Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 11)
Z olomoucké nabídky na 18. května jsem si pro minulou reportáž zvolila dvě tematicky semknutá monodramata. Během nabité soboty ale mělo festivalové publikum možnost zhlédnout v S-klubu ještě „divadelní koncert“ moldavského divadelního souboru teatru-spălătorie s názvem Symfonie pokroku. Neděle 19. pak byla zčásti zaměřená na tvorbu pro děti (Mikrosvěty Jazmíny Piktorové a Sabiny Bočkové v Divadle na cucky) a pak nechala večerním diptychem Dušana D. Pařízka Na západní frontě klid / Zelené koridory zcela dospěle nahlédnout do hrůz války. Pražskou inscenaci o válce a kišiněvskou o sociálních problémech propojuje hlavně pojem „fronta“. Odděluje totiž dvě strany, dva odlišné světy.
Foto: Lukáš Horký
Inscenace Symfonie pokroku známé moldavské dramatičky a režisérky Nicolety Esinencu se zabývá problematikou zneužívání levné východoevropské práce ze strany „vyspělé a civilizované“ (neb tyto pojmy jsou v inscenaci dekonstruovány a zcela zpochybněny) západní Evropy, která hlásá otevřenost, spravedlnost a politickou korektnost. Téma doslova rozehrává trojice performerů (Artiom Zavadovsky, Doriana Talmazan, Kira Semionov) v oranžových pracovních vestách za pomoci vrtaček napojených na zvukové mixéry. Do táhlých syntetických zvuků, dunění a bušení vypráví performer nebo performerka – téměř lakonicky s pohledem upřeným do publika, jako by se jen předčítala nějaká policejní zpráva – příběhy z pracovního prostředí. Vykořisťovaní zaměstnanci nemají na zábavu ani stížnosti čas, a tak jim zbývá jenom vydávat nepříjemné zvuky tím, co mají po ruce, a dovolávat se tak pozornosti.
Důležitější, než forma je ale sdělení, byť někdy až přehnaně kritické. Fakt, že mají východoevropští studenti problémy dostat se ke studiu v zahraničí, musí skládat vysoké finanční poplatky, mohou být vyhoštěni ze země a úřady s nimi komunikují jen za přítomnosti rodilého mluvčího, přece nelze stavět na stejnou úroveň s nelidskými podmínkami sezónních pracovníků a pracovnic na zeleninové farmě ve Finsku nebo nezákonným zacházením se zaměstnanci dovážkových služeb.
Foto: Lukáš Horký
Tvůrci fragmentizují elegii stále se zhoršujících výpovědí hudebními vsuvkami, které rytmicky pokulhávají (otázka je, zda záměrně či nezáměrně). Zesměšňují v nich koncept toxické pozitivity nebo neoliberální narativ, že když se bude člověk hodně snažit a využívat příležitostí, začne se mu dařit. Zároveň tím z palčivých příběhů vytvářejí popkulturní zábavu dokazující, jak snadno se dá i z negativních zkušeností stvořit produkt pro konzumní spotřebitele. Jako by performeři ironicky říkali: vidíte, tihle lidé nebyli dostatečně pozitivní, nedošli k úspěchu a musí se oddávat křiku na cuketovém poli, jak se podle titulků jmenuje jedna z hudebních etud.
Západní Evropa ze Symfonie pokroku opravdu nevychází dobře. Jako by naše východoevropská společnost žádné chyby nedělala. Osten kritiky směrem dovnitř se objeví až ke konci, kdy performeři nabízí opačnou perspektivu západu kolonizovaného východem: Němci by u nás pracovali na jatkách, Italové by se starali o naše důchodce, Britové sbírali jahody, Finové pracovali na cuketovém poli, Španělé stavěli domy. A teď se rozhlédněte kolem. Jste vděční?, ptá se moldavskou rumunštinou Doriana Talmazan. Dokázali bychom být vděční, nebo bychom této situace zneužili stejně jako to dělá „civilizovaný“ západ?
Mimochodem, podobného problému se v druhé části inscenace Na západní frontě klid / Zelené koridory dotýká i Dušan D. Pařízek, když nechává ukrajinskou manikérku konverzovat s liberální Němkou, která se sice ohání pojmy jako kolektivní vinna a korektnost, ale označí ji za Rusku a začne vysvětlovat, že je absurdní zakazovat četbu Dostojevského.
Foto: archiv Divadlo X10
Inscenace Na západní frontě klid / Zelené koridory si již prošla většinou pozitivní kritickou reflexí a tady v Olomouci navazují na minule uvedenou a podobně přijatou Moskoviádu, kterou Dušan D. Pařízek také nazkoušel v pražském Divadle X10. Tentokrát se jedná o propojení Remarquovy výpovědi ze zákopů první světové války z roku 1928 a textu ukrajinské dramatičky Natalie Vorožbyt z roku 2022, který bezprostředně pojednává o začátku ruské války na Ukrajině. Tvůrci touto juxtapozicí umožňují přirozené vztáhnutí sto let staré protiválečné myšlenky k současnosti a zároveň nabízejí v jednom večeru více perspektiv na téma člověka ve válce. Mužský pohled zprostředkovávají postavy Stanislava Majera, Martina Pechláta a Jana Bárty v rolích německých vojáků. Druhá část se zaměřuje na ženskou válečnou zkušenost, respektive na ukrajinské uprchlice v podání Gabriely Míčové, Lucie Roznětínské a Antoine Rašilovové a jejich snahu najít po rozličně hrůzných událostech zázemí ve středoevropských městech.
Pařízkův diptych je komplexní a motivicky propracované dílo, v němž se mísí technická přesnost (využívají se dva meotary ovládané herci, pohyblivá promítací plocha a ozvučené pódium) s hereckou precizností a erudovanou prací s původními texty. Díky alchymisticky namixované dramaturgii se občas může publikum zasmát a uvolnit stejně rychle, jako herci přeskakují z vyčerpávajících monologů do role techniků s mikrofony a za meotary. Střihy mezi komikou a tragikou má v druhé půlce inscenace na svědomí až kruto-krutá absurdita obsažená v textu ukrajinské dramatičky. Ale i přes opodstatněné propojení dvou rozdílných textů mám podezření, že za prvotním nápadem mohlo stát jen inkriminované slovo „fronta“. Čekání ve frontě na přeshraniční kontrolu uvozuje Zelené koridory a v životě uprchlic se stává běžným modem operandi. A přeneseně je dnes opravdu na západní frontě klid, zatímco na té kontrastní východní se horlivě válčí. Jak se nám to dnes na té západní frontě žije…
Foto: archiv Divadlo X10
Dramatizace románu stojí na dlouhých monolozích, které herci postupně vyprávějí osvíceni měnícím se pozadím z meotaru. Po každém konfliktu nakonec zbyde jen více či méně vyslyšené vyprávění. V jednom takovém dojde k naprostému propojení mezi sto let starou válkou a tou dnešní. Během návštěvy domů prožije hlavní Remarquova postava Paul Bäumer paradoxně noční můru. Stanislav Majer v jeho roli stojí celý dlouhý monolog na místě v přesném výřezu, jež mu určuje meotar, a jemně a bez zřetelné námahy přechází od nadšení z desetidenního opuštění tábora přes zlomený hlas způsobený rakovinou jeho matky po naprosté zoufalství až apatii během hospodského rozhovoru. Obyvatelé městečka – příznačně k české situaci popsaní s půllitrem piva v ruce – na něj křičí, proč na frontě nevyhrávají, že se dost nesnaží, vždyť je to tak snadné, stačilo by udělat to a to: my tady přece chceme mír.
Vztáhneme-li Pařízkovu inscenaci k Symfonii pokroku, ukáže se především zásadní rozdíl ve způsobu předávání myšlenky. Na západní frontě klid tak činí s odstupem, způsobem výsostně uměleckým, trochu zcizeným, v němž se myšlenka stává inspirací k tvorbě. Makedonská inscenace jako by se odpichovala spíš od potenciální síly divadla burcovat masy a říkala publiku vše napřímo bez jakýchkoliv estetických ornamentů. A záleží opravdu jen na jednotlivcích, jakému přístupu dají jako diváci a divačky přednost.
///
teatru-spălătorie, Kišiněv (Moldavsko) – Nicoleta Esinencu: Symfonie pokroku. Režie Nicoleta Esinencu, technický vývoj Iulian Lungu, Neonil Roșca. Premiéra 13. ledna 2022. Psáno z festivalového uvedení na Divadelní Floře, 18. května 2024.
///
Divadlo X10, Praha – Erich Maria Remarque, Natalie Vorožbyt, Dušan D. Pařízek: Na západní frontě klid / Zelené koridory. Překlad Ivana Parkmanová (Na západní frontě klid), Kamila Polívková, Dušan D. Pařízek (Zelené koridory), režie a scéna Dušan D. Pařízek, dramaturgie Ondřej Novotný, kostýmy Kamila Polívková, hudba Peter Fasching. Premiéra 16. prosince 2023. Psáno z festivalového uvedení na Divadelní Floře, 19. května 2024.
///
Více o festivalu Divadelní Flora 2024 na iDN:
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 11)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
