Revoluce v Realistickém

Res publica I, Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého 1988, zleva Zdeněk Urbánek, Elmar Klos, Svatopluk Beneš, Marie Rosůlková, Rudolf Hrušínský a Milan Machovec FOTO ARCHIV HRUŠÍNSKÝCH

Byl jsem tehdy členem Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, které vedl režisér Jiří Fréhar a spolu s ním režiséři Karel Kříž a Miroslav Krobot. Uvolnění se projevovalo mimo jiné skladbou repertoáru, do kterého se podařilo prosadit na svou dobu třaskavé téma demokratického Československa ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Večery, do kterých byli přizváni herci na základě dobrovolnosti a ochoty postavit se veřejně za svůj názor na demokracii, svobodu, T. G. Masaryka a další, jsme nazvali Res publica neboli věc veřejná. S nápadem přišel Karel Kříž a dramaturgové Vlasta Gallerová a Michal Lázňovský. Později se připojil Miroslav Krobot a vše zaštítil a ustál tehdejší ředitel divadla Jiří Fréhar, který se v této situaci zachoval mimořádně statečně. Dnes to může znít banálně, ale tehdy šlo o témata, která byla absolutně tabu, a některá jména byla pod tresty tvrdých postihů zakázána. Scénograf Otakar Schindler nechal portály, část jeviště i hlediště potáhnout balicím papírem, divákům jsme na začátku rozdali černé fixy a vyzvali je, aby během večera svobodně psali své myšlenky, postřehy, názory. Průběh byl vždycky stejný. Ze začátku nepsal nikdo nic, lidé byli nesví z představy, že by se mohli svobodně projevit. O přestávce, povzbuzeni myšlenkami T. G. M., Karla Čapka, Jana Masaryka, Voskovce a Wericha a soukromých podnikatelů s jejich obchodními domy – Brouk a Babka, Prokop a Čáp, Baťa, Laurin a Klement, jejichž značku v roce 1925 koupil podnik Škoda –, začali diváci sbírat odvahu a tu a tam někdo přišel s fixou napsat svůj názor. Po konci představení byly všechny papíry vždy hustě popsány. V té době něco nevídaného. Našel jsem si pro představení v Ottově slovníku naučném význam slov „demokracie“, „republika“ a „svoboda“. Stačilo přečíst tyto formulace a beznadějně vyprodané hlediště se změnilo v bouřlivou arénu euforicky nadšených lidí. Zdena Černá si připravila krásné vyprávění o tom, jak Praha ve třicátých letech zářila neony soukromých obchodních domů, Miluše Šplechtová a Ilona Svobodová zpívaly, že život je jen náhoda, Ivan Trojan jako entomolog předvedl Karafiátovy Broučky, Leoš Suchařípa, Pavel Rímský, Jan Vlasák, Růžena Merunková, Miloš Hlavica a další mluvili svobodně a krásně. V každé repríze jsme měli významného hosta, který dobu zažil a mohl o ní autenticky vyprávět. Na fotografii je několik vzácných hostů, kteří se s námi na jevišti v roce 1988 setkali společně. O Res publice se brzy dozvěděl neblaze proslulý vedoucí tajemník MV KSČ v Praze Miroslav Štěpán. Na jeho příkaz bylo představení před začátkem několikrát zakázáno. Před divadlem na smíchovské třídě Sergeje Mironoviče Kirova (dnes Štefánikova) stálo na pět set naštvaných a zklamaných lidí, kteří měli zakoupené vstupenky, ale komunisté pro ně divadlo zavřeli. My chtěli hrát, ale nesměli jsme. V lednu 1989 jsme přidali Res publica II – šedesátá léta. Ještě třaskavější a zákazy z magistrátu ještě častější. O to větší byl zájem veřejnosti. V divadelním klubu jsme podepisovali Několik vět a dvě petice za propuštění Václava Havla z vězení. Naše jména byla další den čtena na Hlasu Ameriky a Svobodné Evropě. Bylo logické, že se 18. listopadu 1989 divadelníci sešli právě v Realistickém divadle, kde jsme odhlasovali, že se připojujeme ke studentům a přestáváme hrát, dokud KSČ nesplní naše požadavky. Cesta ke svobodě byla otevřena.

Pro Divadelní noviny Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce