Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 7)
Sedmý den Divadelní Flory přinesl reprízu úchvatné Anomálie Evy Urbanové, o níž jsem referoval v minulé reportáži /zde/, a večerní – od dvou premiér v listopadu loňského roku teprve třetí – představení dvou symfonických básní polského skladatele 20. století Henryka Góreckého v úpravě režisérů Borise Jedináka a Petra Erbese Ad Matrem. Jde o spojení Góreckého nejznámějšího hudebního díla, jeho třetí symfonie – Symfonie žalostných písní o strachu matky ze ztráty dítěte -, se skladbou Široká voda, výběrem z cyklu autorových sborových písní Ad Matrem a dalších Góreckého skladeb vztahujících se k mariánskému kultu. Inscenovaný příběh tříletého chlapce Adama, který se ztratí rodičům během rutinního výletu do hor, v sobě spojuje několik reálných příběhů, které se staly v česko-polském pohraničí. Festivalové motto Volnost je tak nasvíceno z úhlu, který nám ukazuje i nutné hranice k jejímu naplnění.
Ad Matrem je první Góreckého výpravou do světa mystického a posvátného. Dokládá to jak slovní vrstva skladby tvořená úryvkem sekvence Stabat Mater – Mater mea, lacrimosa dolorosa -, tak hudební rovina díla plná symbolických figur a zvukových motivů. Tématem skladby je na jedné straně utrpení jednotlivce – matky ztrácející syna -, na straně druhé vyjádření lidského smutku obecně. Nejzřetelnější je to v pietní scéně. Górecki tento výjev mistrovsky vykresluje pomocí partitury a prostředků kompoziční techniky. Sporadické zvolání sboru na slova Mater mea a tónovaný nářek sólového hlasu (Mater mea, lacrimosa dolorosa) spolu s doprovodnými nástroji tvoří tematicky výstižnou, vysoce emotivní hudební plochu.
Ouverturou je živý obraz zachycující žánrový obrázek z horské hospody, v níž se sešly postavy vyjadřující se gesty a slovy na pomezí opery, symfonické básně a hudebního divadla. Foto Michal Hančovský
Ouverturou inscenace je živý obraz zachycující žánrový obrázek horské hospody, v níž se sešly postavy vyjadřující se gesty a slovy či zpěvem na pomezí opery, symfonické básně a hudebního divadla. Sólisty a souborem opery a operety jsou tak zobrazováni policisté, záchranáři, členové horské služby, hasiči, myslivci, turisté i místní. V živém obraze někdo drží půllitr nad hlavou, jiná terč na šipky… život jakoby na chvíli zamrzl. V jiném obdobném obrazu – když matka popisuje okolnosti chlapcova zmizení – drží servírka otci u úst kýbl. S takovými a obdobnými „zastavenými obrazy“ pracuje režie (Petr Erbes, Boris Jedinák) v průběhu celé inscenace.
Máte to volný?, ptá se ledabyle jeden z hostů od vedlejšího stolu, když si chce půjčit židli. Obraz postupně rozmrzá. Lesní muž se sekyrou v ruce (Hynek Maxa), magická bytost pohraničních legend, chlapce pomalu zaklíná. Očarovává jej, vábí do hlubin svého království. A divák hmatatelně cití, že se blíží bouře. Nejen na syžetovém nebi, jak se dozvídáme z telefonátu matky (Elena Prášilová Gazdíková), ale přímo na jevišti, kde sledujeme obyčejnost a četnost rodinných půtek, střetů a potyček. Vše vrcholí matčinou výtkou: Adame, ty se chováš opravdu příšerně! Omluv se! Adame, haló? Všichni čekáme…! Adam: Promiň mami. Adam si odchází hrát na hřiště… Právě jsme byli svědky matčiny hamartie: neúmyslného vybočení z řádu, jež není motivované pýchou jako hybris, ale vede k neodvratné tragédii. Adama totiž neustále pošťuchovala starší sestra (Sofie-Anna Frídlová), až se naštval a v zápalu boje převrhl sklenici s limonádou na matčin mobil. Na jevišti je to zobrazeno stylizovaným obrazem, v němž Adam (Vojtěch Dvořák) stojí na stole a lije na něj vodu. Matka ho posílá pro hadr, Adam oponuje, že by pro něj měla jít jeho sestra. Ale matka trvá na „potrestání“ Adama. Logicky tedy následuje věta Stabat Mater – Stabat mater Dolorosa, Iuxta crucem lacrimosa. Při Adamově odchodu na hřiště za restaurací se všechny postavy na jevišti otáčejí k publiku zády. Kromě myslivce, jemuž však obličej zakrývá hluboko do čela vsazený klobouk.
Při Adamově odchodu na hřiště za restaurací se všechny postavy na jevišti otáčejí k publiku zády. Foto Michal Hančovský
Adam zpívá variaci na Ave Maria. Sbor pěje o řece, která se rozlila, ale pak se vrátila zpátky do koryta, a ukázalo se, že pomohla, protože zúrodnila půdu. Režie pracuje se silnou stylizací, když například ve scéně, v níž matka zjišťuje, že Adam je na hřišti už nějak dlouho, si prohlíží jeho prázdný talíř na stole. Tomu odpovídá také stylizace výpravy, kterou Marek Cpin rozvrhl do dvou plánů, přičemž ten druhý, „nadsvětský“, se vyjeví až se zdvižením druhé opony před prospektem. Díky tomuto prostorovému rozlišení vzniká efekt podvodního světa, do něhož „vplouvá“ potápěč. Z prostoru nad jevištěm se náhle stává les nad hladinou jezera, dole na jevišti se potápěč i Adam pohybují zpomalenými pohyby, jako by skutečně byli pod vodní hladinou. Po dobu prvních dvou vět Gŕeckého skladby totiž na scéně stojí jakási lešenářská konstrukce, jejíž horní plošina je odhalena až s otevřením zmíněné opony. Teprve tehdy se před diváky objevuje lesní svět charakterizovaný několika smrčky.
Teprv tehdy se objevuje lesní svět charakterizovaný několika smrčky. Foto Lukáš Horký
V tu chvíli se rozjíždí pátrání. Zapojují se major Tálská, velitel zásahu z Rychnova nad Kněžnou (Barbora Perná), kapitán Břeň, operační důstojník v Hradci Králové (Radek Leszczynski), poručík Kastner (Radim Šimeček), jehož divoký vstup na scénu parakotoulem nastartovává svižné tempo inscenace, jež trvá všehovšudy osmdesát minutách. Hlavní je však Jana Kudrnová, žena myslivce (Anna Moriová / Lucie Skácelíková), která se vydá pátrat po Adamovi na vlastní pěst.
Divákům se chvíli zdá… že ho v lese zastřelila. Adam stojí na stole uprostřed jeviště, tři hasiči se k němu přibližují, ale nevidí ho, nereagují na něj. Muž se sekyrou zrovna tak. Matka jen opakuje tiché gesto umlčené vzpomínky na svého chlapce. Ten se s nimi pokouší komunikovat. Marně…
Adam stojí na stole uprostřed jeviště, tři hasiči se k němu přibližují, ale nevidí ho, nereagují na něj. Foto Michal Hančovský
Opakování scén s přinášením těžkého, tmavého břemene, výjevy Adama poskakujícího lesem, vytahování větví z jezera a další přenášení černých břemen vzbuzují v divácích falešné naděje na nález chlapce/jeho těla. Vždy se ale ukazují jako liché.
Právě v tom je režijní postup při zobrazování traumatu, kterým Nýbrtovi i celá pohraniční vesnice procházejí, geniální. Snové zdvojování zvyšuje v divákovi pocit nejistoty – z příběhu, z vlastní pozice v něm. Dvojník je nám vždy nepříjemně blízká maska nás samých, jeho přílišná podobnost s námi podtrhuje, jak moc jsme jeden od druhého odlišní. Může ale převzít tragédii na sebe, „odejít“ do jiného příběhu. Právě to se v inscenaci stalo Nýbrtovým. Tragédii sebou do lesa odnesl Adamův dvojník (Jindřich Dvořák).
Matka drží Adama na klíně, ale není jasné, zda chlapec žije, nebo ne. Foto Michal Hančovský
Obdobným okamžikem je i scéna piety, v níž matka drží Adama na klíně, ale ještě není jasné, zda chlapec žije, nebo ne, a zda jeho následný „high-five“ plácnutí s otcem je jeho definitivním rozloučením s rodinou. A vědět byste to neměli ani vy, kdo na tenhle fascinující kus emocionálního realismu podpořený stylizovanou výpravou půjdete. A vězte, že kouzlí nejen režie, ale i smyčce členek orchestru, hůlka Tomáše Hanáka a také herci a herečky, především Elena Prášilová Gazdíková a Barbora Perná.
Moravské divadlo Olomouc – Henryk Górecki: Ad Matrem. Režie Petr Erbes, Boris Jedinák, libreto Henryk Górecki, Petr Erbes, Boris Jedinák, dramaturgie Vilma Bořkovec, hudební nastudování Tomáš Hanák, dirigent Tomáš Hanák, Jan Mára, výprava Marek Cpin, sbormistryně Lubomíra Hellová, jazyková spolupráce Juliana Moska, hudební příprava Milada Jedličková, Lucie Kaucká, asistent dirigenta Jan Mára, asistent režie Vojtěch Pačák, české titulky Anna Šašková Plasová, anglické titulky Graeme Dibble, inspicient Dana Krajevskaja, nápověda Isabelle Arce. Osoby a obsazení: Adam Nýbrt, ztracený syn – Vojtěch Dvořák, j. h./ Maxmilian Leszczynski, j. h.; Adamův dvojník – Jindřich Dvořák, j. h.; Václav Nýbrt, jeho bratr – Igor Grmolenský, j. h.; Viktorie Nýbrtová, jeho sestra – Sofie-Anna Frídlová, j. h.; Sylva Nýbrtová, matka – Helena Beránková / Elena Prášilová Gazdíková; Jan Nýbrt, otec – Vojtěch Pačák; major Tálská, velitel zásahu z Rychnova nad Kněžnou – Barbora Perná / Radoslava Müller; Jana Kudrnová, žena myslivce – Anna Moriová / Lucie Skácelíková; kapitán Břeň, operační důstojník v Hradci Králové – Radek Leszczynski; poručík Kastner – Radim Šimeček; kapitán Rajzrová, letecká služba PČR Praha – Marta Kelíšková; Jaroslav Svoboda, policista z Dobrušky – Jiří Horowitz; Potápěč – Vendula Pumprlová / Vojtěch Pačák; Psovod – Renata Dubovicová; Rudolf Balcar, Velitel dobrovolných hasičů obce Zdobnice – Radan Hlubinka; Starostka obce Zdobnice – Marcela Brožová; Pobuda – Hynek Maxa; Hostinská – Rita Schimkeová; Servírka – Kateřina Popová; Kuchařka – Věra Veselská; policejní pes – Jeckye z Folinku / Bella di Grande Torrente. Spoluúčinkuje orchestr MDO. Premiéry 3. a 4. listopadu 2023. Psáno z reprízy na festivalu Divadelní Flora 14. května 2024.
///
Více o festivalu Divadelní Flora 2024 na iDN:
…
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
