RNT Londýn: Odpoetizovaná krása Višňového sadu
Britská kritika označuje režiséra Howarda Daviese za předního divadelního interpreta ruských autorů. Pro londýnské RNT nyní nastudoval Čechovovu poslední hru Višňový sad. Představení může české publikum v rámci projektu RNT Live zhlédnout v přímém přenosu 30. června v pražském kině Aero.
Conleth Hill jako Lopachin, Zoё Wanamaker jako Ranevska. FOTO CATHERINE ASHMORE
Višňový sad je Čechovova nejpolitičtější hra, tvrdí v programu ke své inscenaci Davies. V popředí jeho zájmu stojí postava kapitalisty Lopachina a revolucionáře Trofimova, symbolických představitelů hybných (politických) sil 20. století, které se rodí na pohřebišti starého, vyčerpaného pořádku carského Ruska. Ač si jako režisér vypomáhá náladovými „rozostřeními“ (teskný hudební motiv), po celou svou inscenaci se důsledně vyhýbá momentům nostalgie a dojetí. Takové čtení Čechovova textu má ovšem své limity. Redukuje jeho emocionální náboj a bezmála nechává zaniknout tragická traumata ztrát dosavadních životních jistot jeho hlavních aktérů.
Příběh hraběnky Raněvské, která je donucena prodat své panství, aby se vymanila z dluhů, zasazují inscenátoři do historických reálií Ruska počátku minulého století. Scéně (Bunny Christie) dominuje mohutný telegrafní sloup v popředí. Dětský pokoj i salón, v němž hraběnka Raněvská pořádá ples, svou výtvarnou realističností navozují představu velkého, zchátralého domu postaveného z dřevěných pryčen. Stoletá skříň, k níž hraběnčin bratr Gajev pronáší oslavnou ódu, není ničím jiným než zašlým, rozpadajícím se krámem. Takový domov evokuje s trochou nadsázky špinavou nádražní halu. Hned v úvodní scéně je tento divácký dojem podpořen zvukem houkající lokomotivy, symbolizujícím příjezd hraběnky. Připoutanost aristokratů k tomuto místu se zdá nepochopitelná, nepatřičná. Krása starého domu a višňového sadu je zcela odpoetizována.
Práce s realistickým detailem se promítá nejen do výpravy, dobových kostýmů a osvětlení, důsledně evokujícímu různou denní dobu, ale i do psychologické drobnokresby většiny postav. Raněvská (Zoe Wanamaker) se vrací do svého domu po pětiletém pobytu ve Francii a jediné, po čem zřejmě touží, je klid. Rozpačitě předstírá radost z návratu – mává rukama jako neohrabané dítě – jen aby odvedla pozornost od nutnosti konstruktivně se rozhodovat a jednat. Statný podnikatel Lopachin (Conleth Hill) projevuje náklonnost k Raněvské zoufalou i omluvnou naléhavostí, s níž řeší zadluženost panství. Když Raněvskou urguje, aby rozparcelovala sad a pronajala ho chatařům, zřetelně nezapadá do změkčilé aristokratické společnosti vyhledávající jen a pouze rozptýlení. Jeho přítomnost je zdrojem napětí. Je mezi nimi tak trochu navíc, což si s jistou dávkou sebeironie i nadřazené arogance uvědomuje. Vrcholnou scénou inscenace je jeho návrat z dražby, kdy ovládne celý prostor. Oznamuje, že se panství prodalo a on je koupil. Nikdo jeho varování neposlouchal. V opilecké zlobě trýzní šokem znehybnělou hraběnku. Jeho vztek se po čase přerývaně láme v něžný soucit. K její bolesti přidružuje svou vlastní bolest celoživotního otloukánka. Soustředěným úsilím se vyšplhal až na vrchol, ale musel přitom srazit k zemi svou celoživotní lásku. Cloumá jím zuřivý triumf, který se mísí s jeho slzami.
Charity Wakefield jako Aňa, Zoё Wanamaker jako Ranevska, Kenneth Cranham jako Firs, Claudie Blakley jako Varja FOTO CATHERINE ASHMORE
Lopachinovým protihráčem na poli politických idejí je věčný student a revolucionář Trofimov (Mark Bonnar). Bohémsky neupravený, dlouhovlasý mladík čiší elánem, rozhodností a klidnou přesvědčivostí. Jeho idealistický zápal ostře kontrastuje s letargií společnosti obklopující Raněvskou. Jeho morální nadřazenost, sebevědomě hlásající, jak se má žít, je však v duelu s hraběnkou a jejími životními zkušenostmi rázně neutralizována. Když si ho Raněvská ve fraškovitém výstupu na plese dobírá (připsanou) lascivní poznámkou, proměňuje se Trofimov v toporného adolescenta zalykajícího se emocemi.
Druhé dějství se odehrává na sklizeném venkovském poli se snopy slámy v pozadí. Je to prostředí lyrické idyly, jako by ještě před bouří. Mezi snopy slámy bezcílně bloumá účetní Jepichodov (Pip Carter) ve slaměném klobouku, drnká na kytaru a teskní po své lásce. Tento doširoka rozkročený romantický nešťastník, krkolomně přesvědčující svět o své nezlomné životní smůle, je přímočaře interpretován jako komická figura pozéra. Je všem k smíchu, což je možná škoda. Kdyby se Carter pokusil vrstevnatěji rozehrát Jepichodovovu melancholii, mohl by důstojněji vyvažovat pohotovou přímočarost guvernantky Charlotty (Sarah Woodward), s níž se v této scéně setkává. Charlotta ukusuje salátovou okurku (Jepichodovova rekvizita je pistole) a s hořkou ironií, vysmívající se nikam nevedoucímu Jepichodovovu pseudofilosofování, se povznáší nad starosti své vlastní vykořeněnosti.
Hraběnčin bratr Gajev (James Laurenson), potměšilý stařík v županu, osciluje mezi komičností nanicovatého mluvky a dojemností dobrosrdečného potřeštěnce, který zaspal dobu. Přestože si láme hlavu, jak zachránit statek, je ještě nepraktičtější a v životě bezcílnější než jeho sestra. Je zdá se uhněten z podobného těsta jako stařičký nahrbený komorník Firs (Kenneth Cranham), který s roztomilou oddaností cupitá za pánem, ačkoli už není zřejmé, jakou plní funkci a kdo koho opravdu potřebuje. Za zmínku stojí ještě výkon Claudie Blakley v roli hraběnčiny nevlastní dcery. Její Varja dusí své city s přísnou disciplinou jeptišky, která musela nad vlastní štěstí povýšit každodenní odříkání. Stále ustaraná tvář a sešněrované držení těla dají jen občas nahlédnout do jejího utrápeného nitra. A když ji na závěr Lopachin nepožádá ve směšno-trapném výstupu o ruku, je její zármutek palčivější než celý pokácený sad.
Daviesova inscenace Višňového sadu je v především Lopachinovým příběhem. Možná proto představení ke konci (odjezd Raněvské z panství) zadrhává. Wanamakerové Raněvská je víc než k višňovému sadu připoutána k milenci, který ji ve Francii okradl a opustil. Když se Trofimovovi svěřuje se svojí nešťastnou láskou, je – jedinkrát za celé představení – opravdová a bezbranná. Škoda, že právě tímto dialogem inscenace neskončila…
Její největší předností jsou herecké výkony, zejména Hillův Lopachin je strhující. Režie nehledá nové, převratné interpretace, spíše vychází vstříc Čechovovu záměru inscenovat drama jako veselohru s temnějšími odstíny. Pečlivá realistická stylizace ukotvuje hru v dobovém rámci a rezignuje na obecnější, nadčasovou rovinu textu. Bohužel.
The Royal National Theatre / Olivier Theatre Londýn – Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad. Překlad Andrew Upton, režie Howard Davies, výprava Bunny Christie, hudba Dominic Muldowney, light design Neil Austin. Premiéra 17. května 2011.
Komentáře k článku: RNT Londýn: Odpoetizovaná krása Višňového sadu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
