Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 7)
Nasazuji si na hlavu čelovku a vcházím do potemnělého prostoru sálu divadla Ponec. Zmáčknu ji dvakrát ze shora, abych přizpůsobila intenzitu světla. Otáčením hlavy se mi odhaluje scénografie imerzivní inscenace Bodies Together režiséra Jara Viňarského, kterou tvoří bludiště ze zavěšených papírových krabic. Opatrně je prolézám a narážím na zeleně oděné performery. Množství krabic i bodové světlo z čelovky ale výrazně zmenšují mé zorné pole, ve kterém se objevují a zase mizí části lidských těl. Jako by nešlo o ně samotné, ale o jejich ruce, nohy či hlavy, prostřednictvím kterých pracují. Inscenace totiž tematizuje prostředí korporátu jakožto společenské struktury.
Foto: Vojtěch Brtnický
Časem se mi ale odhalují i individuální osoby, jež strukturu utvářejí. Každý z performerů představuje konkrétní myšlenky a obavy s fenoménem pracovních korporací spojené. Lukas Blaha Bliss pobaví zkouškou důvěry, při které prosí přítomné diváky, aby ho zachytili při pádu ze žebříku, Sára Šimek Arnstein přeruší práci řízenou meditací, Sabina Bočková sdílí své obavy z neustálého tlaku na kreativitu a jejího účelového čerpání. Dojde i na korporátní oslavu narozenin, při které Leonardo Gaipa svými pokusy o sdílení osobnějších informací výborně navozuje pocity nepatřičnosti. Jaký je vlastně rozdíl mezi náhodným uskupením diváků a performerů a strukturou vytvořenou za účelem maximální produktivity? Nejsou vlastně šance na navázání bližšího spojení mezi jednotlivci dost podobné?
Narativnější pasáže střídá dystopická choreografie. Performeři sebou rytmicky hází za doprovodu elektronické hudby, připomínají součástky stroje, které se vymykají kontrole. Na jejich obličejích se objevují křečovité úsměvy. Tento motiv je později verbalizován prostřednictvím Johany Pockové. Její monolog popisuje obavy spojené s odlidštěním pracovního procesu. Ostatní performeři se k ní sbíhají, aby ji uklidnili objetím. Přidávají se i diváci. V objetí setrváváme až do úplného zhasnutí sálu. Představení zakončuje moment na hranici pocitu nemístnosti a myšlenky, že každá lidská struktura může vytvořit podpůrný kolektiv. Je pak už na každém z diváků, ke kterému pólu se sám přikloní.
///
Další reportáže z festivalu Malá inventura:
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 1)
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 2)
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 3)
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 4)
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 5)
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 6)
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
