Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Od kořínků (No. 3)
Po jednodenní pauze, kdy se ve Venuši ve Švehlovce hrálo tamní představení Očistec si zaslouží každý, opět netrpělivě postávám v přeplněném foyer. Ve čtvrtek 25. dubna Prahu nahřívaly teplé sluneční paprsky s příměsí chladného větru. Jako by i počasí tušilo, co nás dnes čeká – performance People of the Sun uměleckého ukrajinského seskupení Mariiamagdalyna inspirovaná verši Mykoly Vinhranovského z 60.let a texty současného ukrajinského spisovatele Tarase Prochasky.
Performance People of the Sun uměleckého ukrajinského seskupení Mariiamagdalyna. Foto: Michaela Škvrňáková
Jdu pomalým a zvídavým krokem, performerky Nadiia Golubtsova a Marusia Ionova nehybně stojí na jevišti, každá ve svém kruhu z hlíny a s mikrofonem, zatímco za nimi se rovněž v kruhu promítá lidské oko, které stejně jako já pokukuje ze strany na stranu. V prostoru vládne tma. Jakmile usedne poslední divák do hlediště, oko se změní v abstrakci a performerky ožijí. V rytmu elektro hudby se začnou hýbat mechanicky, při čemž každá se drží hranic svého kruhu. Do mikrofonu jako zaklínadla dvojhlasně volají: ground, ground under foot, mother, father, I don´t go, sálem zní ozvěna, styl hudby se mění na ukrajinský folklorní a vlny poezie tentokrát citované již v ukrajinštině nás skutečně začnou unášet do boje o svobodu Ukrajiny, ať již v minulosti nebo dnes. V promítaném kruhu se střídají výjevy kvetoucí jabloně a válkou zmrzačené země, zatímco o nich aktérky zpívají. Snad právě tento okamžik se mi nejvíc vpije do paměti jako ze všech nejbolestnější. Dvojhlasý zpěv v kombinaci se zvukovými efekty, jako je například zmíněné echo, působí naléhavě. S pohybem svých těl aktérky pracují úsporně, jejich nástroj představuje právě hlas coby vnitřní síla. Ještě jsem nikdy nic podobného nezažila, neumím to uchytit slovy.
Performance People of the Sun uměleckého ukrajinského seskupení Mariiamagdalyna. Foto: Michaela Škvrňáková
Kromě veršů zaznívají i fakta o Ruské federaci; o únosech, o rabování, o ničení nezměrného počtu lidských životů. Mezi tím se neustále mění projekce, ve kterých lze nalézt další básně, ale i vizualizace plné všemožných asociací týkajících se ukrajinské kultury, jímž nemohu úplně porozumět. Zcela se neorientuji, chytám se jen v univerzálních sdělení o vztahu člověka k zemi i celé planetě a apelu na pomoc Ukrajině skrze verše performerky lamentující nad osudem své vlasti, a chvíli se zdá, jako by ji skrze svůj zpěv chtěly dát druhý dech, energii nezbytnou pro přežití. Sálem permanentně vládne tma narušená tlumeným osvětlením na tělech vystupujících. Tempo, rytmus a melodie, ale také obrazy nás unáší neznámo kam. Na závěr promítaný kruh prochází další metamorfózou, stává se sluncem. Takže přece jen vše ještě není ztraceno ve tmě?
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Od kořínků (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Zdá se,
že šlo o velmi působivou performanci. Škoda, že ji v Česku zřejmě nelze navštívit jindy (onen čtvrtek jsem nemohl a jistě nás bylo víc). O takových produkcích by se mělo u nás psát, texty publikovat. Přinášejí hlubinná svědectví ze situací a území, kam dohlédneme jen skrze vojenské a politické události, ale to, co se skrývá pod nimi, neznáme. A ani dost dobře nemůžeme. V tom je úloha umění – sdělovat je, přetavovat, vynášet na světlo.
A propos – v jakém jazyce se představení odehrávalo? Bylo s titulky? Anglickými, nebo českými?
05.05.2024 (12.47), , Trvalý odkaz komentáře,