Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Veselé pozdravy z otrlcových tenat (No. 1)
S prvním březnovým pondělkem do pražského Aera konečně naklusal dlouho toužebně očekávaný host, jenž má letos mimořádně nabroušená kusadla. Již 19. ročník široce populárního Festivalu otrlého diváka si tentokrát v evidentní inspiraci blížícím se kafkovským jubileem za své zastřešující téma zvolil nejrůznější podoby havěti. Odkaz velkého spisovatele atmosféricky a s groteskním nadhledem výmluvně křísí už vynikající festivalová znělka, jež tentokrát vznikla ve tvůrčí gesci čelního vlajkonoše domácího filmového undergroundu (a samorostlého drezéra zdejší umělecké budoucnosti) Miloše Kameníka.
Samotný hodokvas byl po nepostradatelném odborném úvodu zahájen krátkým filmem Humanity, který tradičně dodala katedra animace FAMU. Černě humorná miniatura režisérky a scenáristky Terezy Kovandové se stala vhodnou předehrou pro hlavní startovní chod, jímž byla projekce italsko-amerického šedesátkového braku Krvavá jáma hrůzy (Bloody Pit of Horror/ Il boia scarlatto USA/Itálie 1965). Neogoticky přepjatý snímek režiséra a producenta Massima Pupilla i po letech od svého vzniku poutá excentrickou barevnou paletou, teatrálním herectvím, a především hypnotickým soundtrackem Gina Peguriho. Ďábelsky pomalu utahované šrouby roztomile rozklížené vyprávěnky o chrabrém spisovateli podloudného škváru a jeho oddané suitě, kteří se v kulisách starého hradu utkají s démonickým zlem, se stala adekvátní náhradou za letos mimořádně absentujícího neoficiálního maskota festivalu, jímž není nikdo jiný než legendární mexický luchador El Santo. Příjemný výlet do minulosti žánru!
Zcela kontrastní zážitek pak přinesla druhá část zahajovacího večera, v jejímž úvodu si jeviště Aera zcela podmanilo duo přerostlých živých hmyzáků, jakoby vypadlých z intoxikované fantazie Jana Karafiáta, Ondřeje Sekory či Libuše Koutné. Jejich insektuální šprýmování bylo však rázně ukončeno plácačkou chrabré uvaděčky. Po nelítostné eliminaci samozvaných okupantů už následovala ryze současná filmová Havěť (Vermines, Francie, 2023), tedy sebevědomá tvůrčí vize celovečerního filmového debutanta Sébastiena Vanička, jenž subžánr arachno-hororu povýšil na řemeslně suverénní společenskou alegorii. Za doprovodu ryčného francouzského rapu sledujeme dynamickou, vizuálně opulentní i klaustrofobicky sevřenou invazi pavoukovců do bytového komplexu určeného pro nejnižší sociální vrstvy. Brilantní práce s navozováním nejrůznějších strachů i aktuálního přesahu vyvažuje decentní zádrhel v podobě přebujelosti finálního aktu. Nic pro odpůrce uzavřených prostor, ani srstnatých končetin exotických živočichů. Jinak ovšem excelentní start!
Pokračování příště!
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Veselé pozdravy z otrlcových tenat (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
