Království za…?
Richard III. v podání Lukáše Melníka vystoupí v elegantním, vypasovaném kostýmu na forbínu, jedním razantním gestem utne hudbu a začne pronášet úvodní monolog. Když mluví o svých tělesných vadách, zavěsí se tento ztepilý muž na železnou konstrukci tvořící scénu a dál promlouvá v náročných akrobatických pozicích. Po realistickém rozehrávání tělesného handicapu postavy ani stopy. Výrazná antiiluzivnost, zesílený důraz na umělost tvaru jsou typické pro všechny jevištní složky nového nastudování Shakespearovy hry v Divadle Petra Bezruče. Jako by režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová s hostujícím dramaturgem Tomášem Vůjtkem cestou expresivně zdůrazňované divadelnosti chtěli do inscenace projektovat fakt, že všechno dění na scéně je jen jedna velká politická hra.
Lukáš Melník a Pavla Gajdošíková v inscenaci Richard III. FOTO LUKÁŠ HORKÝ
Abstraktní scéna tvořená lešenářskými trubkami s náznakem gotických oblouků připomene avantgardní konstruktivistické scény, které dávají hercům příležitost k pohybové ekvilibristice odpoutané od realistických hereckých prostředků. Ovšem režie nedokáže v konkrétních situacích lešení plně využít, takže se časem zdá, že hercům scéna spíše překáží, než že by pomáhala v metaforické zkratce zesílit významy a témata jednotlivých situací. Navíc vrže a skřípe, takže místy znesnadňuje divácké porozumění mluvenému textu. Stejně tak na první pohled efektní, ale ve výsledku nepříliš funkční jsou výrazné líčení, zářivě růžové a ryšavé paruky a téměř zaměnitelné kostýmy, variující černobílé geometrické vzory s červenými detaily. Spolu s tím, že herci často hrají více rolí, rezignací na podrobnější vykreslení vztahů a abstraktní scénografií divákovi neznalému předlohy mohou velmi znesnadňovat orientaci v příběhu.
Místy až jarmareční dryáčnictví, vylíčení světa Richarda III. jako groteskního místa neutuchajícího, přímočarého boje o moc v podstatě bez jediné kladné postavy, je jistě legitimním přístupem, ovšem často se jej nedaří herecky naplnit, takže převážně u herců ve vedlejších rolích je těžké odlišit herecký afekt od afektu postav. V okatě teatrálních polohách, kdy se předvádí před ostatními postavami, je naopak nejpřesvědčivější Lukáš Melník. Ovšem v monolozích adresovaných publiku mu zvolený inscenační klíč rezignující na jemnější valéry, půltóny a skryté motivace poněkud svazuje ruce. Jeho Richard v podstatě neintrikuje, ale prostě si tvrdě a bezohledně klestí svou cestu k vládě. (Je otázka, jestli tato přímočarost dokáže udržet po bezmála tři hodiny diváckou pozornost.)
Nad síly většiny souboru se zdá být i Shakespearův verš. Mnozí z herců jen mechanicky recitují, nechají se vláčet rytmem bez ohledu na významy replik, upadají do intonačních stereotypů (Království za tečku!) a jejich promluvy jsou pak často přibližné, což obzvlášť v intimním prostoru sálu Divadla Petra Bezruče působí velmi rušivě. Výjimkou je Dušan Urban v roli Vévody z Buckinghamu, jenž jako jeden z mála suverénně zvládá jednat slovem, taky Lukáš Melník v titulní úloze a Pavla Gajdošíková jako Alžběta. Dialog, kdy Richard po vraždě obou jejích synů Alžbětu přemlouvá, aby mu dala za ženu svou dceru, je bezesporu vrcholem inscenace. Najednou stačí jen dva dobří herci a dobrý text.
Do pasti svého dryáčnického způsobu inscenování se ovšem chytla především sama režisérka, jako by se příliš upjala k vnějškové formální podobě, ale už nezbylo příliš energie hledat i interpretační klíč k textu. Má-li hra přinejmenším tři základní úrovně, které je potřeba při inscenování vzít do úvahy – tedy základní rozvržení situací, vztahů mezi postavami, motivací jejich jednání, hledání významových akcentů, v druhé rovině zkoumání mechanismu zla a jeho cesty k moci a v neposlední řadě pak úvahu, co Shakespearův text může vypovědět o dnešním světě, pak se zdá, že uspokojivě není naplněna ani ta rovina základní, tedy srozumitelné a režijně atraktivní převyprávění příběhu hry.
Má-li být inscenace nasazená k shakespearovskému výročí jakýmsi profilovým titulem nového vedení, nejeví se směřování divadla v nejlepším světle. Stejně tak se v Richardovi III., bohužel, ukazuje, že po odchodu Terezy Vilišové, Sylvie Krupanské a Tomáše Dastlíka zejí v hereckém souboru díry, které nebude tak snadné zacelit.
Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – William Shakespeare: Richard III. Překlad Jiří Josek. Režie Janka Ryšánek Schmiedtová, úprava textu a dramaturgie Tomáš Vůjtek, scéna Lucie Labajová, kostýmy Katarína Kováčiková, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 18. listopadu 2016. (Psáno z reprízy 25. listopadu 2016.)
Komentáře k článku: Království za…?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
