Reprezentativní funkce a plné hlediště
V encyklopedické publikaci Česká divadla, vydané Divadelním ústavem v roce 2000, je Divadlo na Vinohradech charakterizováno tak, že orientuje svůj repertoár na konzervativnější středostavovské publikum. Tento „výměr“ odpovídá do značné míry realitě a souvisí s historickým vývojem proslulé měšťanské scény. Vinohradské publikum z hlavního města i z aktivní zájezdové základny se vzdává nerado jistoty, že uvidí oblíbené a také mediálně známé herce v plus minus odhadnutelném repertoáru. Prudký a do mnoha nejistých a neodhadnutelných směrů se rozlévající vývoj českého divadla po pádu starého režimu v roce 1989 nemohl ušetřit ani Vinohrady. Dosavadní popřevratoví budovatelé profilu divadla Jiřina Jirásková (u ní ještě nebyla funkce rozdělena na šéfa organizačního a šéfa uměleckého), Jiří Menzel a Martin Stropnický museli tyto změny – také v konkurenci s novými médii – reflektovat. I v rámci klasického uměleckého standardu by ovšem vinohradská scéna měla plnit funkci reprezentativní. To se zatím dařilo se střídavými úspěchy a vůbec si nemyslím, že budování tváře takto nepevně „definované“ scény je lehké – zvláště s ohledem na nutnost naplnit hlediště při pokud možno co nejvíce reprízách.
Svatopluk Skopal, Otakar Brousek st. a Ladislav Frej v inscenaci Zkouška orchestru FOTO ARCHIV
Jak by repertoár takového divadla mohl či měl vypadat? Pro vinohradské publikum, jeviště i herecký soubor nebude nejspíš vhodná takzvaná nepravidelná dramaturgie, jinak v kvalitnější i pokleslejší variantě rozšířená po mnohých, především menších pražských scénách. Vinohrady vlastně mohou srovnávat svůj repertoár s činohrou Národního divadla, Divadlem v Dlouhé, Divadlem pod Palmovkou, oběma scénami Městských divadel pražských, nepochybně i Činoherním klubem, méně už s takovým Divadlem Na zábradlí. Velká scéna s historickým „echem“ vyžaduje nepochybně také takzvaný klasický repertoár, byť kvalitní inscenace moderněji čtených titulů (Shakespearův Macbeth v režii Hany Burešové či Čechovův Višňový sad inscenovaný Vladimírem Morávkem) mohou u části publika narazit. Přesto se domnívám, že cesta tímto směrem – jako jedna z možností vinohradského směřování – by měla být nadále rozvíjena. Tzv. měšťanské publikum se v divadle pochopitelně i rádo odreaguje, pro rozhýbání bránice je ovšem šťastnější ordinovat Georgese Feyedeaua a Oscara Wilda než Kena Ludwiga či Raye Cooneyho seniora i juniora, ostatně superúspěšný Brouk v hlavě (nastudovaný ještě Jiřím Menzelem) to dokazuje. Větší riziko pochopitelně znamená dramatika současná. Špatné zkušenosti s původními „angažovanými“ díly ze socialistické éry svazují možná dodnes ruce dramaturgům při vyhledávání čerstvé domácí tvorby. Jelínkové Adina je čestnou, ne ovšem umělecky úspěšnou výjimkou. Nedaří se vždy ani při nasazování nových titulů přespolních, viz světová (sic!) premiéra Buchsteimerovy hry Tango sólo, náročnější kvalitní texty jako Saalbachové Tranzit, Churchillové Řada, Mayenburgův Ošklivec se raději realizovaly na komorní scéně Ve zkušebně (poslední ze jmenovaných titulů ovšem hraje „komerčněji“ orientované Divadlo Bez zábradlí jako standard). Započítáme-li do termínu „nepravidelná dramaturgie“, raženého především brněnskými nonkonformními divadelníky v období minulého režimu, také adaptace filmů, televizních seriálů či prozaických literárních útvarů, i zde by Divadlo na Vinohradech mohlo pokračovat v poměrně úspěšné linii (Felliniho film Zkouška orchestru, britský „politický“ seriál Jistě, pane ministře, koneckonců divácky sice ne pronikavě úspěšná, ale důstojná jevištní interpretace Kafkova Zámku). Rozhlédneme-li se po kvalitní standardní dramatice, která se v uplynulých letech „vešla“ do dramaturgie divadla, jistě stojí za to inscenovat Lermontova (Maškaráda), von Horvátha (Povídky z Vídeňského lesa, Na krásné vyhlídce), Hellmanovou (Podzimní zahrada), Stopparda (To pravé) či Bergmana (Scény z manželského života). Nad Drdovými Hrátkami s čertem jako nad prověřeným opusem ovšem stojím v rozpacích. Vinohradský soubor jistě má na to koketovat i s hudebním divadlem (muzikál Donaha!, jímž se soubor postavil do téměř „povinné“ řady na spolehlivý titul, Morávkova, Kohoutova a Xindlova inovace Cyrana z Bergeraku), otázkou je, jak velké procento produkce takovému repertoárovému oživení věnovat. Jistým problémem je pokoušet se na vinohradském jevišti o rasantnější umělecké výpovědi. Podaří-li se však vytvořit pozoruhodnou inscenaci a umělecký soubor se s ní z větší části ztotožní, mělo by umělecké vedení ustát případné negativní reakce ze strany konzervativnějšího publika i obchodního oddělení (mám na mysli Špinarovu inscenaci Büchnerova Vojcka). Snad by i nabídkový seznam měl v takovém případě upozornit na jistou výlučnost – alespoň v kontextu dosavadního směřování konkrétní divadelní instituce.
Dramaturgie však není jediným pilířem umělecké úrovně konkrétního divadelního souboru. Vinohradský soubor čítá mnoho zdatných profesionálů, v posledních letech je osvěžován a obměňován novými nadějnými posilami. Také větší proměnlivost při výběru inscenátorů naznačuje, že by divadlo mohlo nabízet pestřejší paletu režijních výkladů. Důležitá je ovšem důvěra uměleckého souboru v cestu, po níž kráčí, a v této choulostivé okolnosti, domnívám se, spočívají příčiny některých uměleckých neúspěchů či rozplizlosti určitých projektů.
Komentáře k článku: Reprezentativní funkce a plné hlediště
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
