Triumf lásky
Triumf lásky napsal Olivier Py pro festival v Avignonu, který momentálně vede. A jak je v západních krajích zvykem, inscenaci koprodukoval hned s pěti francouzskými operními domy, neboť tam dobře vědí, že vyrábět inscenaci jen pro místní použití se nevyplatí. A to něco přes hodinu trvající hříčka jen s klavírem (violoncellem) pro čtyři aktéry, kteří zastanou i hudební doprovod, na jedné technicky důmyslné scéně nebude myslím z nejdražších. Přesně zapadla do prostoru velkého sálu DEPO2015.
Triumf lásky se sice odehrává v pohádkové zemi, ale válku evokuje pomocí fotografií z reálných současných válečných konfliktů FOTO JAROSLAV PROKOP
Produkci považuji za velmi dobře a prakticky promyšlenou „zájezdovku“ či „festivalovku“, vlastně za moderní variantu dávného kočovného divadla. Což konstatuji pochvalně jak z estetického, tak provozního hlediska, protože nemám rád divadlo, které neví, k čemu jaksi prakticky je, které nemá svůj jasný účel.
Py napsal libreto podle pohádek bratří Grimmů na obecné téma střetu války a násilí s prostou pokornou láskou, která nakonec nemůže nezvítězit, jak to diváci odjakživa chtějí mít. Hudbu složil podle principů pasticcia, i když nikoli z úspěšných čísel cizích skladeb, jak bylo zvykem v baroku, ale spíše z idiomů různých hudebních útvarů, především z typických melodických obratů i faktury klasicko-romantické klavírní sazby. Ale leccos z té hudby znělo i hodně povědomě! Neumím rozhodnout, kam skladbu zařadit, nakonec z opery má myslím hudebně nejméně, spíš jsem zaslechl francouzské odrhovačky, pochody, chansony, operety, kabarety, vaudevilly, doprovody k němým filmům. Prostě v zásadě směsici veselé i lyrické zábavní hudby za poslední dvě tři století, velmi citlivě využité k přímočaré charakteristice postav a situací tak trochu z rodu loutkářských či jarmarečních produkcí. Hudbu dobře aranžovanou pro doprovodný klavír, včetně jemných ozdob.
Stejně precizně Py aranžoval jednání postav, dvou romanticky naivních milenců, padoušského generála a několika postaviček hraných jedním hercem zase z pohybových, gestických a mimických idiomů tanečních pantomim, kabaretních skečů, triků komedie dell’arte či němé filmové grotesky. Průnik různých prvků a tradic v hudbě i jevištním tvaru a také v deklamatorních mluvených pasážích považuji za nejpodstatnější kvalitu inscenace. A pak dokonalé provedení čtyřmi aktéry, každý stvořil přesně vyřezanou postavu samozřejmě také podle tradičních vzorů. Bavily mě debaty v kuloárech, jestli šlo o „nové“ nebo „staré“ divadlo, když šlo o novou hru na staré motivy. Současnost se vloudila jen do projekcí rozbombardovaného města a pak do světelných efektů či občasného zakouření.
Divadlo příbuzné lidovým suitám E. F. Buriana, kdysi u nás oblíbené hříčky Aucassin a Nicoletta (v Realistickém divadle 1987), operním produkcím hradeckého Draku apod. Tedy nic nového ani převratného, ale potěšilo. Na besedě jsem se zeptal, zda Py uvažuje i o verzi s rozšířeným orchestrem – prý by rád, ale ani ve Francii na to není pomyšlení z ekonomických důvodů.
Festival d’Avignon (Francie) – Triumf lásky (L’Amour vainqueur). Text, hudba a režie Olivier Py, hudební aranžmá Antoni Sykopoulos, scéna, kostýmy a líčení Pierre-André Weitz, světelný design Bertrand Killy. Premiéra 5. července 2019 (na festivalu 12. září 2020).
Komentáře k článku: Triumf lásky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
