Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 2)
Prázdná místnost ve vršovickém Vzletu, uprostřed navršená hromada batohů a nad nimi se houpá změť tenkých drátků se záclonovými klipsy. Autorky projektu Anna Reisigová a Anna Dobiášová zavřely za malou skupinkou účastnic dveře. A tak nezbylo než ve vymezeném čase jedné hodiny zkoumat, co se skrývá za názvem Krajky a vrtačky, s podtitulem Do-it-yourself performance o odchodu i příchodu. O místě, kde jsou poklady tam, kde by je nikdo nečekal.
Foto: archiv festivalu
Nejprve si přečteme výzvu v malé obálce, abychom zkoumaly a zabydlely prostor. To bylo vše, co jsme kromě základní informace, že se jedná o projekt o přicházení, odcházení a mizení, věděly předem. A tak se každá z žen, které se tu sešly, dala do prozkoumávání kapes některého z batohů. Postupně jsme každá zvlášť i všechny společně pronikaly do tajemství věcí, které se před námi vršily na podlaze. Kromě nich jsme nacházely nové obálky s pokyny a nákresy, a tak jsme pozvolna začaly chápat, že svět tohoto příběhu musíme kompletně vytvořit samy. Nejprve ze záclon a krajek lehce rozevlátý příbytek, a pak jeho systematické zabydlování nezbytnými i zbytnými artefakty. Dobrá tedy, krajky už máme. A co vrtačky? Tady je – ukazuje jedna z tvůrkyň nového světa, která právě narazila ve svém batohu na tento poklad. A jiná zase na úhledný balík prkýnek, z nichž měla vzniknout zatloukáním, vrtáním a šroubováním několikapatrová polička. Hm, vznikla, i když trochu šišatá, ale funkční… Nejvíce nám dala zabrat tajemná kožená kazeta, zamčená na malý klíček. Už, už to vypadalo, že tajemství této krabičky se nám nepodaří odhalit, ale nakonec – hurá! Otevřela se a s ní i tajemství, jádro příběhu. Deník jakési ženy, která popisovala život v odlehlé komunitě žen, které se sem uchýlily dobrovolně, aby tu společně žily, tvořily a pomáhaly světu. Deník byl nejen plný drobných písmenek, ale i vylisovaných květů, listů a také kresbiček. Vypovídal o ženách, které v tomto světě žily – a těmi jsme se pro tuto chvíli staly my. Pak jsme objevily ještě obrázek uzavřené usedlosti, který dal našemu světu konkrétní tvar, a také papírový kotouč, z něhož jsme při rozvíjení mohly číst příběh, doplnit chybějící dílky mozaiky a koneckonců i pokyny, co ještě udělat. K zabydlení zbývalo uvařit na malém plynovém vařiči čaj z meduňky, a ještě horký ho srkat. Jedna žena se pustila do vyšívání vzoru nedokončené výšivky, ostatní začaly prohlížet a třídit drobné předměty, ty nejcennější ukládat do kapsáře a další na poličku. Hodinka zastaveného času, naplněného činorodostí až k zapocení, ale zároveň jakési spočinutí ve světě fantazie.
Krajky a vrtačky vlastně měly na Malé inventuře premiéru pro širší okruh publika. Projekt vznikl v rámci Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU (inspirací byli bezpochyby vedoucí ateliéru Robert Smolík a Denisa Václavová) a zatím se realizoval pouze v učebně školy a pro kamarády. Jeho motorem je Anna Reisigová, začínající dramaturgyně a performerka, která mu věnovala celou diplomní práci pod názvem Databáze bezpečí. Zabývá se v ní bezpečím, jeho hranicemi, divokostí, ale také zkrocením. Propojuje ústřední pojem s udržitelností, solidaritou, nerůstem či péčí, píše se v anotaci.
Osobní poznámka nakonec: V poslední době se setkávám stále častěji ve světě alternativního divadla s přístupem – řekněme – sociálně performančním. Tedy s jakousi Do-it-yourself performance: jaký si to uděláš, takový to máš… Je to ještě divadlo? Nebo co vlastně? Pro mě jako příslušnici boomer generation byly takovéhle hry neoddělitelnou součástí dětství, jako introvert jsem si často vystačila i sama. Bloudila jsem fantastickými světy, v nichž nebylo ještě ani vidu ani slechu po moderních technologiích. A navíc jsem měla tatínka skauta, který mě i sourozence zasvěcoval jaksi mimochodem do nejrůznějších dovedností a šikovností, které se už dnes ztrácejí. Je pro mě potěšující a zároveň tak trochu legrační, že se tyhle hry (nejen mého) dětství v dnešní době přehlcené informacemi a závratnými nabídkami stávají uměním, dobrodružným objevováním a často symbolicky jakýmsi hýčkáním vzpomínek (staré fotky, medailonky, šitíčko, ale třeba i ty zašlé krajky). Ale i zdrojem jistoty, klidu a souznění.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
