Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Zprávy o průběžném životě dvou divadel (No. 2)
Středa se na Zarázu, přehlídce divadel Zlínského kraje, odehrála v kompletní organizační gesci Městského divadla Zlín. Startovalo se hned o desáté ráno, scénickou adaptací Erbenovy Kytice v režii Doda Gombára, za mohutné přítomnosti studentských (dominantně středoškolských) davů. Jak kvalitní nám byl předhozen pugét?
Foto: archiv divadla
Holky, kluci a horůrky!
Volba titulu se samozřejmě zdá být sázkou na komerční jistotu i apelem na multigenerační sounáležitost. Divadelní zpřítomnění jednoho z mála nezpochybnitelných pokladů domácí literatury 19. století optikou umělce původem slovenského a českými národně-obrozeneckými dogmaty tedy nepříliš zatíženého na první pohled slibuje velké, originální věci. Tomu, kdo tvorbu někdejšího uměleckého šéfa MdZ i pražského Švandova divadla pozorně sleduje, však nemohla uniknout jeho tendence ke kontinuální recyklaci vlastních nápadů i tvůrčích postupů, a to bez ohledu na primární inscenační zdroj. Zjevným případem je žel bohu i jeho erbenovský exkurz.
Gombár v úzké spolupráci s dramaturgyní inscenace Katarínou Kašpárkovou Koišovou, jež ostatně stojí za kompletní trojicí na letošním Zarázu uvedených zlínských počinů, vytvořil rozmarnou kolekci fragmentů z Erbenových básní. Texty jsou nekompletní stejně jako jejich počet. Citelně chybí především populární morytát o toxickém, závistí a nenávistí promořeném soužití trojice nesourodých žen Zlatý kolovrat, který jako jeden z mála disponuje happyendem.
Obsahovou redukcí se ze zlínského oživení klasické sbírky mordýřských balad stala nesourodá hororová antologie, z níž vyvstává zpátečnický obraz neradostného ženského údělu jako přímého důsledku naivity, hlouposti a zhoubné inklinace k tmářství, jež v obludně přepatetizovaném závěru dokonce vyzývá k nacionalismu.
Srdcem jevištní metafory je střet i prolínání několika různých významových rovin termínu pouť, a to v definici náboženské, světské, i existenciální. Scéna Lucie Žilák Labajové kreativně nakládá se symbolikou venkovského lunaparku, jehož dominantou se stává hyperbolizovaná střelnice. Primárním motivem kostýmů Hany Kelar Knotkové je kontrastní symbióza kolotočářské pestrosti s formálními a subkulturními oděvy vesničanů. Pod rádoby efektním kabátem se ale skrývá explicitní, leč často nedomyšlená ilustrace. Například agrometalově stylizovaný podvodní alkoholik Adama Kořána je sice oděn do outfitu, jenž rámcově respektuje autorem definovanou paletu barev, na nohou má ovšem buranské holiny, které se nešijí a o jejich univerzální vhodnosti „do sucha i do vodičky“ by se jistě dalo polemizovat. Podobná zhůvěřilost je i vize Polednice (Gustav Řezníček), coby mimózní estébácké kreatury – motiv srpu je zde zároveň použit jako ikona komunistické ideologie, i (krvavých?) žní (v tomto ohledu s potenciálně smrtícím nástrojem identicky nakládá i žánrový velikán Stephen King ve svých Kukuřičných dětech), což je matoucí a ve výsledku kontraproduktivní. A do třetice: záhrobní milec ze Svatebních košilí (Zdeněk Lambor), se do zdejšího panoptika zatoulal nejen z Tarantinových Gaunerů, ale je především vizuálně přesnou kopií Hamleta (Josef Trojan) z Gombárovy ostravské inscenace (Divadlo Petra Bezruče), jež si svou premiéru odbyla těsně před Kyticí.
Doplnění zlidovělých veršů o biblické pasáže, jejichž vyvrcholením je (jak jinak!) finální Zjevení Janovo, je návodné, živelnost autorovy nadčasové slovesnosti umrtvuje a jevištní celek postupně deformuje do podoby úmorného muzeálního leporela, jež místy připomíná disco orloj či oživlé výjevy z pop artové varianty mariášových karet. Vrcholem režijní laxnosti jsou pak kolektivně, pseudoextaticky skandované pasáže, které odporně čpí dávno překonanou muzikálovou machou.
Tato Kytice je mámivým zážitkem podobným suvenýrům z pouti. Laciným šmukem, jenž zčerná dřív, než zmizí prach, zvířený kolotočářskými vozy. Přináší chvilkové vzrušení, žaludeční nevolnost či závrať a v případě nejhorším, nechtěný outěžek.
Je to tak, více než dvě hodiny jsme přihlíželi esenciálnímu kýči!
Foto: archiv divadla
Vesničko má, předsudková
Mnohem úspěšněji se zlínská divadelní grupa utkala s textem maďarského dramatika Bély Pintéra Špína. Svérázný autodidakt se od píky vypracoval v jednu z nejinspirativnějších osobností současného evropského divadla a nasazení jeho textu lze v našem kontextu rozhodně označit za mimořádný počin bezpochyby hodný enormní divácké pozornosti. Groteskní variace venkovské tragédie, či přesněji řečeno silně ironizované sociální fresky, navíc disponuje intenzivním ideovým jádrem, jenž nemá daleko k textům René Levínského, Martina Františáka, Jana Balabána i dalších nadšených domácích ohledávačů nejrůznějších společenských periférií. Chronologická časová lokalizace epizodického děje do čtyř ročních období navíc okamžitě vyvolá reminiscenci na mrštíkovskou románovou kroniku Rok na vsi.
Je zřejmé, že divadlo tentokrát káplo na inspirační zřídlo, jež k místní dramaturgii pasuje stejně dobře, jak ježek do klece. Způsob, jímž režisér inscenace Patrik Lančarič pracuje s leitmotivem maškar pak zvýrazňuje poetickou provázanost s legendárními zlínskými inscenacemi Jana Antonína Pitínského, v tomto momentu se ovšem s původním étosem Pintérova dramatu značně míjí. Zatímco autor s podvratnou jízlivostí předkládá zdegenerovanou vesnici, v níž je vztah k folklóru definován primárně jeho znásilňováním do podoby všeobecně přijímaného festivalového kýče, či dokonce obchodního artiklu („řemeslné“ chleby, jež ve své bio pekárně kutí hlavní antihrdina Adam v soustředěném, filmově minimalistickém podání Marka Příkazkého, nemají daleko k trdelníku!), režisér publikum opájí skanzenově vytříbenými poetickými figurami, jak z obrázků prodávaných na strážnickém rynku a neúměrně tak idealizuje nejen místo děje, ale především jeho postavy.
Pintérova víska by totiž klidně mohla být temnou, avšak mladší a podstatně sarkastičtější sestrou té Svěrákovy a Menzelovy. Zvolené prostředí se pro autora stává v základních rysech univerzální metaforou moderní společnosti, v níž souhrn ústrků, předsudků, iracionálních animozit a nezřídka i dobrých, avšak nedokonaných úmyslů plodí ukřivděnost, z níž se vyvíjí extrémismus. Ani Pintérovi přitom nejsou cizí motivy takřka pohádkové; mj. dvojice vizuálně i charakterově kontrastních nevlastních sester, morálně problematičtí nevlastní rodiče i způsob završení osudu jedné z hlavních postav. Kořeny lidové slovesnosti zde ale slouží ryze dnešním cílům.
Lančaričova inscenace je až na výše uvedené dílčí pomýlení divadlem atraktivním i žhavě aktuálním, jež nás bezprostředně nutí k zamyšlení nad našimi vlastními každodenními poklesky. Obětavě jí slouží i řada vynikajících hereckých výkonů – Milana Gorská by sice mohla trochu ubrat na iritujícím šišlání, zvláště když o Růženině handicapu ostatní postavy opakovaně hovoří, jinak ale výborně interpretuje přerod mnohokrát porobené nezapadající bytosti v obludné monstrum nikoli nepodobné Ivanu Sekalovi. Anita Karolíny Vlčkové je epesně přesnou studií obecní femme fatale, v níž svůdná živočišnost i pud sebezáchovy zjevně vítězí nad intelektuálními limity. A Marie Vojtěchová coby Irena opět dokazuje svou grandiózní uměleckou univerzalitu. Opomenout nelze ani hostující Terezu Goláňovou (Etuška), jejíž múzická jevištní existence exceluje zejména v bolavě vroucích, jednostranně milostných dialozích s Pavlem Vackem (Vojta), které patří k emocionálním vrcholům výtečného večera.
Městské divadlo Zlín zářící i uvěřitelné. Bravo!
///
Dokončení příště!
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Zprávy o průběžném životě dvou divadel (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Mohu-li
– následovav diskusní setkávání po festivalových představeních – oponovat, tedy s KlariNovým odsudkem, resp. oslavou popisovaných inscenací nemohu souhlasit.
Gombárova kytice pouťových historek je nápaditým, velmi originálním převodem či spíše inspirovanou hrou s Erbenovými texty doplněnou babskými citacemi z biblických příběhů. Tyto zálibně a záměrně kýčovité obrázky zasazuje do osmdesátých let minulého století, do doby reálného socialismu, které zobrazuje zčásti jako karikatury, zčásti jako mýtizující náboženské (babské) reliéfy odkazující na 19. století, jež ale přebývají na venkově často dodnes. Velmi jsem tuto inscenaci, tento přístup oceňoval, nicméně jsem nedokázal v druhé půli respektovat patetičnost a jakousi těžko uvěřitelnou, křečovitě zdůrazňovanou osudovost, již režisér zobrazil podivně apokalyptickými, víceméně však sentimentálně romantizujícími biblickými výjevy včetně těžko dekódovatelného využití písně Brothers in Arms skupiny Dire Straits v podání Joan Baez. Vysvětlení dramaturgyně, že šlo o poctu této zpěvačce, jež vystoupila v předvečer sametové revoluce – 10. června 1989 – v Bratislavě, mi přišel dost „za roh“.
Tímto svým velkým respektem ke koncepci inscenace ovšem neomlouvám režijně nedotažené scény a časté herecké povšechnosti (včetně sborových recitací a choreografií) či občas až trapné sólové výstupy (Gustav Řezníček, Jan Leflík).
Naopak Pintérovu Špínu v režii Patrika Lančariče považuji za nebezpečný kýč podporující zdejší xenofobii (hra je přenesena do českého kontextu). Dokonce se obávám, že právě proto je inscenace ve Zlíně úspěšná. Folklorní scény byly jak po výtvarné, tak i herecké (taneční) stránce neukoukatelné vnějškovou mýtičností a pseudotajemnou symboličností (zajímavé byly snad pouze po hudební stránce), příběh, který byl zobrazen a především hrán bez – pro tyto typy společenských karikatur – podstatné nadsázky podporoval spodní, temné proudy, jež ovládají tuto společnost. Romka byla zlodějka zneužívající své krásy k oblouzení ostatních, žid byl veskrze falešný člověk, jehož manželský život i úspěšné podnikání byly založeny na podvodech a dokonce byl v poslední scéně obviněn, že pece v koncentračních táborech by vlastně rád využíval pro spalování lidí i on, druhá dívka z dětského domova (titulní postava Špína) byla zlá a falešná, což už bylo jako by od začátku patrné, neb byla ošklivá a měla k tomu i sociální (rodinné) důvody, bodří vesničané to mysleli vlastně všechno dobře, byli to zodpovědní – jen trochu hloupí a jednoduší – hospodáři, napáleni těmito osobami. Ok – mohlo by být a možná to Béla Pintér ve svých inscenacích dokáže karikaturně ostře, jízlivě vypointovat (závěr, kdy se k moci ve vesnici dostává primitiv Vojta, je děsivý i zde) – v zlínské inscenaci však téměř vše hrálo na ruku předsudkům, xenofobii a společenským klišé. Jobovské motivy, o nichž mluvil na diskusi po představení Vladimír Mikulka, byly v této inscenaci jen vedlejšími interpretacemi intelektuála, aby si obhájil problematický text hry.
Nicméně abych nekončil zcela negativně. Inscenace má jednu figuru a herecký výkon, který vše tmelí a dává konkrétní představu o možnostech, kudy se mohla takto folklorně pojatá inscenace ubírat – Marii Vojtěchovou v postavě Ireny. Žena s mnoha zákrutami v duši i životě, člověk s vývojem bez toho, aby se jeho charakter a chování musely proměňovat dle potřeb autorů (dramatika i režiséra). Pevně od začátku do konce vedený, konsistentní herecký výkon v dobře napsané figuře.
27.01.2024 (2.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka
Milý Vladimíre,
pokud se chceš vymezovat vůči něčemu, co bylo řečeno na diskusi, je užitečné pamatovat si, kdo co říkal. Ta podivná poznámka o Jobovi sice ve Zlíně opravdu zazněla (zcela okrajově), rozhodně ale ne ode mne.
05.02.2024 (11.01), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Sorry,
ale mluvil jsi – pokud si dobře vzpomínám – o tom, že princip autorova dramatického textu je v tom, že každý – i dobře myšlený – čin či událost se v průběhu a v konci obrátí vůči jejímu zosnovateli, že vše dopadne nejhůř, jak může. A to je jóbovské, či ne?
Nicméně vymezovat jsem se vůči Tobě ani nikomu dalšímu nemínil (zde ani na Zarázu), spíš jsem nyní chtěl onu diskusi evokovat, aby se případní její aktéři napojili a reagovali, a dalším čtenářům dal aspoň malý vhled, jak či o čem se ve Zlíně, resp UH diskutovalo.
Jak to tedy s onou jóbovskou linií vidíš Ty, Vladimíre?
🙂
05.02.2024 (18.01), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka
Vladimíre,
nerozumíš mi: já s tebou nechci diskutovat ani o Špíně ani o tom, co je a co není jóbovské. Já bych byl prostě jen rád, abys mi nevkládal do úst výroky, které řekl někdo jiný. To je všechno.
05.02.2024 (23.53), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Vladimíre,
nemluvils tedy o tom, že princip autorova dramatického textu je v tom, že každý – i dobře myšlený – čin či událost se v průběhu a v konci obrátí vůči jejímu zosnovateli, a že vše dopadne nejhůř, jak může? Myslím, že ano. A podle mne je to jóbovský princip, ať jsi to tak pojmenoval, či ne.
O inscenaci jsi na oné diskusi – spolu se mnou a Annou Stránskou – mluvil asi nejvíc. A dobře, nic proti tomu. Mohla tak vzniknout diskuse o inscenaci, a to je podstata těchto setkání (a měla by být i těchto komentářů). Zmiňuju Tě tedy – podle mne – oprávněně.
Či ne?
🙂
06.02.2024 (1.36), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
Nelze samozřejmě vyloučit,
že někde proběhla nějaká diskuse o Špíně, na které Vladimír Mikulka mluvil o Jóbovi a vedle něj se výrazně zapojila Anna Stránská. Nebyla to ale ta festivalová, na té Vladimír Mikulka nic takového neříkal a Anna Stránská na ní vůbec nebyla.
Jestli je s takhle velkorysým přístupem k faktům a argumentaci možné provozovat relevantní debatní fórum, o tom mám své silné pochybnosti.
06.02.2024 (13.32), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
No,
a je to vyřešené. Diskuse, na kterou jsem v souvislosti s Annou Stránskou v minulém příspěvku mylně odkazoval, se konala až po představeních v UH, konkrétně po představení Opilí. Zde A. Stránská i V. Mikulka více diskutovali, ale na téma Opilých. Z festivalového kolotoče se mě to speklo se setkáním o den dřív ve Zlíně, kde Stránská nebyla a diskutovalo se o inscenaci Špína. Zde jsem měl – vyzván Josefem Hermanem – nepřipravený a možná trochu ukvapený úvodní razantní vstup, který rozporoval Vladimír Mikulka (na což jsem poukazoval v předchozích vstupech). A pak se pokračovalo s různými interpretacemi a náhledy. Podstatný příspěvek měla Kamila Černá, která mluvila o vydání Pintérových her Divadelním ústavem v roce 2014, mezi kterými je i Špína. Den poté v UH se na spojitost Špíny a Opilých odkazovalo při hodnoceních celého festivalu, nicméně to „hlavní“ ohledně Špíny se konalo den předtím. Ok – máš Michale pravdu a je dobré mou nepřesnost uvést na pravou míru. 🙂
Nicméně – proč se přít kdy a kde se jaká diskuse konala, případně kdo co přesně (ne)řekl, a raději se nepřít nad jednotlivými produkcemi festivalu? Třeba – vracím se – nad jóbovstvím Pintérovy hry a xenofobií evokovanou zlínskou inscenací Špína.
06.02.2024 (14.54), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka
Vladimíre,
tvoje vytrvalost je obdivuhodná, stejně jako to, že se nenecháš rozhodit něčím tak banálním jako jsou jednoduchá fakta. Takže pro jistotu opakuji ještě jednou: o Jóbovi jsem v souvislosti se Špínou nemluvil ani na diskusi, ani nikde jinde. A to proto, že mi tohle spojení přijde dost nesmyslné. Diskutuj o Jóbovi s kým chceš, ale mě z toho už, prosím pěkně, vynech.
Děkuji.
06.02.2024 (16.53), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Milý Vladimíre,
banálními fakty se fakt rozhodit nenechám, neb jde o banality.
Mě – a věřím i čtenáře těchto diskusí – spíše zajímají podstatné věci a podstatnější diskuse o divadle a divadelních inscenacích, než o tom, kdo co kde a kdy (ne)řekl. Smysl veřejných diskusí – na jakýchkoli platformách a místech – spatřuju v rozpravě nad dílem. To je úkol kritiky, kterou u nás velmi postrádám a o kterou se v DN a na těchto stránkách snažíme. Českému profesionálnímu divadlu (narozdíl od amatérského, kde se konají často) zoufale tyto diskuse scházejí (Tvé Nadivadlo sleduju, ale ani tam je vesměs nenacházím – když jsem tam chtěl onehdá diskutovat o Studu vídeňského Volkstheateru, nereagoval jsi Ty ani nikdo další).
Pojďme se veřejně – zde či kdekoli jinde, co je veřejně dostupné (tedy nikoli soukromé platformy typu FB) – bavit, přít a diskutovat o smysluplných divadelních tématech, o inscenacích, festivalech. I samo myšlení a formulování myšlenek je inspirativní. Analyzujme, rozebírejme, dávajme do kontextů, hledejme a přeme se o smyslu, kvalitě, dopadech jednotlivých děl. Vynášejme a zveřejňujme vlastní myšlenky, interpretace, zkušenosti a analýzy. A naslouchejme kolegům. Nemlčme si veřejně na svém.
Na rozdíl od toho banálního jsi to podstatné sem zatím nenapsal – jak a proč jsi přesvědčen, že zlínská inscenace Špíny je taková či onaká (abych Ti nevkládal do úst něco, s čím nesouhlasíš). To čtenáře i mne zajímá.
🙂
07.02.2024 (1.39), , Trvalý odkaz komentáře,