Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

REPORTÁŽ: Od kořínků (No. 1)

Je pondělí 22.dubna, v médiích se to hemží zprávami o nepodmíněném trestu odnětí svobody po dobu tří let za znásilnění pro bývalého politika Dominika Feriho, který během soudu neprojevil ani špetku sebereflexe. Tento den jako by si vyloženě říkal o to, aby jím začaly Venušiny dny, přehlídka současného ženského autorského umění, které budou probíhat ve Venuše ve Švehlovce do neděle 28.dubna.

Prodírání se vlastní hmotou

Venku panuje na jaro neobvyklá zima, z tohoto důvodu přicházím do Venuše tentokrát na čas. Foyer už praská ve švech zvídavými diváky. Když vcházíme do sálu, na jevišti už stojí dvě performerky Nhung Dang a Natalie Tun v dlouhých sukních a s botami, které jsou potaženy vlasy. Prostorem se prolíná meditativní hudba plná úderů a dunění, ale také kouř, právě začíná první představení festivalu s názvem Vlasy v režii Agáty Jarošové.

Performerky stojí bez hnutí na místě jako sochy a svým zjevem a především díky “vlasatým botám” připomínají dobře zakořeněné stromy. Postupně se však jejich těla posetá vlastními dlouhými vlasy, ale i umělými příčesky, rozpohybují na rozmanitou hudbu z různých koutů světa. Jejich tempo rytmus je pomalý, jako by meditovaly. Mají strnulá gesta a ledový pohled. Jsou vůbec s námi v témže časoprostoru? A na co se to vůbec dívám? Netuším, nechytám nit. Vlasy jsou pohybově poetické dílo, které otevírá dveře k imaginaci, fantazii a kouzlu našeho lidského těla prostřednictvím tvarování živé a neživé vlasové hmoty, stojí v anotaci. Snažím se tak ve vlasech, ale také v intimní blízkosti obou performerek, které se sebe různě navzájem dotýkají a splétají se dohromady jako vlasy, najít určitou symboliku myšlenek nebo toku úvah. Vlasy; někdy drhnou, jindy se jimi lze snadno prodírat. Navíc akt samotného rozčesávání poskytuje ženě určité zastavení, jako je tato poetická a spíše meditativní performance. Meditaci přerušuje 25minutová pauza pro přestavbu na další představení večera.

Prodírání se ven na povrch

Stejně jako prodírání se vlastními vlasy přináší určité zastavení v ženském životě, ale v naprosto odlišné dimenzi, těhotenství, o kterém pojednává performance Bodies In Progress 23 Martiny Hajdyly Lacové. Ta v ní dokonce účinkuje právě ve 23. týdnu gravidity a událost se má i na dále opakovat až do července 2024, čili do 38. týdne těhotenství. Každé uvedení je tak exkluzivní a jedinečné. Když se opět vracíme do sálu, aktérka se ocitá na jevišti společně s hudebnicí Alexandrou Cihanskou Machovou schovanou v audiokoutku a odevzdaně ležící v červeném latexovém kostýmu s výkrojkem na břiše a šedém triku opřená o roli roztaženého černého baletizolu.

Opět se začíná zvolna, pomalým dechem v tónech dunění a šramotu. Něco se pomalu, ale jistě dere na svět. Hajdyla Lacová postupně rozhýbává své tělo, což jí však ztěžuje nejen těhotenství, ale také latexový materiál jejího kostýmu metaforicky odkazující na proměnu jejího těla, které získalo novou vrstvu; nový život.

Performerka nám dává na odiv svoji intimitu, pomalu odkrývá pod šedým trikem zakryté břicho, což je odvážné a fascinující zároveň. Napadá mě, kde bere žena v pokročilém stádiu těhotenství tolik energie? Performance jako by se upínala k přijetí jiného stavu právě překypujícího životem. Hranicí byl prozatím černý baletizol, ale postupně jej performerka opouští společně s latexovým oblekem. Není právě těhotenství o překonávání (vlastních) hranic? Nevím, v něčem je mi přece Work In Progress odcizené, protože sama tento stav ze své vlastní zkušenosti neznám. Možná v tomto bodě se mi nedaří úplně a celistvě Bodies In Progress porozumět, nicméně i bez argumentů se cítím ohromeně.

Přichází čas odpočinku a meditace. Hajdyla Lacová oddaně leží vedle hudebnice, která ji občerstvuje čajem. Jakmile nabírá druhý dech, prostor je opět plný jejího pohybu. Velké břicho je díky ztrátě latexového oděvu ještě znatelnější a performerka působí osvobozeně, ale zároveň oproti první části akcentuje více svou únavu i zrychlený dech. Fascinuje mě svou upřímnou výpovědí, ve které vynáší svou intimitou i zranitelnost před publikum.

První den Venušiných dnů mě skrze pohyb a půvabně beze slov na chvíli vtáhnul zpět do života.

• Autor: Petra Kupcová
• Publikováno: 24. dubna 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Od kořínků (No. 1)

1. Vladimír Hulec

   

   Projekt Martiny Hajdyly Lacové
   je odvážným vstupem do svědectví a spoluprožitku těhotenství skrze performeku a její energickou produkci. Možná až moc pohybovou a taneční, nicméně maximálně tělesnou, zdravě provokativní a – přes všechnu přítomnost veřejnosti – cudnou, intimní a mateřskou. Jsem zvědav, jak se bude vyvíjet a proměňat spolu s postupem performeřina těhotenství a proměnou jejího těla a jeho možností.

   Máte-li i ostatní zájem, tu je program domluvených a potvrzených produkcí:
   10.5. Bodies in Progress 26 ve spolupráci s MOVE Ostrava ve studiu G v Ostravě – od 19:00
   24.5. se Martina zúčastní týdenní pohybové rezidence, kdy bude rozvíjet téma Bodies in Progress, ale bez stylizovaného kostýmu a hudebnice; prezentace proběhne v Tictac Art Centru v Bruselu a bude se streamovat. (Oslovení do této rezidence bylo podnětem k vzniku celého projektu.)
   26.5. Bodies in Progress 28 v rámci sympózia Dancetopia v prostoru Fuchs2 v Praze – po 20:00
   19.6. Bodies in Progress 32 v Nové Cvernovce v Bratislavě
   20.6. Bodies in Progress 33 v centru nezávislé kultury Zahrada v Banské Bystrici
   3.7. Bodies in Progress 34 ve Studiu Alta / venkovní uvedení – 18:30
   3. týden v červenci Bodies in Progress 37 Liptovský Mikuláš festival ArtWife
   4. týden v červenci Bodies in Progress 38 Žilina – festival Kiosk (ještě není definitivně potvrzeno)

   27.04.2024 (2.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ