Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Vize divaadla 2024 (No. 4)
It is non-interactive! Není to interkativní! uklidňovali interpreti přicházející diváky, kteří váhali obsadit první řady v improvizovaném arénovém uspořádání sálu divadla PONEC. Nedělní představení dragON aka PONY skutečně interaktivní nebylo, pokud nepočítáme oční kontakt. Elektrizaci atmosféry a kumulaci energie v prostoru vymezeném živou lidskou hradbou obstaral pulzující pohyb a občasný intenzivní, přesně mířený pohled. Záměrem evropské umělecké skupiny STEAM ROOM je totiž živelnost a hravost v rámci choreografie, která kombinuje prvky folkloru, mainstreamu a popu. Z toho důvodu by nemělo smysl pátrat po původu kreací v taneční antropologii, i když by to rozhodně mohlo být zajímavé. Choreograficko-taneční trojice „Ace“ Aleksandar Georgiev, Zhana Pencheva a Darío Barreto Damas pochází a vychází z rozdílných teritoriálních ohnisek. Mimo jiné ze Skandinávského poloostrova a Balkánu.
dragON aka PONY. Foto: Leny Von Geleva
Inscenaci dragON aka PONY bych přirovnala k cirkusové drezúře poníků, kteří se rozpomínají na kreace Freddieho Mercuryho, Michaela Jacksona nebo Beyoncé. Do pomyslného šapitó nastoupili účinkující v modročerných „kosmo“ úborech s náznaky epolet. V rytmu elektroswingu synchronizovaně a poměrně dlouho opakovali pohybový vzorec, který mi spontánně připomněl skupinové tance ze skotské Vysočiny. Je zajímavé, že ho nevtiskli jen do vlastní pohybové paměti, ale na smyslové úrovni i do té divácké. Byl to základ pro různá vybočení, což samozřejmě není objevná forma. Záleží na interpretaci a také na fyziognomii účinkujících.
Zana Pencheva byla poměrně dlouhou dobu soustředěná spíše do sebe, zato oba tanečníci vysílali do publika tázavé či prosebné pohledy. V letmých grimasách probleskovala až komická naléhavost. Jako by se ptali, zda mohou vybočit mimo vzorec a kterým směrem. Sofistikované provokace zabraly, takže si postupně dovolili (jako správné popové hvězdy) všechno – náznaky kopulačních pohybů i úlety ve stylu drag dance. Potřeba spontánní lidové zábavy byla nejspíš ta žádoucí odpověď, kterou v rámci svého záměru publiku vnukli, aby na ni zároveň mohli reagovat jako na požadavek. Ať se nám to líbí, nebo ne, bez původní primitivní archaické zábavy by žádná vysoká kultura nejspíš nevznikla. Proč si tedy spontaneitu nepřipomenout a nedovolit tělu, aby se jí plně oddalo? Neadekvátní výbuchy smíchu dvou rozjařených diváků to stvrdily. STEAM ROOM strhují k osvěžující hravosti, dřímající v každém těle. Stačí ji probudit.
Y: SWEAT & FIRE. Foto: archiv festivalu
Ze zcela jiného ranku byl pondělní Bazaar v kulisách podzemního art squatu v Divadle X10. Betonový sál hostil akci Y: SWEAT & FIRE, jeden z komponovaných večerů současného umění mladých tvůrců. Několikrát do roka je zde pod souhrnným názvem Y Events uvádí kurátorská dvojice Anna Chrtková a Petr Dlouhý. I tentokrát tu vládl svobodný tvůrčí duch alternativy a contemporary artu, oživovaný v nekonečných diskusích. S páskou na ruce se chodilo ven, někdo se vrátil s porcí nudlí, někdo s veganským karbanátkem. Mým cílem byl bazaarovský bod programu – pohybový projekt FATIGUE (v překladu vyčerpání, únava materiálu) maďarského performera z generace Y Viktora Szeriho na téma syndromu vyhoření.
Szeri se objevil na bílé scéně, která v podobě projekčního plátna pokračovala za jeho zády až ke stropu. Na ostrém hochovi v černé cargo vestě a kapsáčích bylo od začátku cosi nepatřičného. Začal se vlnit do rytmu dunivé elektronické hudby stylem kráčejícího animáka ve zpomaleném záběru, aniž by odlepil nohy od země. Kolem přišpendleného těla, sevřeného v pancíři vesty, tančily jeho dlouhá šedá chapadla neuvěřitelně elastických paží. Pěsti hledaly správnou polohu pro vytvoření záchytného bodu v neuchopitelné bažině deprese, kde záchytné body neexistují. V jednu chvíli jsme dokonce sledovali jen plochou černou siluetu na bílém pozadí. Pohled na tělo v pohybové smyčce marnosti měl hypnotizující účinek, současně ale vytrvalost pohybů pomyslně rozhýbávala svět kolem a probouzela světelné impulzy.
Szeri nás vedl labyrintem paralyzované mysli od prvních černobílých geometrických struktur po pokus nahlédnout temné mraky a vody skrze růžové brýle. Atmosféru umocňovala hudba Andráse Molnára a zpěv melodických frází v téměř meditativním stylu. To už se performerovy ruce rozvinuly a po několika zaváháních bylo téměř hmatatelně cítit, jak ho prsty táhnou vzhůru, do světelné pyramidy a ke spalující výhni i životadárné síle slunce. Snad právě tahle ambivalence z mého pohledu zpochybnila závěr. Když se na plátně objevily záblesky vzpomínek v reálných obrazech, bojovník opustil scénu. Mohlo to znamenat návrat do života stejně jako odchod ze světa, který ve zkratkovité projekci už nedával smysl.
Skrytými otázkami po smyslu mě oslovily básně na vystavených plakátech autorky Eleny Pecinové. Připadalo mi, že výstižně reflektují pocity mladé generace z virtuální existence. Pocity odosobnění, odtržení od reálného světa, absenci pevných hranic a z ní pramenící nejistotu. Tedy součet příčin deprese u dětí a „únavy materiálu“ u generace Y.
///
Více reportáží najdeš zde.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Vize divaadla 2024 (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
