Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 9)
To podium se mi zdá nějaké vyosené, ale to je asi naschvál, sděluje divačka sedící vedle mě své první dojmy. Během necelé půlhodiny čekání, než představení začalo, jsem si na vychýlenost dřevěného čtvercového podia, které bylo pootočeno tak, že k divákům směřovalo rohem, a nikoli hranou, zvykla. Těšila jsem se, co nejen vyosenost scény v Moskoviádě Dušana Davida Pařízka přinese. Čtveřice herců (Gabriela Míčová, Martin Pechlát, Stanislav Majer a Václav Marhold) napochodují na scénu emblematicky oblečeni do svérázně ruských „tovaryšských” kostýmů – klíčová dvojice Majer s Pechlátem v kožených bundách a beranicích představují rozpolceného ukrajinského básníka Otta von F., zatímco Míčová s Marholdem se na počátku stávají dvěma ne příliš talentovanými proletářskými básnířkami.
V moskevském podzemí Otto von F. (v dvojjediném ztvárnění Stanislava Majera a Martina Pechláta) odhaluje spiknutí bývalé milenky a setkává se se špičkami sovětské minulosti FOTO PATRIK BORECKÝ
Díky kostýmům (Kamila Polívková), které opravdu vyzdvihují „slavs” estetiku začátku 90. let, lze postavy snadno rozeznat a brzy je jasné, že Martin Pechlát zůstává po celou dobu nešťastným básníkem, ostatní tři herci se v průběhu převlékají a ostrými hereckými přechody ztvárňují každý více postav. Zmatenost, národnostní a morální rozpolcenost a do jisté míry ztráta vlastní identity v labyrintu Moskvy se dobře projevuje v rozdělení postavy mezi dva herce, kteří se navzájem oslovují v druhé osobě. A tak se kromě ústředního protagonisty setkáváme s řadou zoufalých Moskvanů pocházejících z nejrůznějších koutů Sovětského svazu. Ten sám se drolí, nemíní však svou neudržitelnou slabost přiznat a dál na své občany zákeřně útočí.
V rámci jednoho dne se tak pomalu skládá poněkud zoufalá mozaika několika osudů osob a míst, jejichž duše jsou skrz naskrz nasáté odpornou pachutí největší metropole totalitního systému na pokraji kolapsu. Během představení, jehož tempo poutavě osciluje mezi dynamickými, často násilnými či brutálními scénami a snovými lyrickými pasážemi v podobě Ottových monologů, se odhalují i ty nejbizarnější paradoxy (například návštěva obchodního střediska Dětský svět, kde si lze koupit pouze skládajícího papírového holuba či oběd v jídelně, kde se stejně člověk kvůli naprostému nedostatku potravin nenají) majestátní pozlacené skládky jménem Moskva.
Pařízkovi s celým týmem se podařilo stvořit nebývale silnou inscenaci. Vzhledem k již dvouletému válečnému konfliktu na Ukrajině člověka během představení mrazí, a to i přes opravdu zábavnou a vtipně ironizující atmosféru. Také díky výrazným audiovizuálním efektům (pro X10 typická práce s velkorozměrným promítáním a plejádou hlasitých zvuků) má inscenace velmi aktuální apel, bez toho, aby vyzněla jakkoli agitačně. Díky herecké energii mělo skoro dvouhodinové představení skvělý tempo rytmus, který snad až ke konci nepatrně upadal. Nicméně herci na sebe dokázali po celou dobu být dokonale napojení a jejich vzájemné napětí se přelilo bezesporu také na jeviště. Nechutná vyčpělost, nevkus a surovost centra socialistického rozkvětu tak na diváky působí stále intenzivně i po více jak roce od premiéry, což se projevilo také nadšeným aplausem.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
