Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 12)
Pondělní epilog 27. ročníku Divadelní Flory patřil dvěma angažovaným ženským výpovědím, jež obohatily v posledních letech festivalem systematicky pěstovanou feministickou dramaturgickou linku. Autentická osobní zkušenost se zpracovávanou problematikou dala v obou případech vzniknout velice minimalistickému, jevištně strohému tvaru zaměřenému na slovní sdělení samo. Jistým tematickým svorníkem se stala imigrantská minulost.
Foto: archiv festivalu
Divadelní a filmová režisérka Sahar Rezaei se narodila a vyrostla v Íránu, od roku 2016 ovšem žije v Německu, kde vystudovala režii na Vysoké škole hudby a performativních umění ve Frankfurtu nad Mohanem. Její stopu najdeme i v ČR – na pražské DAMU studovala zvukový design, posléze zde také vyučovala. Do necelou hodinu trvajícího sóla Happy Birthday otiskla jak zkušenost své rodiny s životem v nesvobodě, tak vlastní pocity spjaté s přebýváním v emigraci.
Sólo Happy Birthday. Foto: Lukáš Horký
V první polovině inscenace nicméně jasně převažuje téma nespolehlivosti a pomíjivosti vzpomínek, traktované přes motiv neexistence fotek autorky z dětství. A podobně efemérní mi přijde i celá inscenace. Všechny ty střípky úvah, autentických vzpomínek i apelativních momentů (dotáčky z nejrůznějších demonstrací po celém světě), které Rezaei prezentuje neokázalým frontálním vyprávěním, zůstávají až do konce viset ve vzduchoprázdnu, nezformují konkrétní názor, sdělení. Míhaly se mi před očima jako fotografie neznámého původu, jimž nemohu doopravdy porozumět, rozkrýt jejich příběh, protože mi chybí dostatek doprovodných informací. Svým způsobem to koresponduje s tématem unikavosti vzpomínek, nemožnosti zachytit minulý okamžik, ovšem divácky je to řešení značně nevděčné. I přes nesporné charisma tvůrkyně a interpretky v jedné osobě mnou představení prošlo jako velice nenápadný duch a na konci mě zanechalo s prázdnýma rukama, myslí i srdcem.
Foto: archiv festivalu
Inscenace divadelního textu polsko-německé dramatičky Ewe Benbenek Juices z Národního divadla v Mannheimu v režii Češky Kamily Polívkové se slovem a jevištním minimalismem pracuje mnohem sofistikovaněji. Herečky Antoinette Ullrich, Rahel Weiss a Maria Munkert v pracovních kombinézách obrábějí dosti abstraktní jazyk divadelního textu navazujícího na německojazyčnou školu tzv. Sprechstücků a křesají z něj život – už jejich počáteční dopracovávání se ke slovu „Anfang“ (začátek) je vzrušující jízdou plnou nečekaných odboček a zádrhelů. Polívková s triem protagonistek s textem zachází v podstatě jako s hudební skladbou, tak podstatná – významotvorná – je každá změna rytmu, ba i důrazu na to či ono slovo ve větě. Pro milovníky němčiny skutečná slast! Vzniká trojhlasý voiceband a skoro se zdá, že ženy na scéně jsou inkarnacemi jedné jediné mysli. Snad jde o samotné alter ego autorky, která reflektuje zkušenost příslušnice druhé generace německých imigrantů.
Inscenace divadelního textu polsko-německé dramatičky Ewe Benbenek Juices z Národního divadla v Mannheimu v režii Češky Kamily Polívkové. Foto: Lukáš Horký
Ústřední metafora textu – člověk visící na lustru nad propastí za jeden jediný, a navíc nejslabší prst – je scénografem Antonínem Šilarem s nadsázkou zhmotněna miniaturní disko koulí zavěšenou nad pódiem z praktikáblů zrovna v místě, kudy lze vlézt (či se na laně spustit) „do podpalubí“. Diváci totiž dohlédnou i do prostoru pod praktikábly, v němž se herečky rovněž pohybují a poukazují tak na klasismus, s nímž se lidé s imigrantským pozadím na západě setkávají a proti němuž se Benbenek snaží v textu bojovat. Své místo tu mají také live cinema záběry, které dotvářejí atmosféru a podtrhují některé motivy, například když kamera zblízka zabírá pěnu vytvořenou smícháním čisticích prostředků v kýblu, stékající škvírami mezi praktikábly. Tvůrci tak odkazují k typickému prvnímu zaměstnání migrantek z východu – uklízení. Umístění kamery hlavou dolů rovněž umožňuje znázornit zásadní převrat perspektivy, k němuž se inscenace ke konci ubírá a skrze nějž spěje k pozitivnímu vyznění: pád lze koneckonců změnit v let, jen je potřeba skočit. Inscenace Juices se po závěrečném titulu loňského programu Na člověku musí být vše krásné z Thalia Theater a předloňských Pravidlech úklidu A studia Rubín a Divadla na cucky stala další přesvědčivou reflexí zkušenosti žen s imigrantskou minulostí na Divadelní Floře.
Mozaika letošního ročníku je složena, volnost se zdá na dosah. Jaké výzvy asi přinese příští ročník?
///
Více o festivalu Divadelní Flora 2024 na iDN:
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 12)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
