Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 5)
Nad jevištěm se houpe míchačka na beton, zavěšená na dvou ocelových lankách. Tanečnice Elena Bartosch si lehá na zem, kutálí se pod robustním objektem, přetáčí se – a člověk trne, že každou chvíli musí zavadit o některý z výstupků na tom několik desítek kilogramů vážícím „kyvadle“. Elena však zachovává pokerface. Dokonce míchačku ještě více rozhoupe a šplhá po ní jako neohrožená amazonka. Nakonec si ji obkročmo osedlá, jako by krotila koně nebo býka, a hříva kudrnatých vlasů za ní vlaje ve větru. Toto takřka novocirkusové číslo efektně zakončilo taneční performanci Béton Brut salcburské skupiny Hungy Sharks, která byla na programu pátý festivalový den.
Produkční této taneční company Dušana Baltić na uvolněné debatě po představení prozradila, že míchačce říkají Bettina a na každé představení jim ji zapůjčuje spřátelený rakouský farmář. Hlavní hvězda produkce však do Olomouce málem nedorazila – zasekla se na hranicích, takže diváci mohli při vstupu do sálu zahlédnout její alternaci, kterou si organizátoři narychlo vypůjčili od Divadla na cucky.
Výroba betonu. Foto: Lukáš Horký
A proč míchačka? Tvůrci performance v čele s jejím choreografem a autorem konceptu Valentinem Alferym vyšli z dvou typů umění, nad kterými mají někteří tendenci ohrnovat nos či je rovnou odepsat: tanečního stylu breakdance a brutalismu (odtud název inscenace – „béton brut“ znamená surový beton a dal název i vlastnímu architektonickému slohu, pro nějž je stěžejní právě práce s velkými plochami neopracovaného betonu). „Hladoví žraloci“ podnikli rozsáhlý výzkum, mimo jiné navštívili mnoho brutalistních památek, potažmo zapomenutých, opovrhovaných staveb odsouzených k posupnému rozkladu. Čtveřice tanečníků – Elena Bartosch, Timo Bouter, Alexander Tesch a Maëva Abdelhafid – zase vyšla z nedivadelního prostředí urban dance (někteří jsou držiteli nejrůznějších ocenění, výherci prestižních tanečních battlů apod.), a tato jejich tělesná zkušenost je při sledování představení neoddiskutovatelná. Nejde přitom o spojení náhodné, oba styly vznikaly souběžně, opírají se o podobná ideová východiska a čelí kritice vedené ze srovnatelných pozic. Přičemž brutalismus z výsledného tvaru vychází spíše jako předmět výzkumu a breakdance jako studnice výrazových prostředků, pomocí nichž tvůrci téma zpracovali.
Nad jevištěm se houpe míchačka na beton, zavěšená na dvou ocelových lankách. Foto: Christine Miess
Nejde však o žádnou apologii brutalismu, spíše o jakousi taneční úvahu nad jeho podstatou a současným postavením. Pohybový slovník pracuje s ostrými liniemi a sekanými pohyby, tělesná geometrie vyznává především devadesátistupňový úhel. Tvůrci se rovněž inspirovali „znakovým jazykem“ gangů, jehož prostřednictvím nechávají s komickým účinkem promluvit i samotnou míchačku či další brutalistní fenomény (divákům nehovořícím řečí brutalismu je k dispozici anglický voice-over).
Foto: Lukáš Horký
Choreografie nám dává pocítit tíživou, přísnou, strohou a vlastně i jaksi odlidštěnou architekturu brutalistních staveb, aniž by sama takto působila – je plná nadhledu, vtipu i života. A výkony tanečníků působí nadpozemsky, tak neuvěřitelně hbití, elastičtí, ale také skladní jsou, když se například s duněním unisono překlápí po scéně s tělem jakoby napresovaným do imaginárního kvádru, takže v nich člověk vidí reálné kusy betonu transportované na místo budoucí stavby. Údery jejich těl o jeviště přitom amplifikují mikrofony, což v kombinaci s nahrávkou Manuela Rieglera čerpající i z reálných zvuků demolice budov, rozbíjení betonu apod. vytváří znepokojivou, kakofonickou, zároveň však velkolepou hudební kompozici. Nemilosrdné bourání či samovolné chátrání brutalistních staveb se překlápí i do choreografie, když těla řízeně klesají k zemi uprostřed pohybu, jako by se bortila pod svou vlastní vahou. A Maëva Abdelhafid roztančí i titulní materiál: na začátku představení spolu s Bartosch smíchají cement, písek a vodu, hmotu nalijí do formy, do níž umístí speciálně upravené boty. Ty si Abdelhafid po zatvrdnutí betonu obuje a ve svém sóle nás nechá pocítit ohlušující tíhu tohoto materiálu, když tančí s betonovými kvádry přidělanými k nohám.
Organizátoři v anotaci prorokovali, že Béton Brut má potenciál diváckého hitu 27. Divadelní Flory. A nezmýlili se.
///
Více o festivalu Divadelní Flora 2024 na iDN:
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
