Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Rituální Regiony (No. 4)
Po nedělní náloži deprese, kterou do hradeckého ovzduší jako kámen zavěsila jihlavská inscenace Bergmanových Šepotů a výkřiků v režii Jakuba Čermáka, jsme se na terase Klicperova divadla odreagovali skotačivým ska kapely Band-A-Ska a nakonec zakotvili v domáckém prostředí před Divadlem Drak, v náruči undergroundové kapely Už jsme doma. A inscenovaným koncertem divadelního uskupení Fekete Seretlek s názvem Exit jsme (pravděpodobně ještě stále v alkoholovém opojení) vstoupili i do pondělního rána.
Inscenovaný koncert divadelního uskupení Fekete Seretlek s názvem Exit. Foto: archiv souboru
Co do loutkových forem značně eklektickou inscenaci drží pohromadě především chytlavá živá hudba a silná scénická prézentnost všech účinkujících v čele s Matijou Solcem a Pavlem Smolárikem. Překvapivé jsou však i jednotlivé animace (například rozpojení objektu a jeho stínu nebo pohyb letadla mávajícího křídly jako jepice), přičemž všechny zastřešuje téma letu. A místy i smrti, jíž se soubor blíže věnoval ve své starší inscenaci Kar a stala se rovněž vrcholem koncertu, jímž členové Fekete Seretlek (tentokrát bez Jana Meduny) pondělní festivalový program v roztančeném Šapitó před Drakem večer zakončili: We are going to die, we are going to die, today or tomorrow, life is what we borrow…
Odpoledne jsem věnovala nejprve loutkové pohádce pro děti Tři zlaté vlasy děda Vševěda z dílny Buchet a loutek, stavící zejména na kouzelně pábitelském herectví Marka Bečky, Víta Bruknera a Radka Berana. V jejich podání je zkrátka zážitkem zpravidla už jen samotné čekání na představení. Příběh, tematizovaný skrze sudičku, která Plaváčkovi prorokuje, že se stane králem, a poté mu u děda Vševěda pomůže tohoto cíle dosáhnout, má akcelerující tendenci, a čím více se blíží závěru, tím více se zdá, že už se jej tvůrci snaží pouze co nejrychleji a vcelku tradičně dovyprávět – což jsem ovšem nakonec vzhledem k dosud nejtrýznivějšímu festivalovému vedru, postupně plnícímu Strečový stan před Drakem, ocenila.
Tři zlaté vlasy děda Vševěda z dílny Buchet a loutek. Foto: archiv souboru
Zdánlivě neprozřetelně jsem v tomto horku pokračovala do vyprahlého letního kina Širák, kde soubor La Putyky odehrál novocirkusové představení Boom. Vlastní nepohodlí však brzy vystřídal obdiv k českým a ukrajinským umělcům, kteří spojili své síly v projektu na téma výpovědi generace Z a navzdory paralyzujícímu vedru dali do svých výkonů (někteří polonazí, jiní třeba i v bundě!) úplně všechno. Zpočátku mě překvapilo, proč ukrajinské kolegy tvůrci vydělují a nechávají je přijít na scénu stereotypně okostýmované jako válečné uprchlíky, když válka není ústředním tématem inscenace, později jsem ale ocenila řadu velmi zdařilých párových akrobacií, končících mimo jiné dojemným objetím. Skrze ně se totiž postupně dostává ke slovu téma bratrství, jež je nakonec nadějeplnou odpovědí na otázku, kterou si v anotaci pokládá Rostislav Novák ml., jenž celý projekt autorsky a režijně zastřešil, nicméně nechal mladé tvůrce postavit jejich generační výpověď na vlastních nápadech: Žijí opravdu izolovaně s mobilními telefony v rukou a sluchátky v uších? Samozřejmě že ne, válka se jich dotýká jako každého z nás a jsou připraveni pomáhat a pokládat si otázky na téma svobody, ačkoli na ně třeba ještě nemají tak úplně zformulovanou odpověď. Upřímnost celého projektu, který si na nic nehraje, spolu s nadšením a ryzí energií tvůrců byly ocenění hodné; za vrcholy inscenace považuji skoky a salta akrobatky na kolegy nesené pružné tyči a točení se v jedné obruči v páru, jež jsem zde viděla poprvé.
Soubor La Putyky odehrál novocirkusové představení Boom. Foto: archiv souboru
K tématu smrti se program navrátil v krátkém loutkovém představení Raw souboru Sleď pod kožichem, tvořeného herci Divadla Drak, manžely Editou a Šimonem Dohnálkovými. A jak název napovídá, ke smrti přistoupili skutečně syrově. Nahrubo vyřezané statické dřevěné loutky představují příbuzné, kteří se coby opora přišli v nemocnici rozloučit se svými umírajícími nejbližšími. Ti jsou naopak složení z tolika kloubů, že působí velmi zesláble, jako hadrová těla, z nichž postupně vyprchává život. Jednoduchou hru beze slov herci doprovázejí pouze kašláním a sípáním a představení končí bez naděje, jednoduše smrtí. Motivaci tvůrců přitom vysvětluje vzpomínka herečky na to, jak jí v deseti letech rodiče nedovolili rozloučit se s umírající babičkou. Jejich snahou je tedy komunikovat o tomto tabuizovaném tématu s dětmi od devíti let zcela narovinu – a po představení každého nechávají otevřít si obálku s řadou témat vztahujících se k vlastní smrti: Jakou píseň si necháte zahrát na pohřbu? Necháte se pohřbít v rakvi, nebo zpopelnit? Na můj vkus je představení pro děti syrové až moc, k tématu smrti mi více konvenuje metaforický jazyk (například knížka pro děti Kačka, Smrť a tulipán Wolfa Elbrucha), oceňuji ale odvahu tvůrců a práci s materiálem.
Představení Raw souboru Sleď pod kožichem. Foto: archiv souboru
Podobné otázky ohledně vlastního pohřbu si kladly i tři herečky z absolventského ročníku Katedry činoherního divadla na DAMU, které v půl jedenácté přivítaly publikum v Besedě coby tři pozůstalé přijímající kondolenci v absolventské inscenaci Červ v srdci člověka. Autorský text Kristýny Nebeské, Kateřiny Volánkové a kol. je inspirován životem a dílem Virginie Woolf, Sylvie Plath a Sarah Kane. Co svým přátelům nabízíte, že vám jsou takovou oporou? Co nabízíte? Co nabízíte? line se inscenací opakovaná citace ze hry Psychóza 4:48. Od vlastního pohřbu tak v tuto pozdní večerní hodinu (představení končilo půl hodiny před půlnocí, kdy venku hrozila bouřka a v Šapitó před Drakem řádili Fekete) herečky diváky provedly mimo jiné rozchodem či psychoterapií. Přiznám se, že jsem byla zvědavá především na divadelní herectví Simony Lewandowské, kterou v letošní sezoně katapultovaly do všeobecného povědomí tři úspěšné televizní seriály (Pět let, Dobré ráno, Brno! a Zlatá labuť). A dobře jsem udělala, že jsem své unavené tělo i mysl přesvědčila se ještě hodinu pokusit soustředit na divadlo, což takto pozdě obvykle nezvládám (a ke konci mi již skutečně padala hlava). Lewandowska své rovněž nadějné kolegyně Lenku Netušilovou a Annu Glässnerovou totiž opravdu výrazně převyšuje – a to nejen fyzicky svým vzrůstem či snad přirozeným půvabem (byť i na něj se samozřejmě dobře dívá), ale rovněž pozoruhodným komediálním talentem a absolutní přítomností tady a teď. Když si například začala pinkat imaginárním nafukovacím míčem s Jindřichem Čížkem, sedícím v první řadě hlediště, kořeníc přirozené sportovní pohyby sexy pohledy a pózami, její kolegyně by mohly na jevišti cedit krev a nikdo by si toho možná ani nevšiml.
Absolventská inscenace z DAMU Červ v srdci člověka. Foto: archiv DAMU
Teď už ale šup do Šapitó, ještě honem si zatančit na Fekete (We are going to die, we are going to die, today or tomorrow, life is what we borrow…) a spát, abych mohla být i zítra, v úterý, svůj poslední festivalový den (předtím, než předám štafetu KlariNovi), ještě jeden den tady a teď!
///
Více o festivalu Regiony 2023 na i-DN:
Festival REGIONY ve znamení Rituálu
Komentáře k článku: Rituální Regiony (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
