Resty Josefa Hermana (No.1): Dokořán (No.3)
Zahajuji letní blog, v němž se pokusím dohnat nejpalčivější resty. Začnu dokončením zpravodajství z muzikálového brněnského festivalu Dokořán. Připomeňme, že dlužím tři festivalové dny a závěrečný Kulatý stůl. Budu stručný.
V pondělí 11. června jsem podruhé v brněnském Městském divadle shlédl pozoruhodné dílo Představ si…, vlastně moralitu kombinující příběh hromadné sebevraždy Židů v pevnosti Masada v posledním století před Kristem, aby nepadli do rukou římských vojáků, a příběh židovské divadelní společnosti, která v roce 1942 ve varšavském ghettu varuje Židy před transportem smrti – a její členové dobře vědí, že tím také spáchali sebevraždu. Když jsem o inscenaci psal poprvé (DN 2018/7), nezdálo se mi trochu naivní a trochu nedokonalé provedení a podobně jako kritikové a diváci v Londýně před deseti lety jsem zapochyboval o uměleckých kvalitách samotného díla izraelského producenta a skladatele Shukiho Levyho – v roce 2008 se hrálo necelé dva měsíce. Jenže festivalové představení bylo excelentní, hlavně se chytil v ústřední roli Martin Havelka, a duchovní poselství perfektním provedením samozřejmě posílilo. Dvě ústřední melodie lze prohlásit za hity, kdyby to v této souvislosti nevyznělo divně. Tentokrát mě standing ovation potěšily, v dnešní prolhané době se člověku trochu uleví, když lidé kolem něj tleskají pravdě, a evidentně rádi a od srdce.
Možná proto mi bezprostředně následující Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a ¾ z pražského Divadla v Dlouhé přišel trochu rozvleklý a jednotvárný. Předtím se hrálo o dějiny a lidi v nich, čemuž nemohla konkurovat kabaretní komedie o rozpadu manželství v okruhu pitoreskních figurek. Jakkoli mi hodně konvenují inscenace Miroslava Hanuše, s touto jsem se nějak nepotkal, přišla mi trochu vykalkulovaná. Také proto, že tu sami herci sice tvoří dobrou kapelu a pěkně zpívají retro písničky, jenže s příběhem a jevištním děním to nijak nesouvisí – inscenace se rozpadá do dvou mimoběžných linek.
Zamrzelo mě, že z úterního programu (12. června) odpadl Kabaret Nohavica v Divadle Radost, a plzeňskou inscenaci Sweeneyho Todda jsem nestihl, viděl jsem ji ovšem v Plzni.
Takže mohu posloužit až závěrem festivalu ve středu (13. června). Přišlo mi trochu kuriózní, že se na muzikálovém festivalu prezentovala pražská Činohra Národního divadla, ovšem V rytmu swingu buší srdce mé, “příběh nejslavnějšího českého swingaře” Jiřího Traxlera v podání Ondřeje Havelky a Martina Vačkáře, na festival rozhodně patřil. Okouzlili Melody Makers, to je po čertech skvělá kapela, suverénní Igor Orozovič coby Traxler, ostatní se proti premiéře rozhodně zlepšilo, ale problém je v konstrukci příběhu a také v tom, že profesionálům v kapele prostě nestačí byť sebelepší herecké zpívání.
Závěru festivalu neslušela dávná Báthoryčka (prý to byla už opravdu derniéra) z Českého Těšína – Heinrich Leško už v době premiéry (7. září 2013) předvedl trochu vousatý odvar z velikášského zvuku středního proudu, hlavně aby byly klenuté melodie, výkřiky, muzikálové parlando – no tak jak to brilantně slyšíme v Bídnících. Navíc když na to kopyto natáhnete příběh čachtické paní v naivně vznosných tirádách textu – no je to, a nyslím vždycky byla, spíš atrakce. Někteří herci se představením prostáli, ale co jiného v ukřičeném a prázdném představení dělat? Tanečníci ve stylu folklóru nestačí. Počin tehdy v regionálním divadle to nesporně byl, ostatně Lucie Bergerová za titulní postavu získala Cenu Thálie a v rámci možného ji dobře předvedla i na festivalu. Jenže muzikál už je přece jen někde jinde.
I o tom se hovořilo kolem Kulatého stolu ve čtvrtek (14. června) dopoledne. Moc se nás nesešlo, ale pohovořili jsme myslím k věci – ostatně nabídneme sukus debaty v některém z podzimních čísel DN. Vedl ji dramaturg Městského divadla Jan Šotkovský, který celý festival řídil, bylo zajímavé poslechnout si názory zdejšího muzikálového šéfa Petra Gazdíka i zdejšího šéfdirigenta Dana Kalouska. A samozřejmě přítomné kritiky – mluvilo se bez vytáček. Tak to má být. Bylo hodně užitečné obnovit festival Dokořán, po osmi letech! A většinou bylo vyprodáno.
Komentáře k článku: Resty Josefa Hermana (No.1): Dokořán (No.3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)