Divadelní noviny > Kritika Zahraničí

Restaurovaná moč G. B. Shawa

Včera odvysílalo londýnské Královské Národní divadlo (The Royal National Theatre / RNT) do světa v rámci projektu NT Live další představení jedné ze svých současných produkcí. V Praze se konala projekce v kině Aero.

Na programu byla novinka britského dramatika Alana Bennetta People (Lidi) v režii Nicholase Hytnera. Oba působí již řadu let jako tvůrčí tandem, oba mají v divadelních kruzích své renomé. Někteří čeští diváci si možná pamatují Kafkovo brko, které v roce 1993 v Divadle Na zábradlí stihl ještě inscenovat Jan Grossman (a o pět let později v Divadle F. X. Šaldy v Liberci Petr Palouš). Mezinárodně uznávanější jsou však jiná Bennettova dramata – Madness of George III a The History Boys, která byla Nicholasem Hytnerem i úspěšně zfilmována. S jeho prací se česká veřejnost mohla seznámit právě díky projektu NT Live (Londýnské Národní divadlo živě), který uvedl na plátna světových kin jeho nastudování her Collaborators, Travelling Light a Timon of Athens (ocenění deníku Evening Standard za nejlepší režii loňského roku).

S Bennettovými komediemi se na přelomu loňského a letošního roku v Royal National Theatre roztrhl příslovečný pytel. O hře People autor prohlásil: Kdyby bývala nebyla uvedena v listopadu 2012, během následujícího půl roku mohla zoufale zestárnout. Jeho obava se týká námětu: „soukromí na prodej“, nahlížené skrze osudy chátrajícího venkovského sídla a jeho obyvatel.

Rostoucí poptávka po exkluzivitě dnes přebíjí všechny myslitelné horizonty. Fabuli pak můžeme chápat jako ilustraci všeobecně přijímaných dobových praktik, nikoli už provokativní nadsázku hodnou pozastavení. Posuďte sami: Trojice zestárlých sester se pře o to, zda své panství prodat, a mít klid, anebo je darovat památkářům, a nechat se vystavovat zrakům zvídavých návštěvníků, nebo je dokonce pronajímat filmařům pornografických scénářů. S mírnou ironií… konvenční dilema. Vrhá ale neotřelý pohled na problematiku konzervace historie.

Bennett traktuje celé první dějství jako bezdějovou upovídanou expozici k svižně našlápnutému druhému aktu. Ten do sebe bleskurychle pojme natočení pornofilmu i spektakulární přestavbu panství. V prvním případě těží trochu lacině z konvenčního konfliktu vysokého a nízkého, konzervativního a volnomyšlenkářského. V druhém oslní opulentním balastem. Zašlou síň venkovského sídla zastavěnou hromadami vyřazeného nábytku promění roztančený obraz ve fascinující galerii. Šedou plachtu “nebes” místo stropu, která příznačně evokuje řítící se těžký balvan nebo mrak, nahradí triumfální sestoupení lustru. Koncentrovaná umělost tak vizuálně zdůrazňuje autorovu ústřední myšlenku: Jakýkoli úmysl zachovat památku věrnou skutečnosti je falešný! Upravovaná pro masovou konzumaci jde daleko lépe vstříc naší idealizované představě o ní.

Hlavní předností inscenace jsou, jak už to londýnské RNT umí, režijně účinně vypointované situace a psychologicky přesvědčivé herecké výkony. Frances de la Tour v roli Dorothy, majitelky panství, nezapře přes ledabyle navršenou kombinaci svršků (hnědý kožich, plátěné kalhoty se silonkami a tenisky) aristokratický původ své postavy. S nenucenou grácií (nejen naturelem připomíná Jiřinu Jiráskovou) jako by její Dorothy byla pevně zakořeněna v rodné půdě. Jestliže ji v první půli “přibíjí” do křesla únava, která na ni padá jako břímě ze stropu, ve druhé části ji rozverné povyražení přiměje „roztát“. Omládne nejen změnou garderóby, ale i energičtější gestikulací. Laškovným šarmem dává opět ožít své někdejší profesi modelky. A i když se v závěru zase “zalomí” do své zanedbané letargie, přesto podává svědectví noblesní rezignace. Dorothina společnice Iris (Linda Bassett) v šedém kabátu, vínové sukni a papučích je oproti ní plnokrevná babka s nahrbeným hřbetem, povislou bradou a kouzelně svérázným důvtipem. Sestra June (Selina Cadell), arcijáhen v civilu, nezůstává svému povolání nic dlužna: přísná a agilní, v pohybech strohá, s rukama rigidně posazenýma v kapsách nebo odměřeně skříženýma před tělem, v emancipovaném krátkém sestřihu budí dojem (ne nutně oprávněný) asketických mravů. Ostatní, převážně mužské party sestávají z tu více tu méně protřelých “vetřelců” okouzlených domem a jeho možnostmi.

Tématicky se Bennettova hra odráží od anglického fenoménu veřejně přístupných venkovských sídel, v nichž si návštěvníci zvykli hledat živý (nebo lživý?) obraz monarchie. Ale vyvolává i obecnější otázku o přepisování historie a důležitosti a významu autenticity jako takové. Činí tak s lehkostí konverzační komedie a i navzdory některým klišé jí zábavnost nelze upřít: je-li nám dovoleno nahlédnout do nočníku G. B. Shawa, koho zajímá, jak moc byla jeho moč “restaurována”?

Hodnocení: @@@@

Lyttelton Theatre (RNT), Londýn – Alan Bennett: People (Lidi). Režie Nicholas Hytner, výprava Bob Crowley, hrají Frances de la Tour, Linda Bassett, Selina Cadell, Miles Jupp, Nicholas le Prevost ad. Premiéra 7. 11. 2012. Přenos NT Live 21. 3. 2013, překlad a české titulky Jiří Josek.

 

• Autor: Šárka Švábová
• Publikováno: 22. března 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Restaurovaná moč G. B. Shawa

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ