Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Od kořínků (No. 2)
Vzpomínám si, že během minulého ročníku Venušiných dnů vládlo teplé počasí, což se rozhodně letos říct nedá. Také se mi vybavuje inscenace slovenského Divadla NUDE a režiséra Michala Beleje, která mě svým tématem „bezdětná žena kontra matka“ velmi zaujalo. A právě dnes, v úterý 23. dubna, se opět to samé téma objevuje na programu festivalu, tentokrát v inscenaci Emily, která je volně inspirována životem sufražetky Emily Davison, opět v režii stejného tvůrce, dokonce se stejnou herečkou v titulní roli; Lýdií Ondrušovou.
Lýdia Ondrušová. Foto: Michaela Škvrňáková
Již samotná scéna je velmi signifikantní a kdo zná jen trochu život Emily Davison, snadno se zorientuje. Na levé straně se nachází jeden praktikábl, jak později zjistíme, vyvýšené místo pro pána tvorstva – muže, dále je zde přítomna zavěšená koňská hlava odkazující ke smrti Emily a kolo symbolizující klopotné tempo jejího života (zemřela v pouhých 40 letech). Sálem zaznívá voice over hlavní hrdinky v angličtině, klade se důraz na tezi, že se všichni rodíme rovni, to až společnost definuje naší roli, což se během představení v angličtině nebo slovenštině opakuje několikrát. Jako by tím inscenace pomyslně navazovala na Bodies In Progress předešlého dne, kde nás Martina Hajdyla Lacová ohromila svou taneční etudou věnovanou svému těhotenství.
Na scénu přichází aktérka v dobových černých šatech a feministická show začíná. Pravidelně ji však přerušuje macho cowboy (Jakub Jablonský), který svou dikcí a projevem o tradičním postavením ženy až znepokojivě připomíná předsedu vlády Slovenska Roberta Fica. Patos, nadsázka a hyperbola obou protagonistů představují ostrý koktejl, který diváka sice baví, ale zároveň také notně děsí. Nutí mě o současné společnosti pochybovat, protože fráze ohledně ženských práv zůstaly svým způsobem stejné: A ženy, co vám jako chybí? Která nechce být matka? Žena je ozdobou muže. Ženy jsou křehké, muži silní!
Mezi nejděsivější situace patří například okamžik, kdy macho vulgárně uráží divačky v hledišti a pak si zlost podpořenou smíchem publika vybíjí na protagonistce Emily, kterou osahává a následně začne vléct za vlasy po jevišti. Foto: Michaela Škvrňáková
Belej stejně jako v Cukrové vatě pracuje trefně se stereotypy, které však skrze hereckou akci výstižně paroduje. Zároveň inscenace kombinuje několik žánrů různých druhů umění: rap, expresivní tanec, činohru, ale svým způsobem i stand up. Zatímco ona vzdělává publikum v přístupu k ženským právům, on častuje divačky šovinistickými urážkami. Zvláště však nonverbální části jsou vypovídající; hlavní hrdinka v nich čelí agresi ze strany svého mužského protivníka, naopak jejich dialogické výstupy jsou spíše takové škádlení, kdo z koho. Jenže Belej diváka nešetří, odhaluje mu důsledky takového jednání, protože ze slov se stávají činy. Mezi nejděsivější situace patří například okamžik, kdy macho vulgárně uráží divačky v hledišti a pak si zlost podpořenou smíchem publika vybíjí na protagonistce Emily, kterou osahává a následně začne vléct za vlasy po jevišti. Inscenace tak svým způsobem neukazuje na zranitelnost žen, ale především mužů, kteří se v moderním světě opřeném o pilíře lidských práv ztrácí. O Emily Davison tady vlastně zase tak nejde… Jsme si i dnes skutečně všichni rovni? Na to nám možná odpoví další inscenace uvedené v rámci Venušiných dnů.
///
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Od kořínků (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
