Rodinný portrét
V nabitém sále pražského kina Lucerna měl 13. října premiéru dokumentární film Libuše Rudinské Můj otec George Voskovec. Život poloviny dvojice V+W v USA je v něm nahlížen očima dcer Gigy a Vicky, které Voskovec adoptoval společně se svou druhou ženou, herečkou Anne Gerlette. To – pozitivně i negativně – ovlivnilo charakter snímku: je to pohled převážně osobní, rodinný, od obou dcer láskyplný navzdory tomu, že Voskovec se posléze svých dětí vzdal pod tlakem své třetí manželky Chris. Výpovědi o Voskovcově cestě americkým divadlem a filmem jsou tu však jen jakoby na přidanou: o velkém rozpětí Voskovcova herectví zasvěceně hovoří jeho „dvorní“ broadwayský režisér Andrei Serban, český akcent Voskovcovy angličtiny, který zabránil jím očekávané strmé kariéře v americké kinematografii, připomíná Miloš Forman a duchovně uměleckou substanci Voskovcovy osobnosti výstižně ve zkratce zformuloval Václav Havel. Doprovodné vteřinové záběry z inscenací a filmů, v nichž Voskovec v Americe hrál, jsou pak – bez kritického komentáře a připomenutí kontextu – pouhou ilustrací s nulovou výpovědní hodnotou.
Jiří Voskovec u okna svého posledního newyorského bytu
foto archiv
Zbývá tedy ono „lidské“. Voskovec bezesporu výjimečným, nejednoduchým člověkem byl a mnoho zajímavých, neznámých detailů o jeho složité povaze se dovídáme např. od přítele (byvšího intendanta začínajícího Semaforu) Jiřího Plannera. I tato osobní rovina ale utrpěla formou, kterou pro svůj film režisérka zvolila. Je to čirá chronologie, bez kontrastních významových střihů, ukončená scénou nebezpečně přibližující snímek k žánru „dojáků“: Gigi a Vicky na molu rozptylují popel svého otce George Voskovce a jeho ženy Chris na hladině moře. Voskovec s Werichem v duchu svého celoživotního odporu vůči patosu všeho druhu by možná tuto scénku označili jako hovadnou. Tím, že jejich dílo a osudy jsou v české společnosti stále živé – viz dlouhý potlesk po promítnutí dokumentu – by ale potěšeni byli.
Hrot sentimentu nakonec při popremiérovém večírku ulomil Jan Vodňanský, když s energií nestárnoucího showmana zcela nepietně zazpíval pár písniček V+W z Vestpocketky. Co si však s tou sladkobolnou tóninou, která relativizuje jinak věcný dokumentární ráz filmu, počít při reprízách?
Komentáře k článku: Rodinný portrét
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
