Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 1)
Kalendář oznamuje datum pondělí 20. února 2024 a v Praze právě startuje festival nového divadla Malá inventura, který poběží až do příští středy 28. února. Dnešek zkrášluje příjemné počasí plné slunečních paprsků a zároveň je na zimu i nezvyklé teplo. Po vyzvednutí akreditace ve Veletržním paláci nasedám na tramvaj a vyrážím na Florenc, kde na adrese Za Poříčskou bránou 7 odstartuje vůbec první představení festivalu, Climax divadla Pomezí v režii Lukáše Brychty. Srším zvědavostí, zároveň se i bojím, protože se jedná o imerzivní typ divadla; dochází k mísení herců a diváků, což pro mě jakožto introverta trpícího sociální fóbií vždy představuje velkou výzvu. Libuji si však v překračování vlastní komfortní zóny, tak snad to vyjde i tentokrát.
Na adrese Za Poříčskou bránou 7 odstartuje vůbec první představení festivalu, a to od divadla Pomezí s názvem Climax v režii Lukáše Brychty. Foto: archiv projektu
Před budovou se setkávám s kolegyní z práce Bárou K., čímž se mi trochu uleví, že mám pro toto představení i svého spojence a nepřijdu si mezi tlupou cizích lidí tolik odstřiženě. Vcházíme dovnitř a jako první míříme na toalety do druhého patra. Stará budova mě fascinuje svou strukturou, které dominují mříže, podivná temná zákoutí a popraskané zdivo. Když čekáme s ještě jednou paní před dveřmi WC, dochází k první socializaci. Jé, vy máte stejný tašky, to je dobrý, udeří na nás mile Jakub Müller, jeden z aktérů. A to jako proč?, ptá se. To máme z toho festivalu Malá inventura, odpoví paní. Víte, já o ničem nevím, reaguje, usměje se na nás a jde dál nahoru do třetího patra, kde se bude celá performance odehrávat.
Na šatně nám přelepí objektivy na mobilních telefonech a dají razítko v podobě zamračeného smajlíka. Vcházíme dovnitř, do bytu, nad jehož dveřmi v barvách neonu svítí nadpis Climax. Ocitáme se ve fosforeskující džungli o několika pokojích překypující umělým kouřem, mlhovinou, lidskými hlasy a hlučnou hudbou ve stylu disco a elektro. Nic pro mě – pro člověka inklinujícího k prostoru s přirozeným zdrojem světla a ideálně i naprostého ticha. Je mi však jasné, že to byla má volba jít na představení, které pojednává o šestici postav (třech mužích a třech ženách) setkávajících se v ravovém klubu.
Zvědavě nakoukneme jako první na toalety, na místo mikro intimních dramat, jak záhy zjistíme. Ahoj! Já jsem Františka, chcete namalovat něco na obličej?, vybafne na nás zákeřně zpoza závěsu herečka Marie Machová. Odmítáme na rozdíl od jiných diváků, kteří se nechávají neonově nalíčit a díky tomu splývají s prostorem. My s Bárou K. a ještě dalšími ostýchavými příchozími jako bychom sem nezapadali. No jo, vždyť ono se doporučovalo i v programu inscenace přijít v oděvu jako na ravovou party…
Františka se pro mě stane postavou, kterou se rozhodnu pozorovat nejvíce. Jako druhého aktéra hodného následování si vybírám Adama podání Jakuba Jelínka, který se snaží s diváky empaticky navazovat kontakt. Na rozdíl od Františky není tolik agresivní, líbí se mi ten kontrast. Vzpomenu si na performance Bodies Together v Divadle Ponec, která pracovala s podobným principem, kdy si publikum mohlo vybrat perspektivu.
Někteří diváci záhy začnou splývat s aktéry, někteří s nimi dokonce i vedou diskuzi. Nedokážu se zapojit a ani napojit. Bára K. se stává mým sociálním ostrůvkem, bez ní bych si připadala ztraceně. Důvodem je možná i hlavní téma, a to adolescence se všemi jejími (zejména negativními) projevy, například užívání drog a alkoholu, ale také první lásky, neshody s rodiči a deziluze z okolního světa. Všechno to do jisté míry připomíná knihu My děti ze stanice ZOO. Nebo v nadsázce Děti z Bullerbynu.
Děje probíhají paralelně v různých pokojích a navzájem se vyrušují, zároveň je sem tam přehlušuje hudba, někdy až moc zbytečně hlasitá. Nedokážu se na tuto klubovou atmosféru naladit. Možná je to tím, že jsem sama naživo byla svědkem doher experimentů s omamnými látkami v podobných klubech a už na to nechci vzpomínat. V něčem je přece jen tato inscenace autentická. Možná je to tím, že nevím, co to je bezstarostné dětství nebo adolescence. Možná mě irituje, jak dospělí herci v některých situacích až příliš stylizovaně napodobují naivní a hysterické adolescenty. Nejde to. Cítím se sklíčeně. Chci ven. Chci domů. Stejně mám pocit, že Climax paradoxně nespěje ke climaxu, že se jedná o variaci téže situace a nepomáhají tomu ani taneční intermezza. Jakmile Climax končí a odmykají se dveře zpět do reálného světa, pociťuji úlevu. Stejně ale nelituji, že jsem přišla, byla to pro mě nová zkušenost překračující horizont mého vidění a těším se, jak ke svému climaxu bude postupovat Malá inventura.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
