REPORTÁŽ: Zprávy o průběžném životě dvou divadel (No. 3)
Finální den sedmého ročníku Zarázu, tedy Festivalu divadel Zlínského kraje, odstartoval v obavách, neboť původně plánované představení Dürrenmattových Fyziků muselo být kvůli zdravotní indispozici v souboru Slováckého divadla nahrazeno komorní Vosou, o níž jsem již podrobně referoval zde. Nepříjemný zádrhel se naštěstí podařilo promptně vyřešit, a tak jsme se již během (vynikajícího!) oběda dozvěděli, že další program oblíbené akce již není ohrožen. Přehlídka tak mohla vyvrcholit v lesku nejvyšším, a sice jednou z bohužel posledních domácích repríz vynikající inscenace režisérky Anny Petrželkové a dramaturgyně Ivy Šulajové Opilí.
Střepy skla, duší i poztrácených citů
Jurodivá sociální tragigroteska renomovaného ruského dramatika, a jednoznačného odpůrce Putinova zvrhlého režimu Ivana Vyrypajeva už sice na českých jevištích opakovaně uvedená byla, a to ve vyrovnaném poměru dvojice produkcí uvedených profesionálními soubory Divadla Kašpar a činohry Národního divadla Moravskoslezského Ostrava a stejného počtu počinů absolventských (DAMU a JAMU). Až aktuální uherskohradišťská varianta dokázala komplexně vytěžit potenciál pozoruhodného textu.
Jako mimořádně funkční se ukazuje už neinvazivní prostorová a časová lokalizace inscenace přímo do srdce Uherského Hradiště, konkrétně v době konání legendární Letní filmové školy, jež jevištnímu dění zprvu propůjčuje vtahující horečnatou atmosféru nekonečné noci, v níž se lehce prolínají hranice reality a snu, ale i jednotlivé dějové linie. Vyrypajevova inklinace k magickému realismu, jež se nezříká řady popkulturních odkazů mířících nezřídka ke slovutným předchůdcům, zejména Michailu Bulgakovovi a Nikolaji Vasiljeviči Gogolovi (o Dostojevském nemluvě), si parádně notuje s režisérčinou specificky stylizovanou imaginací, která je výsostně podpořena exkluzivní výpravou Evy Jiříkovské. Horizontální i vertikální rozdělení scény vede ke zpřehlednění fragmentárních dějů i jejich hektické dynamizaci, jež místy připomíná psychedelický trip.
Hlavním pilířem projektu, jež by se rozhodně měl stát ozdobou letošní festivalové sezony a vypravit se na řadu nepochybně úspěšných, domácích i zahraničních cest, je totálně koncentrované herectví vybraného ansámblu. Zúčastněné umělkyně a umělci opět nekompromisně dávají na srozuměnou svou příslušnost do nejužší středoevropské špičky, a jasně tak deklarují důležitost semknuté souborové práce pro kontinuální divadelní progres. Výsledkem je ohromující zážitek, jenž kvůli několika sporým výpadkům v temporytmu či (adekvátně!) vulgárnímu výrazivu dokáže nedocenit jen naprostý hňup.
…a co bylo dál?
Letošní Zaráz kromě sexteta uvedených inscenací zahrnul i výtečný, náležitě osvěžující doprovodný program v podobě dvojice fundovaně, zábavně i s noblesou moderovaných exkurzí do zlínské Zikmundovy vily a uherskohradišťské Galerie Joži Úprky.
Společné večery pak samozřejmě patřily triu odborných a v jádru naprosto přátelských rozprav, jež obětavě vedla dočasně hlasově limitovaná Jitka Šotkovská, které poskytly řadu podnětných pohledů a připomínek, a to nejen ze strany kovaných odborníků a odbornic, ale i hojně přítomných studentek a studentů divadelních oborů. Přál bych si do budoucna, aby i jim byla věnována stejná péče jako nám, a festival se navrátil k přerušené tradici společných obědů studenstva i admiralit.
Na samotný závěr je nutno projevit intenzivní uznání produkčním festivalu Janě Čechové (za MDZ) a Štěpánu Goišovi (za SD), a to za organizační preciznost, komunikační přívětivost a vehementní nasazení. Byli jste báječní, děkuji velmi.
Tak brzy zas na shledanou!
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Zprávy o průběžném životě dvou divadel (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)