Resty Josefa Hermana (No.1): Dokořán (No.3)
Zahajuji letní blog, v němž se pokusím dohnat nejpalčivější resty. Začnu dokončením zpravodajství z muzikálového brněnského festivalu Dokořán. Připomeňme, že dlužím tři festivalové dny a závěrečný Kulatý stůl. Budu stručný.
Martin Havelka, Adam Gazdík a Kristýna Daňhelová, židovští herci ve varšavském ghettu v muzikálu Představ si… FOTO TINO KRATOCHVIL
V pondělí 11. června jsem podruhé v brněnském Městském divadle shlédl pozoruhodné dílo Představ si…, vlastně moralitu kombinující příběh hromadné sebevraždy Židů v pevnosti Masada v posledním století před Kristem, aby nepadli do rukou římských vojáků, a příběh židovské divadelní společnosti, která v roce 1942 ve varšavském ghettu varuje Židy před transportem smrti – a její členové dobře vědí, že tím také spáchali sebevraždu. Když jsem o inscenaci psal poprvé (DN 2018/7), nezdálo se mi trochu naivní a trochu nedokonalé provedení a podobně jako kritikové a diváci v Londýně před deseti lety jsem zapochyboval o uměleckých kvalitách samotného díla izraelského producenta a skladatele Shukiho Levyho – v roce 2008 se hrálo necelé dva měsíce. Jenže festivalové představení bylo excelentní, hlavně se chytil v ústřední roli Martin Havelka, a duchovní poselství perfektním provedením samozřejmě posílilo. Dvě ústřední melodie lze prohlásit za hity, kdyby to v této souvislosti nevyznělo divně. Tentokrát mě standing ovation potěšily, v dnešní prolhané době se člověku trochu uleví, když lidé kolem něj tleskají pravdě, a evidentně rádi a od srdce.
Marie Poulová jako Pandora a Martin Matejka jako puberťák Adrian v Tajném deníku Adriana Molea ve věku 13 a ¾ FOTO MARTIN ŠPELDA
Možná proto mi bezprostředně následující Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a ¾ z pražského Divadla v Dlouhé přišel trochu rozvleklý a jednotvárný. Předtím se hrálo o dějiny a lidi v nich, čemuž nemohla konkurovat kabaretní komedie o rozpadu manželství v okruhu pitoreskních figurek. Jakkoli mi hodně konvenují inscenace Miroslava Hanuše, s touto jsem se nějak nepotkal, přišla mi trochu vykalkulovaná. Také proto, že tu sami herci sice tvoří dobrou kapelu a pěkně zpívají retro písničky, jenže s příběhem a jevištním děním to nijak nesouvisí – inscenace se rozpadá do dvou mimoběžných linek.
Zamrzelo mě, že z úterního programu (12. června) odpadl Kabaret Nohavica v Divadle Radost, a plzeňskou inscenaci Sweeneyho Todda jsem nestihl, viděl jsem ji ovšem v Plzni.
Pavla Beretová (Zuzana) s Igorem Orozovičem (Jiří Traxler) – V rytmu swingu buší srdce mé FOTO PAVEL NESVADBA
Takže mohu posloužit až závěrem festivalu ve středu (13. června). Přišlo mi trochu kuriózní, že se na muzikálovém festivalu prezentovala pražská Činohra Národního divadla, ovšem V rytmu swingu buší srdce mé, “příběh nejslavnějšího českého swingaře” Jiřího Traxlera v podání Ondřeje Havelky a Martina Vačkáře, na festival rozhodně patřil. Okouzlili Melody Makers, to je po čertech skvělá kapela, suverénní Igor Orozovič coby Traxler, ostatní se proti premiéře rozhodně zlepšilo, ale problém je v konstrukci příběhu a také v tom, že profesionálům v kapele prostě nestačí byť sebelepší herecké zpívání.
Jana Kákošová, Martin Kákoš: Báthoryčka FOTO KARIN DZIADKOVÁ
Závěru festivalu neslušela dávná Báthoryčka (prý to byla už opravdu derniéra) z Českého Těšína – Heinrich Leško už v době premiéry (7. září 2013) předvedl trochu vousatý odvar z velikášského zvuku středního proudu, hlavně aby byly klenuté melodie, výkřiky, muzikálové parlando – no tak jak to brilantně slyšíme v Bídnících. Navíc když na to kopyto natáhnete příběh čachtické paní v naivně vznosných tirádách textu – no je to, a nyslím vždycky byla, spíš atrakce. Někteří herci se představením prostáli, ale co jiného v ukřičeném a prázdném představení dělat? Tanečníci ve stylu folklóru nestačí. Počin tehdy v regionálním divadle to nesporně byl, ostatně Lucie Bergerová za titulní postavu získala Cenu Thálie a v rámci možného ji dobře předvedla i na festivalu. Jenže muzikál už je přece jen někde jinde.
I o tom se hovořilo kolem Kulatého stolu ve čtvrtek (14. června) dopoledne. Moc se nás nesešlo, ale pohovořili jsme myslím k věci – ostatně nabídneme sukus debaty v některém z podzimních čísel DN. Vedl ji dramaturg Městského divadla Jan Šotkovský, který celý festival řídil, bylo zajímavé poslechnout si názory zdejšího muzikálového šéfa Petra Gazdíka i zdejšího šéfdirigenta Dana Kalouska. A samozřejmě přítomné kritiky – mluvilo se bez vytáček. Tak to má být. Bylo hodně užitečné obnovit festival Dokořán, po osmi letech! A většinou bylo vyprodáno.
Komentáře k článku: Resty Josefa Hermana (No.1): Dokořán (No.3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
