Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Rituální Regiony (No. 2)
Téma útlaku, které v pátek otevřela představení Rutka a Proměna a v sobotu ráno na ně navázala performance K Prameni, o nichž jsme psali v prvním díle hradeckého zpravodajství, rozvíjel i další sobotní program Festivalu Regiony.
Andersenovu pohádku O Malence v loutkovém ztvárnění Divadla b interpretovala Adriana Kubištová Máčiková jako příběh o hledání ideálního partnera. Malenka, která se zrodila z makového květu, se díky své dobrotě spřátelí se zahořklou babicí a ta jí dá životní radu, aby neodmítala nápadníky, ať budou jacíkoli, nebo zůstane na ocet jako ona. A tak se Malenka postupně snaží spřátelit s žabákem, chroustem i krtkem, kteří ovšem myslí jen na sebe, a ukazuje se, že ne vždy jsou rady „rodičů“ skutečně moudré. Když v závěru Malenka konečně přeci jen nalezne svého zdánlivě dokonalého prince, stejně mu nakonec sama doma s kupou dětí na krku otročí a manžel se dál věnuje jen vlastní kariéře. Inscenace tak vyznívá silně feministicky, skoro jako by holčičkám radila, aby se na kluky snad raději úplně vykašlaly – činí to však naštěstí s velkou mírou nadsázky a svým humorem oslovuje děti i maminky. Díky němu a rozmanitým loutkám, postupně se vynořujícím ze zpočátku tajemně uzavřeného dřevěného divadélka, se herečce postupně podařilo získat pozornost publika ve Strečovém stanu před Divadlem Drak. Úloha to pro ni přitom nebyla snadná – kolem Draku to totiž jako každý rok žije a děti se zde mohou vyřádit na kolotoči a dalších atrakcích řezbáře Matěje a spolu s rodiči se občerstvit ve stánku obsluhovaném herci z Draku.
Malenka a její „ideální manžel“ – princ. Foto archiv Divadla b
Na cestu za svobodou se poté ve Studiu Divadla Drak vydal Huckleberry Finn v sympaticky dobráckém podání Dominika Linky. V dvojroli jeho nejlepšího přítele Toma Sawyera a parodicky ztvárněné poručnice mu zdařile sekundoval Milan Hajn a černošského otroka Jima, který neví, co si počít s nečekaně nabytou svobodou, roztomile minimalisticky zosobnil Jan Čipčala. Na o poznání více „klučičí“ inscenaci Jakuba Vašíčka (scénář s ním podle Marka Twaina napsal Tomáš Jarkovský) mě ovšem nejvíce zaujala jazzová hudba Daniela Čámského, v porovnání s pátečním divadelním koncertem Teď! z libereckého Naivního divadla tak nějak přirozenější, živelnější, nutící k neustálému podupávání.
Dominik Linka jako Huckleberry Finn a Milan Hajn jako jeho poručnice. Foto Tomáš Roček
Opravdu silný zážitek však přineslo až následující představení inscenace na pomezí pohybového divadla a klaunské grotesky To je andělení!, kterou s herci Draku nazkoušela režisérka a choreografka Veronika Poldauf Riedlbauchová. Jednoduchou zápletku, že do bytu, kde bydlí ustaraná maminka (pravděpodobně matka-samoživitelka) se svými dvěma zlobivými dětmi, spadne anděl, herci rozvinou do několika skvostných a neuvěřitelně zábavných pohybových etud, skrze něž se propracují k dojemně smířlivému závěru. Překvapivě artistním výkonům dominuje nadpozemsky stylizovaný anděl Luďka Smadiše (za svůj herecký výkon dostal cenu letošní Mateřinky), a především neomezenou škálou grimas disponující Petra Cicáková v roli tragikomicky pojaté postavy matky. Jeden z mých tipů na herecký výkon roku!
Mistryně grimas Petra Cicáková jako matka, oceněný Luděk Smadiš jako anděl a Šimon Dohnálek jako zlobivý syn. Foto Milan Hajn
Téma nesvobody a perzekuce se večer navrátilo v představení nejnovější inscenace Klicperova divadla Tělo tajné agentky, kterou pro zdejší soubor napsal a s ním nazkoušel Tomáš Dianiška. V doku-fikční hře podle skutečného příběhu Hany Krupkové o krásné kolaborantce proti vlastní vůli sice populární dramatik a režisér opět zpracoval téma heydrichiády, jímž se blýskl již před třemi lety v inscenaci 294 statečných v Divadle pod Palmovkou, avšak i tentokrát dokázal, že tragikomické ztvárnění života v nesvobodě (za vrchol jeho tvorby považuji vedle 294 statečných inscenace Transky, body, vteřiny a Špinarka z ostravského Divadla Petra Bezruče) je prostě jeho parketou. Druhá půlka je sice trochu rozvláčnější, ale i jí se daří díky zpřeházené chronologii, řemeslně zručně využívané hloubce jeviště a členění prostoru, umožňujícímu až filmové střihy, a stejně tak ostrým střihům mezi žánry držet diváckou pozornost. A jednotlivé role jako by psal Dianiška hercům přímo na tělo: především Natálie Holíková je krásnou, pohotovou a odvážnou ženou, připravenou pro lásku okamžitě obětovat cokoli, a Jiří Zapletal, který reprízu odehrál o berli pravděpodobně se skutečným zraněním nohy, úlisně slizkým nacistickým pohlavárem.
Jiří Zapletal jako slizký nacistický pohlavár Wilhelm Schultze a Natálie Holíková jako krásná kolaborantka proti vlastní vůli Hana Krupková. Foto archiv Klicperova divadla
Sobotní program jsem poté ukončila představením slovenského divadla PIKI Plechová Mína pro děti od šesti let, poněkud zvláštně zařazeným do programu Strečového stanu na půl desátou večer. Zezadu vedenou dřevěnou loutku holčičky jménem Drú herci Ľubomír Piktor a Katarína Aulitisová kombinují s loutkami a objekty vyrobenými z převážně kovových, bicích hudebních nástrojů, na něž představení zároveň živě doprovázejí a jež se stávají metaforou zrůdné válečné mašinérie. V dramatizaci knížky pro děti Pavla Hrnčíře se Kataríně Aulitisové daří dětem představit válečnou problematiku alegorickým a zároveň srozumitelným jazykem, který jim umožňuje válku nikoli pochopit, ale uvědomit si naopak její absurditu. A to války ve své podstatě, neboť příběh se odehrává v bezejmenné zemi, jejíž města se jmenují podle druhů zeleniny, a vojáci tak skutečně absurdně válčí o cibuli, papriku, rajče, lilek, cuketu či česnek. Do hlavního města Ratat, nazvaného podle zeleninového jídla ratatouille, jež se připravuje právě z těchto druhů zeleniny a na nějž dostanou v závěru diváci od tvůrců recept, se vydává bezelstná Drú s plechovou minou, kterou dostala jako hračku od vojáka s hlubokýma očima. Díky ouškům ji nazve svou kočičkou, Plechovou Mínou – zvládne však uposlechnout vojákovu radu a za ouška netahat, anebo promění Ratat na ratatouille?
Bezelstná holčička Drú a její nebezpečná hračka-kočka Plechová Mína. Foto archiv Divadla PIKI
Považuji za důležité mluvit s dětmi i o složitějších tématech a mám vždy radost, když se to tvůrcům podaří nedidaktickým způsobem – tak aby mohly děti o inscenaci přemýšlet a diskutovat o ní s rodiči. Nemůžeme se před dětmi tvářit, že válka neexistuje, když zuří hned za hranicemi Slovenska, a zároveň jistě nechceme dopustit, aby vyrůstaly v představě, že je válka normální. Hranu mezi těmito dvěma extrémy se tvůrcům ve strohé, a zároveň poetické inscenaci podařilo skvěle vybalancovat – škoda jen, že hráli převážně pro dospělé publikum…
Komentáře k článku: Rituální Regiony (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
