Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 3)
Lidskou nutnost zaznamenávat, zvěčňovat, tedy pamatovat si a být pamatován, ohledává v sólové inscenaci Still Waiting Lukas Bliss. Vrací se v ní do doby analogové, kdy na rozdíl od dneška nabývaly všechny záznamy informací hmatatelné podoby. Magnetofonové pásky, vinylové desky a štosy novin pohlcují scénu Paláce Akropolis a Bliss s nimi rozehrává působivě hravou jevištní báseň. Projektem na pomezí pohybového, tanečního a objektového divadla zve k efektnímu vizuálnímu zážitku i prozkoumávání otázek na hraně existencialismu.
Foto: archiv festivalu
Ústřední z nich je pátrání po smyslu této potřeby neustálého uchovávání informací a jejich zpětného přehrávání. Většina takového materiálu je předem odsouzena k zapomnění, což výstižně symbolizují právě analogové nosiče, které podléhají rozkladu a k jejichž obsahu se dnes dostáváme jen stěží. Nekonečná magnetofonová páska, kterou se Bliss bezútěšně snaží vytáhnout ze své boty v celé její délce, a další až absurdně nekonečné hromady podobného materiálu stále čekají na svoje opětovné prozkoumání. Většina se ho však již nedočká, a pokud ano, budeme schopni najít to podstatné ve všem balastu všednosti a bezvýznamnosti?
S naší potřebou otiskovat sebe sama do kódu těchto nosičů se to totiž má stejně jako s naší neschopností mlčet. Jak už nám ukázal John Cage (k němuž se autor vedle Becketta odkazuje), absolutní ticho je nemožné a pro mnohé nepříjemné. Lakonicky to pojmenovává i poslední replika inscenace – mluvíme, i když nemáme co říct, a to je poezie. Představa ticha, prázdna či zapomínání je tak děsivá, že raději mluvíme, zaznamenáváme a tuto prázdnotu vyplňujeme, přestože často nemáme čím.
Foto: archiv festivalu
Bliss na jevišti působí vytrženě z reality, pohybuje se v jakémsi bezčasí a jeho jedinou společnost představuje změť nosičů těchto zaznamenaných vzpomínek. Přechází od jedné hromady ke druhé, s předměty různě interaguje, žongluje a nechává je znovu a znovu vyjadřovat jejich obsah. Protože – jak vypovídá i humorná scéna memorování anglických slovíček lidských částí těla – v zapomnění neupadne pouze to, co je opakováno. V posedlosti získávat informace ho nezastaví nic – na místě si dokonce spíchne funkční improvizovaný gramofon z drobné techniky, fidget spinneru a papírového kornoutu.
Navzdory intelektuálnějšímu přesahu a prací s motivy repetitivnosti a ticha si však inscenace zachovává neuvěřitelnou lehkost. A taky humor. Je jen na nás, zda si předložená témata znovu „přehrajeme“ a nenecháme je upadnout v zapomnění. Byla by to škoda.
///
Více reportáží z festivalu zde:
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
