Divadelní noviny > Festivaly

Rodina je základ Letní Letné

Neuvěřitelných dvacet let uplynulo od prvního ročníku mezinárodního festivalu Letní Letná. I letos se v malých i ohromných šapitó či pod širým nebem odehrály stovky představení pro tisíce diváků všech generací. Největší tuzemská událost věnovaná novému cirkusu opět hostila umělce z celého světa. Hlavními zahraničními hvězdami byli velšští NoFit State Circus, francouzsko-finský Cirque Aïtal, kanadský Cirque Alfonse a belgicko-francouzský tandem Collectif Malunés & Movedbymatter. V programu nechyběly koncerty, aktivity pro rodiny s dětmi ani debaty tvůrců s publikem. Festival v Letenských sadech byl oficiálně zahájen 17. srpna a trval nepřetržitě do 3. září.

Poslední tři prázdninové týdny jsou v Praze již neodmyslitelně spjaty s adrenalinem a zábavou, s uměním v šapitó i pod širým nebem. A jubilejní ročník začal s oslavami opravdu velkolepě. Dvakrát veřejně uvedená Pocta novému cirkusu sjednotila akrobaty z domácích souborů Cirk La Putyka, Losers Cirque Company či AirGym Art Company s artisty ze švédského Cirkus Cirkör a s akvabelami z SK Neptun Praha. Na padesát vystupujících se vydalo všanc živlům, a to vodě, ohni, vzduchu – i lásce. Režisér Jesper Nikolajeff adaptoval výchozí dílo Aquanauts Pompeho Hedengrena do prostředí nově zavodněné letenské nádrže. Přihlížející dav byl ohromen hemžením barev, výkony artistů, konkrétně například lidskou dělovou koulí či impozantními skupinovými výstupy do vzduchu pomocí jeřábu. Přepestrá vizualita působila jako obrovský narozeninový dort s prskavkami a konfetami. Není to poprvé, co se festivalu podařilo otevřít své pomyslné brány před zraky tisíců přihlížejících pod širým nebem. Historicky úplně první zahájení Letní Letné v roce 2004 se ovšem odehrálo uvnitř cirkusového šapitó. Projekt Grimm Daniela Gulka a jeho souboru Cahin-Caha tehdy diváky okouzlil. A cirkusový areál je dodnes vstupenkou do příjemného světa, kde se čaruje se zážitky, které zabaví a uvolní děti i dospělé.

Vzpomínky na naplněné minulé ročníky Letní Letné vnesla do programu i hvězdná „rodinná“ sestava. NoFit State Circus již v roce 2015 nadchl Prahu imerzivním představením Bianco. Kanadští „vousáči“ Cirque Alfonse tu z pěti titulů na svém repertoáru uvedli již tři! Pro 14. ročník přivezli do Spiegeltentu kabaret Barbu, o dva roky později v roce 2019 Tabarnak z prostředí vesnického kostela. V roce 2017 v programu díky pohádkové cirkusové revue Forever, Happily vůbec poprvé figurovalo uskupení Collectif Malunés a Cirque Aïtal před čtyřmi lety přivezl do cirkusové manéže vznešeného bílého koně v Cirkusové sezoně (Saison du Cirque), poetické grotesce stmelující tradiční a nový cirkus.

Limit jako bonus

Divokou kartu si svou virtuozitou, energií a cirkusovou vášní vysloužil velšský NoFit State Circus. Show Sabotage v režii Firenzy Guidi sice mohla na první pohled působit chaoticky nebo neuspořádaně, ale s dalším nádechem už nebylo pochyb, že sledujeme multidisciplinární projekt pracující s možnostmi variabilního scénosledu, adorující artistickou všestrannost, silné komunitní souznění a prostorovou svobodu. Při ještě hlubším sestupu do útrob díla se vyjevila bohatá škála divadelních situací generujících spíše emoce než scelující narativ, které ovšem s podporou opravdu excelentních fyzických výkonů z více perspektiv artikulovaly téma sabotérství, určité vyloučenosti ve smyslu výlučnosti a jedinečnosti. Unikátní diverzita umělců například zahrnovala osobu s vrozeným tělesným znevýhodněním s naprosto překvapivou silou a dovednostmi, muže i ženy rozdílných výšek a proporcionality, jedince odlišného genderového cítění a kulturního zázemí.

Veškerá jinakost komunikovala odvahu a ochotu vystoupit z řady a kráčet s hlavou vztyčenou, ať už ve vojenské uniformě, v šatech posetých flitry, či v mnoha dalších spektakulárních kostýmech. Jako by NoFit State Circus s publikem sdílel svůj vytrvalý příběh o čtyřech dekádách strávených na cestách, obohacený o portrét či profilový okamžik každého z účinkujících. Typický rukopis zahrnoval jak fenomenální fyzické výkony na šálách, typově odlišných hrazdách, závěsných konstrukcích, na pružné slackline (úzký popruh upevněný mezi dvěma pevnými body), čínské tyči, v cyr wheel (velká kovová obruč) i na zemi, tak absolutní oddanost dílu při jevištních přestavbách a skupině ve vzájemném jištění se. Tradiční lidské protiváhy, živá kinetická závaží, byly nedílnou součástí všech vzdušných kreací a úprav scény. Nadto artisté neváhali pěvecky i hrou na hudební nástroj doplňovat živou kapelu. Sabotage i navzdory možným výhradám k dramaturgii zaujala živelnou dynamikou, teatrálností a šíří disciplín prezentovaných ve vysoké kvalitě provedení.

Rodinná farma

Kanaďané se na Letnou vrátili s notnou dávkou nadsázky a lidového humoru. Svébytný rodinný podnik Cirque Alfonse, ke kterému neodmyslitelně patří vousaté brady, se tentokrát zabydlel na statku. Absurdní agro-groteska Animal, hnaná v rytmu chytlavého farmářského funku míseného s québeckým folklorem, působila jako „cirkus“ i v přeneseném smyslu slova, totiž jako pestrobarevná, roztančená, hudbou nabitá estráda. S přískokem na vlnu stmelené euforie se však rozpouštěly jakékoli předsudky o hranici kýče a nevkusu. Ničím nekalená zábava a lehkost, originalita cirkusových triků a dodržovaná stylizace od kostýmů v kovbojském stylu po herecký výraz vytvářely až familiární atmosféru. Tu v samém úvodu povzbudil Alain Carabinier, otec rodu, který navzdory svému vysokému věku například vystoupal na tyč usazenou na rameni svého syna Antoina Carabiniera Lépina. Uprostřed veselého mumraje vznikl fascinující obraz šedivého starce a syna v plné fyzické síle.

Scénu charakterizovala stěna z vlnitého plechu a nespočet objektů jednak odkazujících ke svému primárnímu účelu (traktor, vidle, srpy, kýble s kukuřicí), jednak uzpůsobených pro cirkusové disciplíny (kravské zvonce, zahradní kolečka, elektrický býk, konve na mléko). Nechyběla syrová vejce ani slepice. Ovšem na rozdíl od nápadité akce artistů na teeterboardu (novocirkusová „houpačka“), která pokoušela křehkost skořápek, zůstaly pískající umělohmotné slípky inovativnosti leccos dlužny. Šíře dovednostního spektra z hlediska cirkusových disciplín a jejich zasazení do řetězce událostí byla svou nepředvídatelností fascinující, zejména přehazování nadměrných kravských zvonců, Icarian games na zahradních kolečkách či ženský silový duet hand to hand na mléčných barelech (zatímco v hand to hand akrobacii se kombinují pozice držené v rukou, v Icarian games jsou výchozí plochou pro „žonglování s lidmi“ chodidla).

I pro toto uskupení je velmi typické propojovat akrobacii s jakoukoli všední aktivitou, inovovat cirkusové disciplíny, velmi dobře zpívat a tančit, hrát divadlo i jistit soukmenovce nebo se podílet na přestavbách. „Alfonsové“ na Letné dokázali, že se šapitó může stát dobrosrdečným středobodem světa, kde řinčí zvonce, voní seno a pot a kde je možné si u cirkusu opravdu oddechnout.

V dýmu a peří

Cirque Aïtal, jehož základ tvoří francouzsko-finský pár Victor Cathala a Kati Pikkarainen usazený v jihofrancouzském regionu Midi-Pyrénées, sezval diváky namísto do šapitó na svůj „dvorek“. Ten se hemžil drůbeží, artisty a velmi neotřelými nápady. Pomyslná cirkusová aréna s travnatým povrchem vznikla obestavěním obytnými karavany a náklaďáky, jejichž korby sloužily jako hlediště. Kolorit venkova dotvářelo ohniště, sláma, šňůra s prádlem, porcelánové talíře a střepy z nich, také slepičí hřad z teeterboardu, zahradní kolečko s platy vajec nebo všudypřítomné peří. Slepice, holubi ani husy ale nepodléhali klasické drezuře, jejich přítomnost působila přirozeně a nenásilně. Souhra aktérů (s ústřední dvojící dále spolupracovali Helmut Nunnïng a Hugo Piris) v úzkém sepětí se zvířaty povýšila výsostně kompaktní dění v této karavanové „osadě“ na ojedinělý zážitek, v němž se snoubila divadelní i cirkusová estetika s živou hudbou, skvělým načasováním akcí a virtuózní artistikou, ale také s hlubokým humanismem. Představení A ciel ouvert (Pod širým nebem) zaměstnávalo všechny smysly. Shrnuto, podtrženo: Cirque Aïtal dovezl nádherné, poetické vyprávění o našem současném světě zhuštěném na „dvoreček“, romantickou grotesku v cirkusově-nostalgickém hávu.

Brilantní rarita

Collectif Malunés a Movedbymatter oživili s titulem BITBYBIT (volně přeloženo Kousekpokousku) polozapomenutou a trochu i tajemstvím obestřenou disciplínu mouth-hanging – ti, kdo tuto techniku ovládli, střeží své know-how týkající se například dosažitelnosti pomůcek, zajištění bezpečnosti a fyzických možností.

Simon a Vincent Bruyninckxové za režijní supervize Kaspera Vandenbergha nechali diváky prožít bratrskou konfrontaci ve smyslu znovunalezení pokrevní blízkosti, pocítit intimitu sourozenectví. V šapitó, které bylo ve svém středu přepažené lávkou a půlilo tak prostor na dvě hlediště, se artisté pohybovali ve výši očí přihlížejících a také nad nimi. Scénograficky precizní inscenace zahrnovala výhradně pomůcky ke vzájemnému semknutí se. Bratři se spojovali díky lanům, řemínkům, kůži a karabinkám ukotveným do speciálního trojrozměrného výlisku, umístěného v dutině ústní. Tato výplň ze směsi tvárného plastu a kovu, vyrobená každému z nich na míru, byla alfou a omegou představení, které omráčilo svým puristickým minimalismem. Oba artisté obsáhli svá tělesná mistrovství a cit pro časoprostorový detail, oba svou přítomností podporovali dojem vzácného a chvílemi velmi intimního propojení, a to nikoli patosem, nýbrž rafinovaně rytmizovanou akcí prokládanou komikou rozvolňující autentické napětí. Balancovali se navzájem i na hraně desky, pohrávali si s nebezpečím při zemi a také ve vzduchu, a přesto nevzbuzovali pocit efektního risku. Promyšlená hra kdo s koho, a současně spolu a nablízko, obnova výjimečné disciplíny katapultovala bratrský duet mezi nesporné umělecké vrcholy letošní Letní Letné.

Český stan

Tuzemská tvorba se představila v širokém žánrovém rozpětí, a to včetně tance, stand-up comedy nebo kinetických instalací. Český stan se letos vyprofiloval jako dramaturgicky a kvalitativně velkorysý prostor pro tvorbu etablovaných umělců a souborů, poloprofesionálů a zároveň i nadšených samouků. Na domácí scéně zaměřené na pohybové divadlo s převládajícími prvky nového cirkusu se totiž stále něco děje, a i když dosud nedosahuje světových kvalit v artistice a umělecké všestrannosti, je tu patrná snaha hledat vyjadřovací prostředky právě ve fúzi žánrů a ve spolupráci s jinými obory, ve vizualitě nebo v propojení s herectvím. Z proměnlivé nabídky se jako jeden z nejvýraznějších počinů jevilo uvedení jedinečného novocirkusového projektu Crossing mezinárodního kolektivu tvůrkyň (Češka Eliška Brtnická, Japonka Aki Yoshida, Panamka Eleonora Dall’Asta a Finka Ilona Jäntti). Tvůrčí souznění ženské čtveřice, která se semkla díky vzdušné akrobacii a experimentu s atypickým způsobem zavěšování se a vyvažováním různě zakřivených kovových tyčí, se zařadilo mezi nezapomenutelné umělecké zážitky.

Dvacátý ročník festivalu se vyprofiloval jako exkluzivní rodinná událost, kterou formovala nejen účast úzce spřízněných souborů, ale i všudypřítomná atmosféra pospolitosti a vytrvalost všech umělců a příznivců cirkusu. Nabídl rozdílná herní prostředí a různorodé způsoby prezentace cirkusových disciplín. Vířil emoce, poskytoval úchvatné okamžiky, tepal dynamicky a hlavně soudržně. Pražský festival nového cirkusu a divadla, to byla nepřetržitá oslava umění v šapitó a života v maringotkách. Letní Letná letos svým programovým výběrem prokázala, že cirkus je komunita, přesněji jedna velká rodina.

• Autor: Hana Strejčková
• Publikováno: 18. září 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Rodina je základ Letní Letné

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ