Divadelní noviny > Blogy Kritika

Resty Josefa Hermana (No.2): Werther a Nabucco

Nechce se mi vracet k posledním operním premiérám Národního divadla. Je mi z nich hodně smutno. V obou se rezignovalo na chytré tvůrčí projekty, na odvahu něco podstatného vymyslet a vytvořit. Na to, čím se Národní divadlo chlubí v preambuli svého Statutu.

Werther Julese Masseneta je sice kvalitní inscenace Williho Deckera, jenže aktuální byla v roce 1994, před čtvrt stoletím! Prošla snad celou operní Evropou, ale asi v Národním divadle na “čerstvost” nekoukají tak přísně jako v Lidlu. Dnes už je to sektorový nábytek, sešroubovaný asistentem Stefanem Heinrichsem jako technikem z Ikey. S režií to nemá moc společného, tou činností se označuje tvorba jedinečného jevištního díla, na daném místě v daném prostředí a s aktuálním tématem. A především ovšem tvorba jedinečného provedení konkrétními jevištními umělci všech profesí, bez přibližností, na základě jejich dispozic. Jistě se teď operní praktikové usmívají nad mou naivitou, kdyby sem tam vystrčili nos z našeho údolíčka, možná by se za něj chytli. A možná by si uvědomili, že takovým přístupem snadno odradí diváky – snad jedině kdyby se vrátily časy organizovaných návštěv ROH. Paní ředitelka Hroncová sice jezdí na výzvědy chvályhodně pravidelně, jenže spíš vyhledává známá jména, ochotná v Praze pracovat. A to podle mého nestačí. A sotva tento pozdní nákup vydávat za koprodukci.

Dvojí obsazení nakonec není špatné, ale ani nesvědčí o snaze najít pro konkrétní inscenaci nejvhodnější interprety, ani nevystupuje jaksi z provozního režimu. Peter Berger titulního rozervance technicky zazpívá, ale typově ta role pro něj tak úplně není. To Charlotte pro Stěpánku Pučálkovou rozhodně je, Jiří Rajniš ukázal Alberta myslím až příliš hrubého, ale názor na postavu má a part ovládá. Slávka Zámečníková, Jevhen Šokalo a další své party a postavy odvádějí, největším problémem pro všechny je právě absence konkrétní podoby inscenace, konkrétního tématu – opravdu nestačí hrát a zpívat jaksi obecně.

Petr Kofroň sentimentální operu zvukově trochu zvěcnil, tempy i dynamikou, a je to dobře. Mně jeho svižné provedení vyhovovalo. Pěkně zpívali členové Kühnova dětského sboru (sbormistr Jiří Chvála). Proč se ale zrovna v této době a zrovna pro tyto interprety nasazuje Werther, to mi tedy jasné není.

Uvést největší operní hit,Nabucca Giuseppe Verdiho, chápu. Čím jiným než populárním repertoárerm přivést operní publikum do muzikálového divadla. Ani po nějakých koncepčních vymyšlenostech bych tu nevolal, ale nechat režírovat Josého Curu je podle mne přece jen přes čáru. Jenže když mohl dirigovat Plácido Domingo… Národní divadlo prostě loví jména, která něco řeknou i zdejším divákům, nový trend operního vedení je už naprosto zřejmý. A zasloužil by si výměnu takového vedení.

José Cura sice hovořil o tématu, o konfliktním vztahu otce a dcery, ale fakticky sestavil jen atraktivní výstupy, podivně vymustrované, aby to vypadalo moderně, operně odgestikulované. Prostě v netradičním výtvarném hávu uložené tradicionalistické operní dění, nejkonvenčnější podoba operního inscenování.

Poslednímu provedení před prázdninami chyběla energie, hudební nastudování je bez brilance i pevného názoru, jak Verdiho vlastně hrát. Opět dvojí obsazení – v titulní roli mě příjemně překvapil Miguelangelo Cavalcanti, hlasově a ještě víc smyslem pro zpívané. Anda-Louise Bogza postavu Abigaile zazpívá stále spolehlivě, energicky, a vlastně všichni na jevišti, sboristé si vyhráli s pověstným sborem Židů. No ano, jenže dohromady je to inscenace, které se dřív říkalo provozní. Pochybuji o tom, že takové mají vznikat v Národním divadle. A že na ně dnešní diváci budou chodit.

 

Opera Národního divadla – Jules Massenet: Werther.

Hudební nastudování: Petr Kofroň, režijní koncepce Willy Decker, režie obnoveného nastudování Stefan Heinrichs, scéna a kostýmy Wolfgang Gussmann, dramaturgie Beno Blachut.

Orchestr Národního divadla, členové Kühnova dětského sboru, sbormistr Jiří Chvála.

Premiéry v Národním divadle 7. a 9. června 2018.

 

Státní opera – Giuseppe Verdi: Nabucco.

Hudební nastudování a dirigent Andreas Sebastian Weiser, režie, scéna a světelný design José Cura, kostýmy a asistentka režiséra Silvia Collazuol, asistent světelného designéra Pavel Dautovský, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Jitka Slavíková.

Sbor a Orchestr Státní opery.

Premiéry v Hudebním divadle Karlín Praha 28. a 29. června 2018.

 

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 21. července 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Resty Josefa Hermana (No.2): Werther a Nabucco

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ