Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí
REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 6)
Mezinárodní festival mladých tvůrců Nová komedie vyvrcholil v pátek Élektrou z repertoáru Maďarského divadla v Kluži.
Élektra je ticho, z něhož začíná tiše zpívat pohled, zní poslední věta anotace stejně poetické a introspektivní jako Sofoklovo drama, které je maďarským klužským divadlem zpracované v efektní vizuální stylizaci rumunského režiséra Botonda Nagyho (nar. 1993). Stručný medailon ve festivalovém programu označil jeho inscenace termínem „techno-poetické instalace“. A přesně tak na mě působilo páteční představení v divadle Komedie.
Na známé dramatické látce se charakteristické režijní postupy prezentují nejlépe. Tentokrát je podpořil i zredukovaný text, alespoň tak jsem to vnímala. Spíše než na titulky jsem totiž spoléhala na znalost antického mýtu a archetypální gestus inscenace.
V Nagyho pojetí je naplňování osudového předurčení inkubační proces, který se odehrává v oživlých stěnách intimního plyšového vivária. Scénu paláce tvoří pohyblivé panely pokryté z jedné strany pravým beraním rounem, podlaha ze stejného materiálu. Společnou komfortní zónu královské rodiny atakují psychedelicky temné zvuky, proniká sem ostré, naléhavé světlo i paprsky v barvě krvavého západu Slunce. Technologie a hudba jsou rovnocennými partnery šestice herců, celek funguje na hranici precizně vystavěné, pohybově vycizelované performance. Svou formou spadá do kategorie postmoderního Gesamtkunstwerku.
Do růžova laděný pokojíček je břicho olympské bestie, v jehož útrobách se každá z postav vypořádává se svým svědomím – ať už ho následuje, nebo se ho snaží ignorovat. Hororovou atmosféru umocňuje dojem prostupnosti. O měkké stěny se nelze opřít, postavy se v nich napůl ztrácejí. V závěru propustí do vnitřního prostoru hlavu mrtvé královny Klytaimnéstry.
Představitelka titulní role Csilla Albert, zralá žena s polodětskými rysy a punkovým chlapeckým účesem, vtiskla své Élektře hamletovský charakter. Variace na Hamleta jsou zjevné i z pojetí Klytaimnéstry a cynického uchvatitele koruny Aigistha (Lóránd Váta) coby předobrazů Getrudy a Claudia. A konec konců i z Élektřina protipólu, žensky půvabné a poddajné sestry Chrýsothemis (Eszter Román). Odhozený plyšový medvěd nevypovídá jen o iniciačním aktu dospělosti, jejíž je obětinou, připomíná i Oféliinu kytici, která vtáhne zmatenou dívku do hlubin.
Šablona pradávného zákona vendety vychází z pohanské symboliky a snoubí se s aktuálními kostýmními prvky. Právoplatný následník a mstitel Orestés (Tamás Kiss) přichází před brány paláce ve vyztužené kombinéze motocyklového závodníka s helmou na hlavě, aby z rukou svého někdejšího učitele a sluhy převzal jelení lebku s mohutným parožím. Mariánský kult je zredukován na vyprázdněné pózy v Aigisthově pomyslném fotoateliéru, kde se také po shakespearovsku žongluje s klasickou korunou.
Úhybné alibistické manévry, které odvádějí pozornost od viny, maže režie nekompromisně. Bombarduje scénu zakrvácenými košilemi nebo do ní vpustí sluhu s vysavačem a nechá ho odstranit všechny zavádějící stopy. Jsme tak nuceni dívat se nepříjemné pravdě do očí. Ale ani při maximálním soustředění se na propracované výstupy v meditativním tempu, stylem podobné živým obrazům či tanci butó, jsem se nemohla ubránit dojmu, že inscenace postrádá gradaci. Nad (pro mě na první dojem až nepatřičným) závěrem v tanečním disco stylu jsem se musela zpětně zamýšlet. Teprve díky tomu mi se zpožděním došlo, že hromadné karnevalové křepčení nahrazuje zpěv chóru o vykonání krvavé pomsty. Vždyť zobrazení vražedného aktu bylo na jevišti starořeckého divadla nepřípustné.
Na diskusi s tvůrci a představiteli jsem tentokrát bohužel musela z důvodů jiných povinností rezignovat, nicméně jejich poselství a tvůrčí přístupy byly myslím zjevné i bez ní.
Teatrul Maghiar de Stat Cluj / Kolozsvári Állami Magyar Színház / Maďarské divadlo v Kluži, Kluž, Rumunsko – Sofoklés, Ágnes Kali, Botond Nagy: Elektra / Élektra. Režie a light design Botond Nagy, dramaturgie Ágnes Kali, výprava Dragoṣ Buhagiar, hudba a zvukový design Claudiu Urse. Premiéra 13. června 2023. Psáno z uvedení na festivalu Nová komedie v Divadle Komedie v Praze 10. dubna 2024.
///
Více o letošním festivalu Nová komedie na i-DN:
Festival o identitě a revoluci Nová komedie
REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 1)
REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 2)
REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 3)
REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 4)
REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 5)
…
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Inscenace
měla výraznou jevištní poetiku, jíž obětovala vše. Obávám se, že až příliš mnoho. Hrát téma Élektry a Oresta jako krvavou pohanskou vendetu bez jakékoli další interpretace, kam tyto činy vedou, je dnes – ve světě válečných vendet a vražd, kdy si každá ze stran osobuje právo zabíjet – podle mne problematické. Autoři na diskusi sice hovořili o tom, že právě před tímto chtějí svou inscenací varovat a že zcizováky s uklízečem či pop-tancem na závěr byly humornými, odlehčujícími prvky, ale z ní samé to poznat jen stěží bylo.
Na vině byl podle mne především závěr – hororové „vytrčení“ Klytamnéstřiny hlavy ze stěny a explicitní zabití Aigistha bez jakéhokoli dalšího komentáře či vyústění. Náhle se zhaslo a byl konec. Spolehnout se v podstatě od začátku do konce na mytologii – zvlášť při takového restrikci Sofoklova textu – jevilo se jako obhajoba násilí či možná dokonce obdiv k němu. Teprve s bohyněmi pomsty Erínyemi, které by Oresta doháněly k šílenství (svědomí za hrůzné – byť jakkoli zdůvodněné – činy), by tato inscenace byla a mýtus je úplný.
A zcizovák s uklízečem a pop-písničkou byl do tohoto typu výrazně stylizované, temné, výtvarně-zvukově-fyzické performance, skoro rituálu, nepatřící prvek odvádějící formu, obsah i vyznění jinam. Proto myslím i závěrečná „taneční“ děkovačka na tutéž hudbu působila nepatřičně.
14.04.2024 (15.37), Trvalý odkaz komentáře,
,