Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 8)
Název Rukavičkářské závody je obdobně jako stejnojmenná inscenace dvojznačný. Nese v sobě totiž oba významy slova „závod“. Pojmy překvapivě vznikly jinou etymologickou cestou a přímo spolu nesouvisí. Sportovní závod vychází ze staročeského „závada“, jež znamená dluh nebo vsazený obnos. O závod se tedy běželo, když se běželo o vsazenou peněžní částku – z toho sportovní závod. Slovo závod ve smyslu podniku vychází z ruštiny jako něco zavedeného. Podobně rozdvojeně a trochu tematicky neukotveně na mě působily Rukavičkářské závody, které jsem zhlédla během čtvrtého dne Malé inventury (23. února) v prostoru Archa+.
Foto: archiv MI
Inscenaci běžně uváděnou v pražském Ponci připravila na konci minulého roku choreografka Tereza Lenerová. Performerky Andrea Miltnerová a Jitka Čechová v ní otevírají téma nejen zvířecí, ale i lidské kůže, jejího zpracovávání a významu pro fungování těla. Hraje se v obdélníkovém prostoru mezi diváky, kteří sledují z obou stran výstup podobný módní přehlídce. Tanečnice nejprve ukazují s úsměvem a postojem panenek různé druhy rukavic, od těch obyčejných, přes gumové, extra dlouhé až po naddimenzované, jež připomínají slavné červené boty „Big Red Boots“ – symbol lidského konzumerismu. Právě ten má zásluhu na utrpení kožešinových zvířat, a o něm se také hraje.
Po chvíli se začne inscenace zrychlovat, performerky opustí modelkovskou stylizaci, uvolní se, více se zaměří na přirozený pohyb a začnou zobrazovat, jak může být zpracovávání kůže brutální. Když se obě snaží navléct do jednoho svetru, postavu Čechové, která ho na sobě měla první, to očividně bolí. Někdo se snaží obléct do její kůže. Jedná se o chytře zvolený motiv; o oblečení, s nímž se v inscenaci také dost pracuje, se přece někdy jako o druhé kůži hovoří. Podobně krutě působí, když Miltnerová do detailu zkoumá kůži své ležící kolegyně. Zvedá ji, odděluje od svalu a komentuje ochlupení nebo znaménko po očkování, čímž k člověku vztahuje naše nedůstojné zacházení se zvířaty.
Díky některým scénám se mi vybavovaly známé informace o kůži. Že se jedná o největší lidský orgán, zřejmě naznačovala Čechová, když se snažila do půl těla nahá tahat za kusy té vlastní. Držela je mezi prsty a přejížděla si přes páteř, břicho, stehna, obličej. Když Miltnerová freneticky otírala ruce o sebe, napadalo mě, kolik kožních buněk ji muselo opustit. Pro jiné momenty jsem ale ve vztahu k tématu kůže nenašla větší opodstatnění, a to především ve chvíli, kdy se do inscenace vloudil odkaz na závod ve smyslu rychlostní soutěže a performerky začaly pobíhat uprostřed vyhrazeného obdélníku po jednom jediném světelném pruhu. Svým tělem – svou kůží – tak protrhávaly cáry nasvíceného kouře. Zároveň pro mě bylo těžké udržet myšlenky fokusované pouze na schopnosti kůže – a nevidět pod ní samotné silné tělo.
Druhá část inscenace, která ke kůži odkazovala snad jen komicky zdůrazněným umělým ochlupením mezi nohama performerek, zavedla mé interpretace jiným směrem. Za pobíháním jsem viděla potřebu lidského výkonu. Tanečnice přebíhaly z jedné strany na druhou – z mého pohledu zleva doprava – a potom se zákulisím rychle vracely, u toho se stihly převléknout a běžely zase dál, zase znovu… Možná i k důrazu na výkon odkazuje zmíněné intimní ochlupení. Kolik výkonu a výdrže společnost (především) po ženách požaduje, když mají svou kůži udržovat v nepřirozeně hladké podobě? Asi nahlížím na inscenaci z trochu jiného (než autorkami zamýšleného) pohledu. Každopádně takovou interpretaci pro mě osobně vytvořily, když se ne vždy držely zvoleného a v anotaci předestřeného tématu.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
