Rockový Juan z Mozarta, Molièra a Nohavici
Petr Veselý připravil pro Městské divadlo ve Zlíně smělý projekt: spolu s hudebníkem Zdeňkem Klukou napsali rockovou verzi Mozartova Dona Giovanniho pod stručným razantním názvem Juan. Veselý si scénář sám zrežíroval do barvité podívané plné pohybu, světel nejčastěji pekelně rudých, do velkých gest a názorných, výtvarně působivých obrazů. Ona smělost, tak trochu korespondující s titulní postavou, je na projektu nejsympatičtější, na druhé straně právě touha po velkolepé podívané a poslyšené, srovnatelné s rockovými operami, nejspíš tvůrce svedla k prostředkům až příliš velikášským a k předimenzovanému jevištnímu tvaru.
Juan: Marek Příkazský v titulní roli
FOTO RADEK VALERIÁN
Nestačil jim Mozart převedený do rockového zvuku živé kapely na jevišti, přidali pasáže z Molièrovy hry Don Juan a smísili překlady Jaromíra Nohavici, Jaroslava Konečného a Svatopluka Kadlece. Nevyplatilo se však kombinovat díla dvou velikánů, protože oba různými prostředky sdělují prakticky totéž a jsou natolik sví, že se jejich díla neprolnula, jak zřejmě tvůrci čekali, ale překážela si. Prostě dva estetické světy. Veselý, odhaduji, chtěl Juana alias Dona Giovanniho ukázat v různém kontextu literárním, hudebním a výtvarném, chtěl postavu povýšit na princip a z jaksi povahového hlediska ji charakterizovat jako rockera, těžko s úmyslem nesouhlasit. Svého Juana superstar proto oblékl do rockerského rudého obleku, připomínajícího nejspíš Michaela Jacksona, ale vůbec frajery všech dob. Všechny kostýmy míchají dobové a nadčasové prvky, převládají ty z Mozartovy doby v podobě divokých karnevalů z časů Casanovy, možná inspirované i scénami z Formanova Amadea.
Deklaruje se všemi prostředky, že juanovská drzost a smělost prochází staletími od nepaměti po dnešek jako základní mužský životní princip: bez odvážných darebáků by lidstvo dodnes žilo v jeskyních ve strachu před divou zvěří, natož před peklem, jemuž se Giovanni vzepře za cenu vlastního života. To akcentuje Veselého pojetí příběhu a postavy, v provedení Marka Příkazkého štíhlého krásného mladíka s kytarou, ulízanými vlasy a drzým vyzývavým čelem, jen místy v jednání překvapivě nesmělého a nevýbojného. Vůbec se zlínští herci s obtížnými úkoly vyrovnali na úrovni, pokud pomineme, že Mozartova hudba vyžaduje speciálně školené hlasy a že mikroporty všechny prohřešky ještě zveličí. Zjednodušeným vedením postav po vzoru rockových oper jako by se zlínští herci tlačili do polohy pražských rockových neherců.
Hlavní limity však inscenaci asi zákonitě vystavil sám Mozart – jeho hudba snese prakticky všechno, nakonec i rockový zvuk, jenže v něm ztrácí hodně ze svých valérů a fines, prostě je duchem jinde než rocková hudba. Stejně tak mozaika různých literárních stylů a překladů příběh sice ozvláštňuje, ale zůstává na jeho povrchu, zvlášť když se repliky často jen vykřikují a deklamují. Veselý prohlásil, že k nápadu realizovat takový projekt ho přivedl právě Nohavicův překlad Dona Giovanniho spíš v moderním než operním duchu, jenže právě hravé valéry Nohavicova vyjadřování v siláckém provedení zanikly. Prostě stejně jako Mozartova hudba, i Nohavicův text je v takovém pojetí příliš zjednodušený, škoda obého i rockové kapely, že se musejí vzájemně podřizovat. Projekt pozoruhodný, vizuálně atraktivní, sympaticky ambiciózní, práce jak na kostele – leč trochu vnějškový a vyprázdněný.
Městské divadlo Zlín – Wolfgang Amadeus Mozart, Zdeněk Kluka, Molière, Petr Veselý: Juan. Režie Petr Veselý, dramaturgie Miroslav Ondra, scéna Milan Pospíšil, kostýmy Zuzana Štefunková. Premiéra 26. června 2011.
Komentáře k článku: Rockový Juan z Mozarta, Molièra a Nohavici
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
