Divadelní noviny > Zahraničí

Řezenské stíny Hrabala, Kohouta a Pavlíčka

Bohumil Hrabal je bezpochyby jedním z nejznámějších českých spisovatelů. Nejen u nás, ale i ve světě. Bezprostředně po jeho smrti vyšly ve velkých zahraničních denících obsáhlé nekrology, například Basler Zeitung mu věnovaly celou stránku. Jeho Obsluhoval jsem anglického krále ve výborném německém překladu skvěle četl před několika lety oblíbený basilejský herec Wolfram Berger na SWR 2, německé rozhlasové stanici, obdobě naší Vltavy.

Méně známé je, že Hrabal, ač nikdy žádnou hru nenapsal, patří vedle Pavla Kohouta a Václava Havla k nejhranějším českým divadelním autorům. S jeho Příliš hlučnou samotou jsem se setkal na evropských scénách několikrát – zejména ve francouzské jazykové oblasti. A nedávno vstoupil i mezi jevištní postavy.

Muž v okně

Zasloužil se o to bavorský dramatik Bernhard Setzwein – ten se sice narodil v Mnichově, ale odstěhoval se do blízkosti českých hranic, do Waldmünchen v bezprostředním sousedství Klenčí. K české kultuře má ale blízko nejen svým bydlištěm, nýbrž i literárními zájmy. Koncem minulé sezony uvedlo Theater Regensburg (Divadlo Řezno) inscenaci jeho hry Hrabal und der Mann am Fenster (Hrabal a muž v okně) v režii mladé režisérky Mii Constantine.

Název evokuje souvislost s Hrabalovou smrtí, ale jde o něco jiného. Autor vychází z domněnky, že Hrabal byl ve svém domku v Kersku sledován příslušníkem StB, jemuž dal podivné jméno Dutky (možná jde – vzhledem k Setzweinovu vztahu k Česku – o jinotaj: důtky). Inscenace propojuje publi­cis­tickou, dokumentárně laděnou formu jakési – v podstatě – rozhlasové hry s videopřenosem a přímým dramatickým děním odehrávajícím se na jevišti.

Celé první jednání zaplňuje monolog „soudruha“ Dutka skrytého kdesi mimo jeviště. Nic – kromě onoho textu znějícího z pozadí – se v něm neděje. Jen sem tam přejde za oknem domu stojícího v pozadí mladá žena. Toto „nic“ Dutky pozoruje, komentuje a dává do souvislostí se životem pozorovaného objektu. Přičemž právě to, že se „nic nehýbe“, je mu podezřelé a svědčí – podle něj – o Hrabalově rafinovanosti. Když se nic nehýbe, ještě to zdaleka neznamená, že se nic neděje. Absurdní situace je zdůrazněna skutečností, že mezitím došlo v Československu k převratu, o čemž Dutky nebyl svými nadřízenými informován.

Změněná politická situace ovšem nezůstane bez vlivu na jeho postavení. Ukáže se, že v Kersku chtějí rozvíjet turismus, a tomu by mělo napomoci otevření Hrabalova muzea. Kdo jiný zná Hrabala lépe než právě Dutky? A kdo by se tedy lépe hodil na ředitele této instituce, než ten, co o Hrabalovi ví vše (tak se dokonce hra měla původně jmenovat). Oznamuje mu to vedoucí turistické kanceláře, která jej v jeho „sledovací observatoři“ navštíví a se svým projektem seznamuje. Toto se odehrává v druhém dějství přenášeném na jeviště videem. Za kulisami domu stojí kulisy této sledovací stanice, kde se onen dialog mezi Dutkym (Michael Heuberger) a onou návštěvnicí (Pina Kühr) odehrává a odkud jej i živě slyšíme. Dutky, který ztrátou spojení se svými představenými ztratil životní smysl, pokládá mladou dámu zprvu za spojku s nadřízenými z StB. Teprve postupně začíná chápat svou novou nečekanou úlohu. Fízl je přesvědčen, že chápe Hrabalovy literární postupy a především jeho myšlenkový svět – tak poté, co si na začátku představení ořezal tužku během svých příprav „sledovačky“ (jak jsme tehdy slyšeli) a zapisoval si Hrabalovo chování, rozjímá nyní nad jeho životem a tvorbou. Dochází k závěru, že Hrabal je nejnebezpečnějším ze všech protirežimních spiklenců, neboť se bouřil i proti sobě samému. Zvláštním způsobem tuto úvahu doplňuje Havlův literární rozklad Hrabalovy tvorby otištěný v programu, ve kterém mu skládá poctu z jeho jednoty mezi životem a psaním. Setzwein tuto tezi domýšlí: Hrabal ztratil chuť psát, a tak neměl už ani chuť dál žít.

V závěrečném dějství se Dutky ve svých snových představách setkává přímo s Hrabalem (Roland Avenard). Vedou spolu rozhovor o jeho životě, v němž Hrabal vzpomíná na své přátele (především Bondyho a Boudníka), tvorbu i život. Zda ovšem německý divák neznalý českých reálií je schopen tento – obsahově zajímavý – rozhovor pochopit, silně pochybuji. Přece jen méně dokumentárních fakt a přímých literárních zdrojů a více dramatického jednání by hře i inscenaci prospěly.

Noční můra

V Řezně jsem měl tento podzim příležitost vidět také inscenaci – v Česku méně známé – hry českého dramatika, který dramatické zpracování i nedramatických textů zvládá suverénně: 1984 – noční můra (1984 – Ein Alptraum) Pavla Kohouta podle slavného románu George Orwella. Což potvrzuje shora zmíněnou popularitu tohoto autora. Přestože se dnes svět, alespoň jak se nám zatím jeví, vyvinul naštěstí jiným směrem, než se Orwell v době napsání svého díla obával a jak se zřejmě v roce 1984, kdy hru psal, obával i sám Kohout, nelze inscenaci upírat dějovou napínavost a překvapivou tematickou aktuálnost. Studenti místního gymnázia představení, které jsem navštívil, doslova hltali. Hraje se v Divadle mladých (Junges Theater), což je součást místního Městského divadla. Sídlí v nedávno otevřeném, krásně zrenovovaném historickém objektu proti hlavní budově divadla, Pavel Kohout se zúčastnil jeho otevření. Zdá se, že se dnes – jak technickými vymoženostmi, které si často sami dobrovolně volíme, tak pod vlivem politických událostí – začínáme blížit systému totálního dozoru, a tedy i policejnímu státu, který dokonce „po orwellovsku“ vítáme. Z toho důvodu bylo důležité – a řekl bych originální – zasazení textu dramaturgem Danielem Thierjungem, režisérkou Evou Veiders a výtvarníky Christianem Baumgärtelem (scéna) a Christinou Leers (kostýmy) do současnosti. Řezenští téma hrají jako divadlo na (dnešním) divadle, čímž přirozeně vzniká silná paralela k současnosti.

Češi v ŘeznĚ do třetice

Podle mimořádně úspěšného česko-německého filmu Václava Vorlíčka Tři oříšky pro Popelku (například ve Švýcarsku se Vánoce bez vysílání tohoto filmu nekonají) napsal divadelní verzi německý režisér a dramatik střední generace Uli Jäckle (nar. 1961), zakladatel tzv. volného divadla Aspik v Hildesheimu, hojně režírující tam i jinde (Freiburg, Hamburk). Jeho Oříšky se loni objevily v řadě německých scén. Hrají je v Schauspiel Leipzig, Landesbühne Niedersachsen (Wilhelmshaven), Landestheater Neustrelitz, divadla v Plauen a Zwickau, v Chemnitz… A také v Řezenské činohře. A to v největším řezenském jevištním prostoru, Velodromu (620 míst) – okolo Vánoc to bylo většinou dvakrát denně! Jäcklemu se podařilo využít výborné předlohy (scénář filmu ostatně napsal František Pavlíček podle Boženy Němcové), již nenásilně převedl do jevištní podoby. Při zachování jejích romantických momentů (les a lov v lese, ale bez rušivých naturalistických brutalit), nechybí ani humor – v jistém smyslu – poezie. Inscenace se neobejde bez známých hádanek (Klobouček s pérem, kuš přes rameno, ale lovec to není), které děti pochopitelně mimořádně baví. Jäckle dopsal i některé postavy a dialogy. Ač omezil holoubky na dva, posílil velice šťastně – místo sůvičky – jejich význam. Jeden z nich je poněkud vystrašený, méně ochotný Popelce pomoci, druhý vzpomíná na svou ztracenou lásku ve Francii. Tyto vzpomínky ho motivují pro Popelku udělat, co se jen dá. Oba holoubci se pohybují i mezi publikem. Scénografka Gabriele Neubauer navrhla vedle kostýmů i esteticky působivou, praktickou scénu: nalevo je Popelčin pokojíček, napravo komnata prince, uprostřed proměnlivé jeviště znázorňující jednou statek, podruhé palác, jindy les. Ten je nápaditě řešen tak, že se jednotlivé postavy při bloudění lesem v pohybu stromů vzájemně ztrácejí. Hudební skladatel Christian Kuzio během celého představení nápaditě využívá podmanivý Svobodův hudební motiv z filmu. Režisérkou inscenace je Maria-Elena Hackbarth, hlavní představitele s jistotou a důrazem na srozumitelnost, komunikativnost s dětským divákem a na precizní dikci hrají Franziska Plüschke a Stephan Hirschpointner. V Řezně tak mají divadelně kvalitní divácký hit. Škoda jen, že dramaturgie tentokrát nepřipravila výpravnější a informativně obsažnější program, jak je to jinak v Řezně zvykem. Děti by si jej bezpochyby rády odnesly domů.

• Autor: Petr Feyfar
• Publikováno: 22. ledna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Řezenské stíny Hrabala, Kohouta a Pavlíčka

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ