Richardova divadelní jeskyně
ad Brněnské schizma I +II (DN 4 + 5)
Někdy koncem ledna se mi ozval redaktor Divadelních novin (dále DN) Richard Erml (dále jen Richard), abych mu zodpověděl několik otázek stran činohry Národního divadla v Brně a jejího uměleckého šéfa Zdenka Plachého.
Ačkoliv jsem Richardův projekt referovat o divadelním režisérovi, o kterém skoro nic neví a od kterého nic neviděl (!), považoval za pochybený přinejmenším metodologicky, přesto jsem se rozhodl vypovídat už proto, že se v Brně proti Plachému rozjela kampaň, již jsem si označil pracovním názvem „brněnské kulturkampfec“. Bylo patrně chybou, že jsem si u Richarda nevyžádal autorizaci, neboť při přepisu mluveného slova vždy dochází k nemilým posunům, těžko ex post hádat zda bezděčným nebo záměrným: Odpovídám na otázku, ale otázka v textu není, a to, co bylo odpovědí, se náhle ocitá v prvním plánu. Kdykoliv jsem dělal pro DN rozhovor s někým, s kým si tykám, musel jsem mu oficiálně vykat, neboť je zde zaveden takový úzus. Když jsem hovořil o Zdenku Plachém, mluvil jsem o něm samozřejmě jako o Zdenkovi jednoduše proto, že si už dlouhá léta tykáme. Ale v tištěné podobě může taková věc navozovat nepříjemnou familiárnost a vést k úvahám o případné spřaženosti kritika s tvůrcem. To jen na okraj.
Když Zdenka Plachého v Richardově textu označuji za konfliktního člověka a srovnávám ho s Petrem Léblem, měl jsem na mysli především jejich podobné reakce na nepříznivé kritiky, nic víc! Richardovi však má slova posloužila k vytvoření oslího můstku: vynáší kritický soud, že umělecky jde v případě Lébla a Plachého o rozdílné váhové kategorie. Viděl jsem většinu vrcholných Léblových režijních opusů, ale na rozdíl od Richarda také i většinu vrcholných prací Zdenka Plachého, a kdybych měl oba dosti rozdílné divadelní tvůrce srovnávat, byla by řeč určitě o všem jiném, ale ne o rozdílných váhových kategoriích. Richard ovšem od Plachého neviděl NIC, respektive „viděl“, ale jen z oné pověstné Platónovy jeskyně, ze stínů recenzí a řečí při kafi či pivu. Kdybych měl psát kritiky pro DN metodou „Richardovy jeskyně“, nemusel bych se trmácet po divadlech: některé herce, režiséry a divadla znám jako své boty a ve svém posudku bych zohlednil, co říkají čtyři z pěti kritiků…
P.S.
„Brněnské kulturkampfec“, zdá se, má další pokračování. V sobotu jsem v Mahence zhlédl premiéru lehce nadprůměrného představení Shakespearovy hry Konec dobrý, všechno dobré v režii Vlastimila Pešky. Člověk míní, božstva kulturního boje mění. Jana Soukupová představení ve svém posudku v regionální MFD samozřejmě ztrhala. Bez argumentů, čistě dojmologicky, přímo na domovnický způsob.
Komentáře k článku: Richardova divadelní jeskyně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
