Ušlechtilé, solidní muzeum na Vinohradech
Tvůrci vinohradského Rodu Glembayů, inscenace hry chorvatského spisovatele Miroslava Krleži z roku 1928, své argumenty, proč toto drama uvést, objasňují v programu. Dramaturg Jan Vedral soudí, že zrod glembayovské oligarchické vrstvy s jejími pochybnými transakcemi, mocenskými ambicemi, advokátským překrucováním práva a mediálním vlivem (…) je v naší společnosti nepřehlédnutelný a (…) podnes platný. Vinohradská inscenace však nové a aktuální čtení hry nenabízí a díky prostředkům, které k jejímu nastudování volí, se stává (jak ostatně přiznává i sám Vedral) prací vpravdě klasickou.
Ondřej Brousek jako poťouchlý „našeptávač“ Leonov a vnitřně zaťatý Tomáš Töpfer jako Ignác FOTO VIKTOR KRONBAUER
Rod Glembayů je dramatem ibsenovského typu. Je podrobnou anatomií jednoho hrabivého, amorálního rodu, jehož osobní, rodinné záležitosti jsou vzhledem k rozsáhlým podnikatelským aktivitám pevně provázané se záležitostmi veřejnými. Drama působí zastarale. Je rozvleklé, upovídané (dlouho trvá, než se po mnoha slovech začne něco dít), používá opotřebovaného, dnes až nechtěně směšného principu postupného odhalování pravdy (Ignác Glembay: Nech mě říct taky jednu pravdu.) a přídavné symboliky (odehrává se jedné noci a akceleruje v průběhu bouřky), též jeho kritika je sytě (levicově) jednostranná (hlavní „odhalovač pravdy“, syn šéfa firmy Leone je hnán přesvědčením, že všichni lidé by měli mít stejně).
Režisér Martin Huba vtiskuje inscenaci styl „vysokého“, vznešeného dramatu, ve kterém se zápasí především prostřednictvím slov. Herce vede k dlouhým rétorickým výměnám (ty zvláště do poloviny představení vskutku jen plynou a plynou a plynou), jsou nicméně reprodukovány uměřeně a solidně, ve snaze o „čisté“ naplnění stylu. Společenská rovina předlohy je do značné míry utlumena, pozornost se soustředí na rodinné drama. Velký podíl na tom má pojetí postavy Leona v podání Ondřeje Brouska: není zaníceným, angažovaným fanatikem pravdy, ale spíš jejím poťouchlým „našeptávačem“, který skutečnost před druhými vyjevuje s hořkým pobavením. Vedle Brouska a v projevu úsporného, vnitřně zaťatého Tomáše Töpfera coby „hlavního zloducha“, Leonova otce Ignáce, působí herecky v ústředním trojúhelníku nejproblematičtěji Dagmar Havlová v roli Ignácovy druhé manželky Charlotty. Perfidní ženu pochybné pověsti předvádí herečka v lehce „uvolněném“, jakoby vulgárním projevu; technicistní perfekce (či chcete-li virtuozita), s níž tento výraz vytváří, však má až nebezpečně blízko k bezobsažné manýře; Havlová až příliš dbá na image heroiny, což sice do jisté míry odpovídá i „teatrálnímu“ charakteru postavy (jako pokrytecké, naoko vznešené ženštiny), neopouští ji však ani ve chvíli, kdy postava v návalu zuřivosti (když zjistí, že ji manžel obral o všechny úspory) nad sebou ztrácí kontrolu a ukazuje se taková, jaká skutečně je.
Vznešenému stylu inscenace napomáhá i scénografické řešení: dům Glembayů má vzhled chladného, mohutného paláce – na zemi lesklá podlaha, na místech divadelních šálů se tyčí vysoké, zrcadlově vypadající panely.
Rod Glembayů je v Divadle na Vinohradech ušlechtilou, herecky vesměs dobře odvedenou prací, ze které však závan současnosti jako by byl vydezinfikován. Kdyby se tak nestalo, byl by možná (vzhledem k povaze dramatu) výsledek problematičtější. I tak se ale nelze zbavit dojmu, že to, co je v tomto divadle k vidění, je pouhé muzeum.
Divadlo na Vinohradech, Praha – Miroslav Krleža: Rod Glembayů. Překlad Jakub Novosad, režie Martin Huba, scéna Josef Ciller, kostýmy Peter Čanecký, dramaturgie Jan Vedral. Premiéra 13. listopadu 2014.
Komentáře k článku: Ušlechtilé, solidní muzeum na Vinohradech
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
