Rina Jerušalmi: Poznej svou mysl a následuj ji!

Je středa 27. října 2010. Izraelské ITIM Theatre hostuje na Nové scéně ND s inscenací Dybbuk, ve které zpracovává mystickou cestu lásky, smrti a vykoupení na pozadí starých kabalistických rituálů. Čekám na režisérku Rinu Jerušalmi. Dostávám varování. Rina se prý před představením soustřeďuje s herci a nechává čekat i velvyslance. Nakonec přichází.

Slyšela jsem, že vaše setkávání s herci před začátkem představení jsou téměř obřady.

Ne, jen se rozehříváme. Pohyb, zpěv a podobně.

Proč se vůbec zabýváte divadlem?

Žádný speciální důvod nemám. Smysl divadla a samotné inscenace vždy znovu a znovu objevuju. Především hledám takový způsob sdělení, aby diváci mohli představení pozorně sledovat, protože se jich bytostně týká – a ne proto, že jsou jen zvyklí chodit do divadla. Lidé často nevědí, jak divadlo přijímat, spíš umějí vnímat hudbu nebo film. Když chcete změnit způsob myšlení v divadle a o divadle, musíte především přeučit své diváky. O to se snažím.

Jaká si vybíráte témata a tituly? A proč?

Především velká díla literární klasiky. Je to vhodný materiál pro aktuální interpretace. Jejich kvality prověřil čas, lidé je už dopředu znají a mají o nich nějakou představu, a tak je mnohem snazší vypovídat jimi o současnosti. Přítomnost se vždycky nejlépe osvětluje minulostí.

Kam do minulosti sáhnete pro svou příští inscenaci?

Chystáme adaptaci starého řeckého mýtu o Átreově rodu. Zpracovává téma rodiny a války. Je to dávný příběh vždy nově nahlížený a přepisovaný mnoha generacemi. Chceme skrze něj prozkoumat povahu a podstatu pomsty a války v různých historických dobách a srovnat je se svými zkušenostmi.

Jaké má vůbec divadlo v současné izraelské společnosti postavení?

Divadlo je v Izraeli především forma zábavy. Převážně se hrají muzikály a komedie. Existuje ale také vlna současných izraelských textů, které řeší společenská, náboženská a politická témata – dramatici, kteří divadlem chtějí promlouvat ke společnosti, si vybírají aktuální a pro nás často bolestná témata.

Zajímají se o ně diváci?

V Izraeli už od jeho vzniku chodí do divadla prakticky všechny společenské vrstvy. Představení – i ta naše – jsou většinou vyprodaná.

V zemi, která je v neustálém napětí, to ale asi divadlo – a umění vůbec – nemá zrovna jednoduché.

Žijeme sice v konstantní válce a neustálé nejistotě samotné existence, skrze divadlo a umění ale máte větší šanci sledovat a pochopit svůj život, porozumět událostem, do kterých se dostáváte.

Kteří divadelníci měli na vaši práci největší vliv?

Studovala a spolupracovala jsem s mnoha lidmi, kteří mě samozřejmě ovlivnili. Ale nemůžete si něco od druhých jen tak brát a vkládat to do sebe, můžete se jen inspirovat. Ptáte-li se ale na cestu, kterou se snažím jít, tak ji vytyčili mí o generaci starší současníci, od kterých jsem se učila – každý, kdo hledal v divadle druhé poloviny XX. století nové formy vyjadřování a usiloval o nový způsob myšlení: Brook, Grotowski, Living Theatre…

Znala jste je osobně?

S každým jsem se setkala.

Máte nějakou režijní či hereckou metodu, jako měl například Stanislavskij, Michail Čechov nebo Brook?

Každá hra vytváří vlastní divadelní strukturu a způsob herecké i režijní práce – téma vždy koordinuje určitý typ myšlení, dává pravidla k inscenování a hraní. Mou snahou je objevit spolu s herci vždy přesně takovou divadelní formu, kterou text nabízí. Když jsme pracovali na Hamletovi, byla v Izraeli aktuální otázka, jak moc a jak dlouho má člověk bojovat o svou pravdu. Hamlet má povinnost, ne potřebu zabíjet – na tom jsme inscenaci postavili a text jsme vnímali skoro jako modlitbu. Hráli jsme jen v pátek, což je v Izraeli sváteční den. Hrát Hamleta nelze každý den v týdnu.

Co vyžadujete od svých herců?

Mí herci musí být zaujati inscenací jako celkem. Jsme zvyklí zkoušet jednu inscenaci osm hodin denně, pět dní v týdnu po dobu jednoho roku. Teď sice kvůli financím délku přípravy trochu zkracujeme, ale vždy zkoušíme dlouho a intenzivně. Potřebuju, aby herci vnímali a respektovali smysl divadla jako takového, aby měli vnitřní důvod celý rok intenzivně pracovat na jedné inscenaci a každý večer ji pak znovu a znovu hrát – ne se starat o svou kariéru. Většina herců chce jen vědět, jakou budou hrát roli – smysl inscenace podle nich není jejich problém. Takové herce nepotřebuju.

Jste také pedagog…

Zaměřuju se hlavně na mladé herce. Studenti ke mně přicházejí až po absolvování povinné vojenské služby, kdy je jim kolem 23–24 let. Můj jediný úkol po celou dobu studia pro ně zní: Poznej svou mysl a následuj ji.

Mohla byste to trochu rozvést?

Jestli chceš vzít do ruky hrnek, vezmi ho. Všimni si, na co při tom myslíš a co děláš. Od dětství nás totiž nikdo nevede k tomu, abychom si všímali, co děláme a co opravdu chceme. Celá moderní výchova se snaží, aby náš zájem o věci i sebe sama byl co nejpovrchnější. Když přijdeš do školky, zpíváš, protože zpívají ostatní. Když se rozhodneš být hercem, ani nevíš, jakou píseň chceš zpívat. Všude na světě je to stejné. Je těžké najít cestu zpátky k sobě. Snažím se studenty dovést k tomu, aby si uvědomili, že jsou dospělí samostatní lidé, kteří by měli vědět, co je zajímá, po čem touží a nakolik chtějí své zájmy, sny a touhy uskutečnit.

Lidé i náměty, o kterých jste zatím mluvila, jsou součástí evropské a americké tradice. Co je ale ve vaší práci izraelského?

Bydlela jsem dvacet let v USA, ale narodila jsem se a vyrůstala v Izraeli, kde teď opět žiju – a to je samo o sobě dost. Náměty mých posledních inscenací patří do izraelské kultury – Bible, Dybbuk… Zároveň jsou i velmi univerzální. Jsou součástí světa, podobně jako my jsme součástí světa.

Myslíte, že v Dybbukovi jsou nějaké znaky, kterým my Středoevropané nemůžeme porozumět?

Lidské obrazy a symboly jsou lidskými obrazy a symboly. Všude na světě. Lidé chápou nejen symboly, ale i celé příběhy různými, ale i velmi podobnými způsoby nezávisle na tom, kde se narodili. Lidé jsou dnes navíc spojeni hudbou, jídlem, politikou – nemusím se narodit v určité zemi, abych jí porozuměla. Text, který používáme v představení, je kabalistický, ale to, co vidíte na jevišti, nejsou opravdové rituály. Je to hra.

Když se u nás hraje Faust, herci se někdy bojí vyslovovat magické formule, které v textu jsou.

Když nevěříte magii v každodenním životě, nemá smysl se jí bát na jevišti. Když se na jevišti zabíjí, také to není doopravdy. Pro mne je kabala stejná jako jakýkoli jiný divadelní text.

A přesto – vnímáte nějakou spojitost mezi divadlem a duchovním rozměrem života?

Jsem naprostý ateista. Troufám si říct, že každé náboženství je fanatismus a nezáleží na tom, v kterého boha věříte. Někteří dokonce věří v téhož boha, a stejně se navzájem zabíjejí. To je přirozenost každého náboženství. Můžete věřit, čemu chcete, ale jakmile se stanete součástí organizované víry, začnou všichni ostatní být pro vás špatní. Duchovní rozměr divadla vnímám pouze jako téma, se kterým pracuju.

Mám trochu naivní otázku. Jaký má v současném světě divadlo smysl a perspektivu?

To je pro mne nejdůležitější otázka a na dlouhou dobu velké téma. Divadlo vede diváka k tomu, aby se spojil se svou vlastní imaginací, s jejíž pomocí se v životě orientuje. Aby rozvíjel myšlenku nebo představu, kterou mu divadlo prezentuje, a vedl s děním na jevišti dialog. Když si lidé nedovedou představit, co se stane, když vylezou na střechu a skočí dolů, může někdo přijít a říct: Pojďte se mnou na střechu a skočte – a oni skočí. Většina špatného na světě se děje jen proto, že si lidé neumějí představit, co bude skutečným důsledkem jejich jednání. Divadlo je trénink. Znamená na chvíli se zastavit a meditovat nad budoucími možnostmi.

V Praze hostujete v Národním divadle. V Izraeli ale patříte mezi nezávislé skupiny. Je v tom pro vás nějaký rozdíl?

Je mi absolutně jedno, jestli hrajeme v Národním divadle nebo v jiné budově. Národní divadlo Habima dostává od vlády peníze, já taky, tak v čem je rozdíl? Divadlo je divadlo. Předpokládám, že u vás je to stejné.

Tak prosté to není. Nezávislí to u nás mají hodně těžké.

Tak byste měli víc bojovat. V Izraeli by nikoho ani ve snu nenapadlo nepodporovat umění. Jakékoli! Podpora umění je dávná židovská idea, která přišla z Evropy. Jestli chcete peníze, musíte zajistit pravidla hry – a hrát ji.