Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 10)
Sólo pro ženy – sobota na Divadelní Floře. Dramaturgie festivalu nabídla v jeden den dvě monodramata, dva ženské příběhy, dva brilantní herecké výkony. Iris v hlavní roli s Iris Kristekovou a Na první pohled (v originálu Prima facie) s Marií Štípkovu. Už názvy naznačují, že je jedna inscenace osobnější, druhá řeší téma veřejného právního systému. Obě tematizují kruté fyzické i psychické násilí a obě akcentují ženskou zkušenost. Jedna přímo, jedna nepřímo obviňují celou společnost z toho, jak zavírá oči před tím, co paradoxně musí začít řešit co nejdřív. Nejlíp okamžitě.
Foto: Lukáš Horký
Iris uvedená v intimnějším prostoru Centralu nese formu stand-upu, který se zvrtne, a místo humoru zpravuje o lidském hnusu. Zpěvačka a herečka Iris Kristeková díky až terapeutické spolupráci s režisérkou Miřenkou Čechovou sdílí svůj příběh – jeden z nejsmutnějších, nejděsivějších a nejodsouzeníhodnějších příběhů, jež se vám může v dětství stát. Může ho způsobit třeba strýc, který vás za peníze od vaší matky (nejen) koupe ve vaně. Berte prosím tento spoiler jako jakýsi trigger warning, jenž v anotaci k inscenaci zoufale chybí.
Foto: Lukáš Horký
Herečka hned po výstupu na scénu upřímně upozorňuje, že její stand-up nebude vtipný, a pronášené anekdoty o pedofilech opravdu nevyvolávají úsměv (nebo alespoň v Olomouci ne). Historky o „teplu rodinného krbu“ v přeplněném příbramském bytě střídá hudebně ztvárněný popis pracovního kolotoče v Praze. Kristeková bravurně přepíná mezi civilnějším vyprávěním a krutou parodií svých příbuzných – třeba matky, která bez finančních prostředků pečovala o šest svých a tři přivlastněné děti a v lepších chvilkách je krmila hranolkami s gothajem a taveňákem. V úvodní kabaretní formě herečka svůj osud spíš zlehčuje a problém s alkoholem převede do zábavného šansonu. Nadhled ale neztrácí ani poté, co v druhé půlce představení své nejbolestivější prožitky vyjeví. Oči pořád svéhlavě a pevně upírá dopředu na znamení toho, že se ani po tom všem nezastaví. A to se jí do cesty postaví další překážka, další zrada od dalšího „zmrda“, psychoterapeuta zneužívajícího svou moc. Oči sklápí, jen když fixou vykresluje své pocity na bílé šaty a do toho z reproduktoru zní predátorova slova, jako by neschopnost včas rozklíčovat tuto situaci poprvé vyčítala i sama sobě.
Vedle pomalovaných šatů pracuje režisérka Miřenka Čechová i s dalšími volně interpretovatelnými obrazy. Kristeková vysypává porcelánové střepy a dupe po nich v holinkách; když se zuje, vyvolává strach o její chodidla až fyzickou nevolnost. Stejně nepříjemné jsou bezmocné kočičí skřeky, náhlé přítmí i počítačově upravený hlas predátora. Znepokojení a obžalobu všech přihlížejících diváků a divaček ale vyvolává především forma stand-upu podpořená stolečky s lampičkami v prvních řadách i přímou komunikací s publikem. Před kontaktním vyprávěním nejde zavřít oči, nedá se mu vyhnout, jako to většinou umožňuje kukátkové divadlo a čtvrtá stěna. A tak se vše řečené stává bolestivým veřejným problémem, který už se neskrývá jen v domácím krbu… či, chcete-li, žumpě.
Foto: Lukáš Horký
Inscenace Na první pohled takový stand-upový dojem nevzbuzuje. Od začátku se jedná o stylizovaný tvar podtržený symbolickou scénografií a rytmizovaným jazykem, na nějž se autorka Suzie Miller i režisérka Lucie Ferenzová zaměřily. Monodrama se věnuje postavě sebevědomé advokátky Tessy ztvárněné Marií Štípkovou. Oddaně věří v právní systém, v němž není od toho, aby objevila pravdu, ale aby v každém procesu jako závodní kůň zvítězila. K náhlému zlomu v jejím přemýšlení dojde ve chvíli, kdy ji znásilní kolega a ona se s vidinou jasné prohry vydá na dva a půl roku dlouhou soudní cestu, která její víru v právo podlomí úplně. Rozpad se projevuje rozvolněným jazykem a tím, že se příběh najednou vypráví za pomoci flashbacků. Ke vzniku mezer, nejasností, prostojů a prázdných míst totiž při popisech násilných činů dochází i v realitě.
Tessa – nikoliv ovšem Štípková – během vlastního řízení ztrácí energii a elán, režisérka podtrhuje její nejistotu záměnou přesně střižené jezdecké uniformy za obrovský nepadnoucí oblek s vycpanými rameny. Je to ale zbytečně doslovné, podobně jako když se po násilném činu promítá Štípkové předtočený obraz na zadní plátno. Ne vždy se shoduje s pohybem skutečné herečky, což má zřejmě vyvolávat dojem asociace, dohánění vlastního já, jež před námi utíká, protože si neumí s traumatizující událostí poradit. Na konci se na plátně už jen přibližuje obličej, jímž jako by Tessa vzhlížela nejen sama k sobě, ale i k systému, v nějž věřila a který už nefunguje a nedokáže jí pomoct. Jako by tady právní řád – dílo mnoha generací mužů – nikdy nebyl od toho.
Foto: Lukáš Horký
Režisérka podporuje rytmizaci textu také připsanou němou postavou v podání hudební skladatelky Markéty Ptáčníkové, která Štípkovou žene kupředu hrou na bicí. Nápad zřejmě vychází z častého přirovnávání právníků k vyšlechtěným koním. A tak díky přesnému údernému rytmu ihned poznáváme, kdy je Tessa „na koni“ a kdy už o všechen rytmus přišla (zoufalé bušení do bubnů během znásilnění). Nikoliv hudební doprovod, ale především Štípkové výkon plný výrazových nuancí a rychlých střihů dokázal zaplnit i třísethlavé Moravské divadlo.
A to je velké plus festivalu. Když jsem zhlédla Na první pohled v pražském Studiu Švandova divadla, směřovala jedna z mých výtek ke smutnému faktu, že reprízu navštívili jen čtyři muži a že publikum (navíc neustále vyprodaných představení) nebylo moc diverzifikované ani napříč věkem. Přemýšlela jsem, jestli tak má vůbec Tessina/Štípkové výpověď potenciál otevřít debatu, změnit pohled na věc. Uvedení intimního monodramatu ve vyprodané budově měšťanského divadla se zlatým portálu podle mě konečně umožnilo to, co inscenace i její téma nutně potřebují: být víc slyšet.
///
Tantehorse, Praha – Iris Kristeková a Miřenka Čechová: Iris. Koncept a režie Miřenka Čechová, hudba Martin Tvrdý, kostýmy Petra Vlachynská, light design Filip Horn. Premiéra 4. a 5. září 2023. Psáno z festivalového uvedení na Divadelní Floře, 18. května 2024.
///
Švandovo divadlo, Praha – Suzie Miller: Na první pohled. Překlad Zuzana Josková, režie Lucie Ferenzová, dramaturgie David Košťák, scénografie Jana Hauskrechtová, kostýmy Zuzana Sceranková, hudba Markéta Ptáčníková, projekce Dita Havránková. Premiéra 7. října 2023. Psáno z festivalového uvedení na Divadelní Floře, 18. května 2024.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 10)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
