Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 16)
Otisky vzpomínek je slovní spojení, kterým bych zastřešila svoje zážitky z inscenací Vzpomínání a Lonesome Cowboy na Malé inventuře. Otisky vzpomínek osobních i nánosy vzpomínek kulturních. Jejich spoluprožívání i kritická revize.
Vzpomínání. Foto: archiv festivalu
V neděli jsem v Klubu Letka navštívila první zmíněnou inscenaci, přesněji řečeno divadelní instalaci herečky a autorky Anny Datiashvili. Sama autorka, ač se instalace, jak název napovídá, věnuje jejím vzpomínkám, totiž v místnosti přítomna nebyla. Do role performerů tak byli povýšeni příchozí diváci, které zážitkem prováděly papíry s instrukcemi. Podle nich se rozsadili na koberec s polštářky do kruhu, v jehož středu stály základy věže z dřívek kaply. Babylonské věže. Datiashvili legendu z knihy Genesis tematizuje ve spojení se svými prvními vzpomínkami z dětství. Ty mapují přežívání kruté zimy v rodné Gruzii a následnou emigraci, přespávání v uprchlických táborech i vytváření si vztahu k novému domovu v libereckému kraji.
Ke kompletnímu příběhu jsme se s ostatními diváky ale museli dopracovat společně. Fragmenty paměti se nacházely na dřívkách stavebnice kaply, které jsme skládali postupně – každý po jedné – do věže, a zase ji poté rozkládali. Výsledkem tak nebyl jen příběh pohnutých dětských vzpomínek se sociálně-politickými přesahy, ale i určitá forma kolektivní meditace. Stavění z dřívek doprovázely zvuky moře, u kterého Datiashvili vyrůstala, i uklidňující gruzínská folklórní hudba. Vzpomínání není jen bolestným svědectvím, ale nachází se v něm i poklidné smíření, určitá dávka dětské nostalgie a radost ze sdílení. Za pozoruhodný považuji právě kolektivní aspekt celého zážitku. Autorka do velké míry nemůže ovlivnit průběh představení. Záleží dost na tom, jací diváci se sejdou a jak budou otevřeni formátu, jež je založen na jejich vzájemné spolupráci. A tedy i na tom, jak si při stavění symbolické Babylonské věže mezi sebou porozumí. Na mé repríze se sešla příznačně různorodá skupina, jejíž složení tvořili z velké části mezinárodní studenti, věž a příběh jsme ale bez problémů společně poskládali.
Lonesome Cowboy. Foto: archiv festivalu
Inscenace Lonesome Cowboy choreografa a performera Tomáše Janypky, kterou jsem zhlédla v pondělí, pracovala narozdíl od Vzpomínání s tradičním rozdělením prostoru na jeviště a hlediště. Janypkův osamělý kovboj zkoumal skrze archetyp populární kultury pojmenovaný například v písni Lonesome Cowboy Elvise Presleyho a následně parodovaný v animovaném Příběhu hraček kulturní otisky spojené s obrazy maskulinity. Choreografie oscilovala mezi minimalistickými repetitivními pohyby a expresivnějšími scénami, ve kterých se Janypkův kovboj například snažil zkrotit lavičku představující libovolný dobytek. Správný muž je totiž silný a neohrožený, a ani lavička, která ho o metr převyšuje, ho nezastaví. Osvěžení občas těžkopádně (ale stále vtipně) performovaného archetypu pak přinášela přítomnost hudebníka hrajícího na housle, trubku i vlastní ústa Tomáše Vtípila. Ten svým civilním bytím na scéně a hraním jemných melodií nutně vstupoval s drsně stylizovaným Janypkou do dialogu. Kontrast mezi dvěma muži na scéně z mého pohledu ilustroval téma maskulinity a jejího performativního charakteru ještě lépe než samotný konec představení, ve kterém došlo skrze revizi kulturních nánosů k jejich doslovnému vysvléknutí.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 16)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
