyšek více času získat si jejich sympatie, proto, že Halka své repliky četla, nebo prostě proto, že jsme masožravá společnost, Pavlišov mají tvůrci v názvu a na řízek se všichni těšili.

Koštnout ho mohli hned po příjezdu do Martínkovic, kde ho rozdávaly uvaděčky/průvodkyně ve formě jednohubek (knedlík, zelí a na vrchu řízek). Děti (pravděpodobně místní, neboť cílem projektu bylo zapojit i místní komunitu) nám zase pověsily na krk narůžovo obarvené šišky na provázku coby ochranu proti vlkům. A šlo se. Za doprovodu místního faráře v podání Šimona Krupy a kytaristy ve strakatém kovbojském klobouku, který vylezl z popelnice na tříděný odpad – jak jinak než za doprovodu písně Eldorádo, k níž se na cestě k lesu poutníci nadšeně přidávali. Zpovzdálí nás sledovala i podivná bytost, připomínající kupku sena na louce nebo strašáka do zelí – až když se k nám později v lese odvážila blíž (a snad na důkaz našeho postupného splynutí s přírodou nám vydala i své plody – čokoládové bonbony), ukázalo se, že je to obyčejná muchomůrka.

Nejdřív jsme ale došli ke kravínu, kde nás přivítala Tereza Hof coby Kristina Ringlová, po které se farář u autobusu sháněl. Kravín nazývala kaplí, o kterou pečuje, a plamenně vyprávěla o tom, jak se jí v Ticháčkově lese zjevila Panenka Marie, když sbírala lišky. Diváky přiměla k tomu, aby si klekali a zase vstávali podle toho, jak k ní Panna Marie promlouvá, některým požehnala tím, že je pomazala léčivým bahnem, a když ji farář označil za lhářku a bosorku, nezbývalo než učinit zázrak. A opravdu, Panna Marie v podání Jany Kozubkové se zjevila na střeše kravína se žlutě doutnající otepí slámy coby pochodní. Zázrak je však prchavý, a tak záhy prchnul, načež se za ním farář rozeběhl se slovy: Zázraku, počkej! Já jsem zástupce Boha na zemi! Takový zázrak musí patřičný úřad řádně prošetřit. Poté už za sebou uháněli mezi poli na kole a pak i brázdou na horizontu, až nám zmizeli z očí…

To byl přesně moment, kdy bych v duchu imerzivního divadla nejraději uháněla za nimi, nejlépe taky na kole, vzhledem k pozvolnému profilu a krásnému počasí – a ještě intenzivněji jsem toto nutkání pocítila po chvíli, kdy se za oběma cyklisty rozjel na kole i vlk. Na rozdíl od Těžby snů, pořádané Chemickým divadlem v Lužickém semináři na Malé Straně, která byla tvůrci sice inzerována jako imerzivní divadlo, ale odehrávala se vždy převážně v jedné místnosti, kam se všichni diváci nevešli, a tak má pozornost postupně odpadla a zpět naskočila až při závěrečném koncertu vynikající lužickosrbské kapely Čilak. A přitom jsme na něj tehdy s partnerem zůstali sami, protože nebyl nikde inzerován a ostatní diváci, zřejmě lépe uspokojeni představením, mezitím odešli. V obou případech bych tak projekt nazvala spíše divadelní procházkou, Francouzi pro ni tuším používají výraz théâtre déambulatoire nebo promenade. S tím rozdílem, že ve volné krajině se nestane, že by byl divák o nějakou scénu ochuzen – zvlášť když je průvod poutníků veden jednou průvodkyní vpředu, druhou vzadu a doprovázen herci.

V dalším úseku cesty vpředu kráčela Kristina a za sebou táhla dvoukolák plný slámy, z něhož se ozývalo proroctví Panny Marie: Vytrpíš si na světě své a potom přijdeš ku bráně mé. Náš průvod nyní mohl připomínat poutě, které do Ticháčkova nebo Šolcova lesa mířily koncem 19. století. Kristina Ringlová byla totiž skutečnou dívkou ze Suchého Dolu nad Policí nad Metují na opačné straně Broumovských stěn, které se zde ve věku čtrnácti let údajně zjevila Panna Marie při sbírání hub. V letech 1892-95 prý došlo celkem k třiadvaceti zjevením, z nichž některá se již odehrávala za přítomnosti poutníků, jichž sem přijíždělo vlakem denně i patnáct tisíc – mimo jiné kvůli místní hlíně, v jejíž léčivé účinky věřili. V lese dokonce postavili sochu Panny Marie a křížovou cestu, královéhradecký biskup Eduard Brynych je však odmítl posvětit, poutě zakázal a Kristinina vidění označil za klam. Jejich důvěryhodnost navíc do značné míry zdiskreditoval (možná navlečený) soudní proces, který vyústil v roce 1903 v rozsudek trestu smrti za domnělou vraždu kamarádky Anežky Špačkové, k níž se ovšem Kristina nikdy nepřiznala a porota nenalezla motiv ani vražednou zbraň. Trest byl nakonec zmírněn na patnáct let těžkého žaláře, z nichž si dívka odpykala necelých čtrnáct, načež se vrátila do rodného kraje, aby zde pečovala o kapličku, která byla v Ticháčkově lese vystavěna v roce 1897 a stojí zde dodnes. Posvětil ji ovšem až v roce 1990 katolický kněz Jiří Prokůpek a po jejím vyhoření a následné obnově v roce 2012 kardinál Dominik Duka. Pro srovnání dodám, že Bernadette Soubirous, které se Panna Marie údajně osmnáctkrát zjevila v Lurdech, pocházela z podobně nuzných poměrů, v den prvního zjevení v roce 1858, když sbírala v lese dřevo, jí bylo rovněž čtrnáct let, avšak svatořečena byla až v roce 1933, tedy po propuštění Kristiny z vězení.

Tvůrci se v interpretaci vizionářky/fanatičky vydali cestou sympatické mnohoznačnosti. Do role obsadili Terezu Hof, která je schopná ji vnitřně naplnit a diváky strhnout svým zápalem, přičemž auře zázračnosti napomáhá i její stříbrná hříva a heterochromie duhovky, díky níž má jedno oko modré a druhé hnědé. Její bílý kostým – závoj, holínky a šaty, posázené madonkami – je však již značně nadsazený a snaha zfanatizovat dav ustavičným klekáním přímo komická. Stejně tak k vysvětlení smrti Anežky tvůrci využívají nejednotnost Kristininých výpovědí, a tak herečka dokola vysvětluje, že se jí kamarádka ztratila už po cestě, načež v etudě s revolverem předvede, jak si jej dívky předávaly, když ji Anežka požádala o asistenci při sebevraždě.

Cestou k lesu následovalo ještě zastavení u ohradníku jedné z pastvin, kde se tzv. hovínkář, ekologický aktivista s amplionem v barvách duhy v podání Vojtěcha Bárty, rozplýval nad vlčím trusem, zatímco Zbyšek Humpolec v kostýmu farmáře naříkal nad tím, že mu vlci roztrhali všechny ovce – zbyl z nich jen kus pečených skopových žeber, která napíchl na vidle a nabídl divákům. Do jejich sporu se zákonitě musel vložit ještě opilý myslivec v podání Halky Třešňákové, který do sebe lil kořalku a divákům sliboval podobné osvěžení u studánky – když jsme k ní však došli, kanystr schovaný za stromem, z něhož měl prýštit lahodný mok do připravených hrníčků, byl plný dešťové vody… Nečekanou situaci ovšem herečka vyřešila spontánní básní – vtipnou, s dokonalým rytmem a rýmy.

A pak jsme prostřednictvím rituálu vedeného Kristýnou, s křížkem na čele a třísknutím kamenů, překročili magickou hranici lesa, kde už na nás číhali vlci. Dva z nich schovaní v chlupatých maskách, jeden bleděmodrý, druhý růžový, jako dvě bezbranná miminka, seděli u stolu a hráli karty. Pojďte k nám! Pohodu tady máme, houby sbíráme, karty hrajeme… zval nás do jejich hájemství černý vlk v podání Vojtěcha Hrabáka. Černou paruku, brýle a kožich doplňovaly umělé upíří zuby, které si barvil na rudo tekutinou z PET láhve. Působil spíše komicky než hrozivě, jeho cílem také bylo vyvrátit všechny předsudky panující o vlcích: Červená Karkulka? Vždyť je to nesmysl, proč by žral napřed starou bábu, když mohl mít mladou holku?

K problematice vlků na Broumovsku, v tomto směru nejpostiženější oblasti ČR, kde údajně žijí tři smečky čítající asi třicet jedinců a vlci zde kromě ovcí napadají už i telata, farmáři si logicky stěžují a opatření CHKO hodnotí jako nedostatečná, jsme se tak víc nedozvěděli a téma zůstalo divadelně jen zhruba načrtnuté – ostatně jako všechna ostatní, když každé z nich tvoří jen jedno dvě zastavení. Je již jen na divákovi, které z balíku témat spojených s krajinou Broumovska jej zaujme a bude-li si o něm chtít nastudovat víc.

Nejinak tomu bylo i u posledních dvou zastavení, z nichž první nás zavedlo hlouběji do lesa k hrobu dvou broumovských benediktinských mnichů, kněžích Prauseho a Schmitta, kteří byli v roce 1945 zavražděni v Šonově, poslední vsi za Broumovem na česko-polských hranicích, skupinou českých radikálů, vedenou bývalým důstojníkem Československé armády Václavem Hamzou. Ten v rámci „čištění pohraničí“ od Němců křivě obvinil Prauseho ze spolupráce s Werwolfy (německy vlkodlak) – německými partyzány, kteří se začali školit ke konci druhé světové války a po jejím skončení řádili především v Sudetech. Zfanatizoval bandu vojáků i místních obyvatel, společně vyrabovali šonovskou faru a Prauseho se Schmittem, jehož si Prause vychovával coby svého nástupce ve funkci správce šonovské farnosti, se opilí namol vydali do lesa zastřelit. Bárta v tomto výjevu využil skutečnosti, že byli kněží pohřbeni v improvizovaném mělkém hrobě, a vytvořil obraz jakéhosi očistce, v němž s opilými vrahy v nekonečně se opakující smyčce účtuje Prause v podání Šimona Krupy a přihlíží mu Vojtěch Hrabák coby Schmitt, přičemž jejich jména se dozvídáme z bílého kříže na hrobě.

Poslední zastávka nás konečně přiblížila k zázraku – Panně Marii v podání Jany Kozubkové, která si před našima očima z mariánského roucha na hlavě uvázala africký turban a představila se coby šička textilního závodu Veba. Tento národní podnik, který se specializuje na africké tkaniny, vznikl v Broumově v roce 1949, v roce 1958 se sloučil s Metou z Police nad Metují a po revoluci prošel kuponovou privatizací a stal se akciovou společností. Jeho vzniku předcházelo založení mechanické tkalcovny v Broumově Benediktem Schrollem v roce 1856, samotná textilní výroba na Broumovsku ovšem sahá až do doby Přemysla Otakara II., který v roce 1275 udělil Broumovu soukenické privilegium. Veba si v minulosti prošla několika krizemi – tou první hned v padesátých letech, kdy musela vyřešit odliv pracovních sil do jiných průmyslových odvětví zaměstnáním asi stovky řádových sester z broumovského kláštera. Další čelila v letech 1993-94 po zhroucení západoafrického trhu nebo v letech 2015-16, kdy poklesl prodej afrického brokátu, a i nadále se potýkala s finančními problémy.

Když šička mezi kusy oblečení jednotlivých diváků rozpoznala dostatečný počet vlastních výrobků, mohli jsme se již se skupinou žen v šátcích (zřejmě z Divadelního souboru Kolár z Police nad Metují), které měly koše místo hub plné chleba se sádlem, jenž štědře nabízely pocestným, odebrat k cíli naší výpravy – Chatě pod Korunou. Rozlehlou travnatou plochu před ní lze v létě kromě kempování využít i k řadě sportů (nachází se zde také volejbalové hřiště), což zřejmě předjímala dvojice matky se synem, kteří hráli na lesní cestě badminton či tenis – těžko říct, protože údery pouze naprázdno zpomaleně naznačovali, přičemž badmintonové rakety drželi na backhandu tenisově oběma rukama a z reproduktoru se namísto mlaskání péřových míčků ozývaly údery tenisáků.

Ale čert vem nedokonalosti – je léto, je krásně a tohle byl spíš výlet než divadlo, navíc v dobré společnosti a zakončený točeným pivem, vystoupením pěveckého sboru Clari Cantus a kytarovým koncertem spoluautora scénáře Jana Hamerského. Škoda jen, že jsme k inscenaci nedostali žádný program a že nebyla nijak využita cesta autobusem – z Hradce a zpět jsou to přece jen tři hodiny, a tak jsem se bývala mohla na tuto ochutnávkovou konfrontaci se skutečnými dějinnými událostmi i aktuálními problémy, s nimiž se musí Broumovsko vyrovnávat, lépe připravit.

///

Více o letošním festivalu Regiony na iDN:

Chvění, tekutost, rovnováha

Chvění. Tekutost. Rovnováha.

Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 1)

Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 2)

Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 3)

Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 4)

Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 5)

• Autor: Kateřina Kykalová
• Publikováno: 30. června 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 6)

1. Vladimír Hulec

   

   Jistě
   výjimečná a návštěvy hodná akce / projekt. Ale v programové brožuře festivalu je nesnadno dohledatelná a velmi snadno přehlédnutelná!
   Objevil jsem ji až nyní – po přečtení textu – na webových stránkách festivalu: https://www.festivalregiony.cz/predstaveni-slunce-seno-pavlisov-meditacni-tura-vol.-2.html?id=236
   Proto se jí možná kritici a mnozí další účastníci festivalu neúčastnili. Takovým projektům se má věnovat větší produkční péče. Škoda tolika energie a práce výrazných osobností české nezávislé scény pro jedno či dvě uvedení a pár diváků. Vědět o ní, možná bych se o den či dva v HK zdržel, anebo na ni vyrazil z Prahy.
   🙁

   01.07.2024 (12.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ