Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Prague Fringe 2024 (No. 3)
Do soboty je na scéně divadla Inspirace k vidění působivá pohybová inscenace The Whisper of the Waves (Šepot vln) Shinehouse Theatre z Taipei. Z této dosud největší produkce tchajwanských umělců na Prague Fringe jsem se přesunula do „centrálního stanu“ festivalu v Malostranské besedě na přednášku The Chemistry of Love (Chemie lásky) vědce britského původu a popularizátora vědy Michaela Londesborougha z Ústavu anorganické chemie Akademie věd ČR.
Na video upoutávce k inscenaci The Whisper of the Waves (Šepot vln) se herci pohybují v písku pláže na středně velkém jevišti. Ve sklepení HAMU se hrálo na černé scéně pouze s nezbytnými rekvizitami a v těsné blízkosti publika. Myslím, že zážitek byl o to intenzivnější, a rozhodně vynikla dokonalost a synchronicita pantomimicko-tanečních výstupů. Tchajwanská inscenace volně odkazuje k tamní divadelní tradici a jejím prostřednictvím vypráví tři příběhy ze současnosti, které se točí kolem aktuálních témat – partnerského vztahu dvou žen a vztahu současného člověka k přírodě. Ritualizované zkoumání toho, zda a nakolik jsou hrdinové (včetně zvířat a organické přírody vůbec) schopni bezpodmínečné lásky, neslo filozofický podtext. Vynořoval se a mizel v rytmu pomyslného mořského příboje, dokonale znázorněného v kolektivních tanečních předělech. Právě v tom byla sevřenost prostoru největší výhodou.
Do soboty je na scéně divadla Inspirace k vidění působivá pohybová inscenace The Whisper of the Waves (Šepot vln) Shinehouse Theatre z Taipei. Foto: archiv festivalu
Tři performeři a čtyři performerky měli klasicky bílé asijské líčení s modrými abstraktními detaily a tradiční kostýmy ve světlých odstínech písku a vody. Společný němý prolog působil dojmem, že se z vln chaosu vynořují nejrůznější božstva či archetypy a se znepokojivou naléhavostí se snaží navázat kontakt s publikem. Vypjaté výrazy měnily obličeje v dokonalé masky, herci zaujímali různé pózy a pak se vždy po jediném cinknutí vše uklidnilo. Prolog mě donutil plně se koncentrovat – stejně jako kdybych měla čelit přicházející vlně tsunami, o níž je zmínka v anotaci. Ale pak abstraktní obrazy vystřídaly ony příběhy a tsunami zůstala metaforou pro zjitřené vnímání. V expozici se na rušné ulici prolnuly osudy všech hrdinů – lesbického páru plánujícího umělé oplodnění, ženy se starou nemocnou kočkou a taxikáře s exotickou pokojovou rostlinou. V jednotlivých scénách jsme pak byli svědky emotivních situací, ve kterých se na miskách vah ocitla láska k bližnímu poměřovaná mírou empatie, falešného altruismu a schopností odpouštět. Němé pantomimické výstupy provázely vnitřní hlasy aktérů, které obstaral jiný člen ansámblu. Tohle zcizování společně s propracovanou a velice živou mimikou mimů dokázalo vyvolat velmi emotivní reakce. Při pohnuté scéně, ve které se dívka snaží poskytnou eutanazii milované umírající kočičce, někdo z diváků dokonce opustil sál. V pozdějším obraze obcházely čtyři světelné body tlapek scénu a hlas zvířete utišoval dívčin smutek. V jiné epizodě promlouvala exotická pokojová rostlina, neslyšená a nepochopená, ke svému majiteli, taxikáři, který se rozhodl podstoupit náročnou pouť a vrátit ji do pralesa, který po domestikaci už dávno není jejím domovem. Skutečné vítězství tak nakonec zažívaly lesbické partnerky, protože jejich vzájemná láska přetrvala i velké povahové rozdíly. Melodická čínština (inscenaci výjimečně doprovázejí i české titulky) a fúze nenápadných odkazů k různým kulturním, náboženským a filozofickým směrům, prohloubila celkový zážitek.
Přednáška The Chemistry of Love (Chemie lásky) Dr. Michaela Londesborougha pak byla vítaným odlehčením. Popularizátor vědy v černém kostýmu (snad po vzoru profesora Martina Hilského) a se Shakespearovými Sonety při ruce nám při projekci vzorců a obrazových metafor odhaloval chemii lásky v její nejpragmatičtější podobě. Láska, ten opěvovaný cit a múza všech básníků včetně slavného dramatika, je jen bouře estrogenů, testosteronu, dopaminu, oxytocinu… V podstatě nic nového pod sluncem, které někdy příliš prudce září a za mrak jindy zmizí jeho jas – ale jako téma pro noční přednášku – proč ne? Pro zamilované poety v krizi je kocovina z vědeckého cynismu bezpochyby lepší řešení než utápění žalu na dně křivule.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Prague Fringe 2024 (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
