Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí
REPORTÁŽ: Cirkusový Montréal (No. 9)
Mezinárodní festival Montréal Complètement Cirque, vyjma několika zahraničních hostů věhlasného jména, směroval pozornost publika především na severoamerickou produkci. Nejinak tomu bylo v rovině dramaturgie věnované dětem, která čerpala čistě z québecké cirkusové nabídky. Inscenace Le Bibliothécaire zápasila s knihovnickými výzvami a duet Brotipo připomínal tuzemský večerníček Pane, pojďte si hrát… Je vhodné a dostačující servírovat dětem, byť v úctyhodné kvalitě, jen salta, stojky, ale hlavně zaškobrtnutí, pády a kopance?
Le Bibliothécaire. Foto J. F. Savaria
Sál v kulturním komplexu Espace St-Denis, s tvarem podia vhodnějším pro varietní produkce, potemněl a kdesi v posledních řadách parteru se mezi diváky v kuželu světla objevila postava. Knihovník Paul-Émile Dumoulin přispěchal do práce. Drobný muž v kabátu a s pracovní taškou vkročil na jeviště, na kterém stála čínská tyč, knihovna se svazky, štafličky a pracovní stůl. Samo prostředí rodinnému publiku napovídalo, že s příběhem zavítá do regionální půjčovny knih, kde se všem nástrahám svého zaměstnání usilovně snaží vyhovět velmi specifický pracovník. Sólo Le Bibliothécaire všestranného performera a beatboxera Hippolyteho ze souboru Le Gros Orteil na ploše šedesáti minut vytěžilo cirkusové řemeslo a klaunérii, beatbox a performerův cit pro rytmus.
Úvodní výstup, jímž herec „rozehřál“ prostor a vytyčil své teritorium, velmi vzdáleně připomněl legendární pantomimický duet Borise Hybnera s kabátem. Knihovník s ním však více zápasil a rozehrával komično například padáním k zemi (gravitaci podléhal on i oděv), než aby rozvíjel poetičtější příběh s kusem šatstva. Se svou hranou nešikovností, v níž uplatňoval obratnost akrobata, doprovázenou výmluvnými grimasami a zvuky à la beatbox, si podmanil dětské diváky. Salvy smíchu ze sálu mu byly příjemnou odvetou za investovanou energii. Knihovníkovy „lapálie a peripetie“ vznikaly jak z jeho urputné snahy například dokonale uklidit pracovní stůl či správně srovnat vrácené knihy, které zase padaly a s nimi k podlaze i on sám, anebo co nejlépe vyhovět požadavku dohledat svazek a vykonat mnoho dalších dílčích úkolů, tak si v mezičase „číst“. Se spoluúčastí publika, na které pokaždé vstřícně reagoval, listoval třeba milostnou literaturou, konkrétně z knihy nahlas předčítal a také pantomimicky přehrával příběh. Plasticky vyprávěl především tělesným jazykem, a i když popisně, za to srozumitelně a s příměsí cirkusových disciplín navíc atraktivně. Projevil se jako mrštný artista, zdatný žonglér, přesněji manipulátor diabola či silový artista na čínské tyči. Performer funkčně, zejména v rovině muzikality projevu, frázoval jednotlivé etudy, které nezřídka vyvedl ke kýžené pointě. V několika případech ji však zahodil, aniž by se vůbec k ní snažil vystoupat. Takto například odhodil zmiňovaný kabát, posléze klobouk, nebo jen tak zaklapl knihu či jednoduše jejich sloupec obyčejně přemístil z místa na místo. Obrazně připomínal běžce přes překážky, který je před sebe sázel jako stále nové a nové výzvy, aniž by ale vyčerpal všechny, nebo aspoň několik z možných způsobů překročení těch předtím do cesty postavených. Námět inspirovaný knihovnickými rituály a povinnostmi se přese všechny výhrady, týkající se hlavně zjednodušování narativu oproti kultivaci z hlediska asociací a imaginace, ukázal jako příjemně nevyčerpatelný terén. Z hlediska dramaturgie a hlubšího rozvinutí gagů sice odolal zdolání vyšších met, ale díky uplatnění cirkusových dovedností, beatboxu a popularizaci čtení knih si sólo Le Bibliothécaire pomyslné skóre navýšilo.
Le Bibliothécaire. Foto J. F. Savaria
Pane, pojďte si hrát, ale…
Velké šapitó v cirkusovém areálu TOHU na periferii Montréalu se stalo dějištěm posledních repríz inscenace Brotipo souboru Les Foutoukours. Po deseti letech tento akrobaticko-klaunský duet, jenž předestřel kamarádství jako vztah spřízněných duší, ale charakterově i vizuálně zcela odlišných osobností, ohlásil derniéru. Na pohled rozdílní, avšak v identickém kostýmu, perfomeři Rémi Jacques a Jean-Félix Bélanger vsadili na vděčnou hru protikladů, které se jevily jako funkční inscenační princip trvale udržující komediální rozměr. Jeden druhého tělesně i silově převyšoval. Zatímco jeden byl vysoký, druhý spíš menší, první svalnatý, druhý silnější, dominantní a submisivní, šikovný a nemotorný… Když se usmíval Jacques, Bélanger se mračil, a tak dokola i naopak. Podobně si přelévali i náznakovou (posunkovou) komunikaci s publikem, ke kterému se vřele obraceli, často dokonce scházeli do hlediště. Divák se během představení mohl cítit uvolněně a pobaveně, neboť se stal přímou součástí jejich spikleneckých her od prvního vodního postřikování, které se z jevištního souboje přeneslo do prvních řad přes z různých důvodů fingované hádky, až po závěrečné utišení a uchystání se k spánku.
Klaun Jean-Félix Bélanger bez nadsázky překvapoval naprosto nepředvídatelnými schopnostmi a dovednostmi. Nejenže dokázal podržet, vzepřít i nadnést kolegu Rémiho Jacquese, ale exceloval také s diabolem. Rémi Jacques zase zářil v balancování na rukách, které uplatňoval při každé příležitosti. Do hry vnášeli podněty i předměty z běžných činností a povinností, jako například zametání, zabydlení prostoru, čekání na sebe navzájem aj. Chvílemi působili opravdu až roztomile, většinu času však uplatňovali podbízivě nadměrné grimasy. Scénografický minimalismus jako by „dopočítávali“ herectvím, chvílemi až excentrickým, a playlistem orientovaným na pop music. Publikum však tleskalo a horskou jízdu klaunských nálad, mixovanou s jejich předstíranou naivitou, korunovalo výbuchy smíchu.
Brotipo. Foto Philippe Rappeneau
Festivalový program věnovaný dětem si mě získal pouličními hříčkami, a to vysokou kvalitou cirkusového řemesla a různorodostí dílen s nabídkou vyzkoušet si všelicos od chůze po provaze přes pozemní akrobacii po žonglování. Výběr titulů pro zastřešené scény sice zohlednil dostatečnou úroveň fyzického výkonu, ale ostatní jako by stékalo do jednoho proudu se společným jmenovatelem srozumitelnost a jednoznačnost čili podbízivost a zjednodušování. Proč se malým dětem podsouvá cirkus – divadlo jako svět zpitvořených grimas a snadných řešení? Jaká je hodnota smíchu vyvolaného kopancem či do cesty nastavenou nohou? Díla pro děti, která vystavují na odiv přízemní prvky vhodnější více pro žánr „slapstick comedy“ vedle obdivuhodných výkonů v párové akrobacii nebo při manipulaci diabola, jako by totiž svou nevyvážeností podrážela nohu sama sobě. Ovšem, i navzdory zmíněným, možným a subjektivním výhradám týkající se i popisnosti a doslovnosti kusů předložili tvůrci divákům lehce stravitelné tituly. Řemeslo však v případě tohoto výběru na míle předběhlo umění.
Psáno z představení Le Bibliothécaire a Brotipo, které se konaly během festivalu Montréal Complètement Cirque ve dnech 4. až 14. července 2024.
Le Bibliothécaire: režie: Marie Hélène D‘ Armours, Hippolyte, hudba: Hippolyte, Sylvaine Arnaud, Damien Ropars, kostýmy: Elizabeth Cognard, scénografie: Ghislain Buisson, light design: Julie Laroche, producent: Le Gros Orteil.
Brotipo: koncept, tvorba, klauni: Rémi Jacques, Jean-Félix Bélanger, kostýmy: Miguel Bergeron, výroba kostýmu: Chantal Mailly, producent: Les Foutoukours.
Výjezd na festival Montréal Complètement Cirque byl realizován za finanční spoluúčasti Evropské Unie – Next Generation EU prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR v rámci programu podpory Arts Institute Prague – Divadelního ústavu Praha a programu Go & See 2024.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Cirkusový Montréal (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
