Rituály důvěry a napojenosti
Na 9. ročník mezinárodního festivalu nového cirkusu Cirkopolis (12. 2. – 18. 2.) jsem se jako vždy těšila, byť jsem – také jako vždy – z časových důvodů nemohla zhlédnout celý program. A musím říct – opět jako vždy -, že všechna představení, co jsem zhlédla, za návštěvu stála. Třeba jen proto, co zkoumala, co objevovala. Hlavně však proto, jaké absolutní ponoření se do svých témat a tvůrčích kruhů všichni aktéři – vesměs v duetech či sólisté – projevovali.
Jako první jsem zhlédla hravé, doslova zenové žonglérsko-bubenické představení S’assurer de ses propres murmures francouzského dua Collectif Petit Travers. Geniálně secvičené pohyby bílých žonglérských míčků s tělem žongléra Juliena Clémenta a zvuky perkusí Pierra Polleta. Krásná energie, hravost, cit. Oceňuji u obou performerů reakce na různé podněty, které řešili s klidem a vtipem, přirozeně. Tak, aby produkce hravě a nerušeně plynula dál. Od diváka očekávali jediné – zasnít se fantazií žonglérských čísel, nechat se unášet jejich rytmem podporovaným či inspirovaným perkusemi. Kdo se vyzná v žonglování, ocení neskutečné množství čisté techniky.
V nastavené atmosféře pokračovalo následující den i dopolední představení Plock! belgické společnosti Grensgeval. Zážitek začíná již příchodem do předsálí, kde se děti potutelně smějí a fotí, když musí obléci bílé „hábity“, sundat botky a jít do další místnosti, kde se bude konat představení, v návlecích. Vcházíme do bílého prostoru se stěnami z igelitu. Představení se rozjíždí pomalu, umělec přesně vyměřuje na zemi obrovský (cca 7 x 2 metry) obraz, který hodlá vytvořit. Volně přitom přechází z chůze do rozštěpu, kliku, stojky…, aby dosáhl na některé místo v obraze a nešlápl dovnitř. Postupně se intenzita jeho pohybů zvyšuje, barva, kterou bere do rukou, šplouchá všude kolem. Představení je hravé, děti se schovávájí, když na ně stříká barva, a performer maluje – tělem i štěci – své abstraktní dílo. Je jedno jakou hodnotu má či kam barva padne. Jde především o divácký – vizuálně adrenalinový – zážitek, o přiznanou hru, při níž je potřeba oprostit se od „dospěláckého“ světa, od zažitých pravidel a nechat vše kolem sebe volně plynout, plně se ponořit do hry. Stát se dítětem… Jen tak vám představení přinese kupu radosti, pozitivní energie a smíchu. Jediné, co mne překvapilo a chybělo – v rámci zařazení produkce do žánru nového cirkusu – bylo málo akrobacie či jiných novocirkusových pohybových technik.
Další v pořadí byla sólová produkce Španělky Eleny Zanzu – EZ. Mne osobně neoslovila, ale mohlo to být způsobeno předchozím dnem, kdy si pravděpodobně ublížila, a hrála tedy opatrně. Mělo se jednat o analýzu manipulace, bolesti… O spolupráci s divákem. Práce s nimi byla opatrná, ladná. Diváci ji s napětím sledovali, a když je oslovila, komunikovali s ní. Zkoumala, kam až jsou lidé ochotní zajít ve způsobování bolesti jeden druhému. Ona – jak uvádí – zakusila různé formy bolesti, ale jelikož je trénovaná, možná sama dojmem, že cítí při produkci bolest, navenek nepůsobí. Ovázala si hlavu koženými řemínky a zavěsila se za ně – nejprve sama – do výšky. Je jistě náročné být zavěšena za vlastní hlavu a dokážu si představit, jak nebezpečné je to pro páteř. Zanzu poté vyzvala diváky, aby ji oni sami vytahovali do výšky. Nedokážu ani domyslet, co by se stalo, kdyby to daný dobrovolník (v mém případě šlo o dobrovolnici) přehnal. Toto riziko může být pro některé z přihlížejících zajímavé, fascinující, mne však spíše odrazovalo. A navíc mi v produkci chyběla závěrečná pointa. Zanzu se ještě nechala diváky v první řadě tahat po zemi – stále za hlavu – a tím představení po necelé hodině skončilo. Rituál bolesti, rituál zpevněného těla, rituál maximálního soustředění. Rituál důvěry a vzájemné napojenosti.
Další představení v Ponci – Cuir francouzského uskupení Un Loup pour l’Homme – přilákalo obrovskou paletu různorodých diváků. Na jevišti se pohybovali dva muži, tělo na tělo. Těla vzájemně se využívající, jedno druhé podporující. Oba performeři byli oděni do kožených popruhů, které využívali pro párovou akrobacii. Z pohybů čišela jejich dlouhodobá studie zvířat, především koní. Poukazovali na vztahy mezi bytostmi, ať už jsou v jakémkoli tělesném či duchovním vztahu. Neskutečná fyzická kondice, obrovské tělesné napětí, vše ale prováděno s bravurní lehkostí. Docházeli až do extrému, kam může zajít lidská touha ovládat druhé. V důsledku vlastně velmi aktuálně poukazovali na psychickou vyčerpanost dnešní společnosti. Až když se lidé dotknou krajní meze svých činů, uvědomí si, co způsobují, a začínají jednat, bránit se, pomáhat. Ke konci show si herci role prohodili. Jednou jsi dole, jednou nahoře…
Poslední produkcí, kterou jsem na festivalu navštívila, bylo představení Sandwritten Lenky Švolíkové. Překvapilo mne jemnou prací s diváky, kteří spolupracují a nevznikají při tom žádné trable, nejistoty či nepříjemnosti. Jevištní dění působilo klidně, průzračně. Až snově, poeticky. Rozsypaný korek (písek) se s pohyby performeky efektně propojoval a vířil. Snově poetická byla i práce Lenky s objektem, přesněji velkou skleněnou koulí, jejíž zmenšeniny poté využívala i v práci s diváky. Svým kulovým tvarem – jako by zvětšeným zrnkem písku – přesně zapadla do výtvarné koncepce produkce. Nádherná, „čistá“ práce. Tak jako celý festival.
Komentáře k článku: Rituály důvěry a napojenosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
