Rok Leara
Motto: Dítě ve mně čte, protože lepší je vědět, a idealista ve mně věří, že divadlo tím bude lepší. Clara Lorenzi
O dva roky dříve, než bylo doprodáno Zrcadlo Velké Británie [z pera krále Jakuba I.], vyšly tragédie Macbeth a Antonius a Kleopatra vůbec poprvé spolu s dalšími šestnácti Shakespearovými hrami, které doposud tiskem nevyšly. Král Lear byl v této knize z roku 1623 také zastoupen, podobně jako dalších sedmnáct historií, komedií a tragédií, které byly už dříve publikovány v kvartovém formátu. Kniha je dnes známa prostě jako První folio a její autor má větší nárok být oslavován jako pravé „zrcadlo Velké Británie“, jehož mnohotvárné hry znamenitě odrážejí obavy i touhy jeho doby.
Tak zní poslední odstavec (na s. 359) knihy Jamese Shapira věnované „roku Leara“ – letopočtu 1606 v životě a světě Williama Shakespeara. To samo o sobě není originální nápad: u nás vyšla znamenitá a svižná kniha 1913: Léto jednoho století Floriana Illiese (Brno: Host, 2013; přel. Tomáš Dimter) a stejnému roku, ač úplně jinak, je věnována kniha Charlese Emmersona 1913: Svět před Velkou vojnou (1913: The World before the Great War, 2013). Sám Shapiro dříve napsal úspěšnou sondu 1599: Rok v životě Williama Shakespeara (1599: A Year in the Life of William Shakespeare, 2006). I z českého divadla pak známe scénická kalendária – 1914 Roberta Wilsona s libretem Marty Ljubkové nebo Dokonalé štěstí aneb 1789 Ariane Mnouchkinové v inscenaci Vladimíra Morávka (obě ND Praha 2014). Perspektiva kalendária může dějinné události nejen ozvláštnit, ale dodat i jistý zhuštěný popis (Clifford Geertz) a nasvítit časově vzdálené děje oslňujícím způsobem. Tak tomu je v případě Shapirova 1606. Byl jsem velkým ctitelem jeho roku 1599, ovšem nový letopočet 1606 je jednoznačně favoritem a stal se pro mě (s úmyslnou dvojznačností) „knihou roku“. (Doufám, že tak nějak se slovně dává pět z pěti hvězdiček.)
Rok 1606 v Shakespearově životě provázely tři hry – nejprve Král Lear, dokončovaný na sklonku roku 1605 a záhy uvedený, poté Macbeth a koncem roku 1606 pak Antonius a Kleopatra – slovem tři tragédie z největších v dějinách divadla. Shapiro pak popisuje události, jak obklopovaly dvaačtyřicetiletého dramatika a podílníka v královské divadelní společnosti (King’s Men): četné a dlouhé uzavírky divadel po čas moru, vystupování trupy v divadle Globe i četná představení u dvora (a zároveň hlad po nových hrách) – a další divadelní okolnosti. Shapiro se ovšem detailně a naprosto fascinujícím způsobem zaobírá Jakubovou královskou politikou – zarputilou snahou překonat národnostní rozdíly a předsudky (nehledě na návštěvy opilého švagra, starosti s dětmi i se ženou) a sjednotit království v jednu Británii. Do tohoto kontextu pak zapadá Král Lear: v druhé replice hry Gloster mluví o „dělení království“ (the diuision of the Kingdome) a celá tragédie rozehrává velkou hru s tématy velmi konkrétními.
V jiné kapitole pak Shapiro popisuje málo známý dobový případ posedlosti nedaleko Oxfordu, který rozsoudil samotný Jakub I. – značně kovaný v otázkách falešného čarodějnictví a temných sil (spojitost jednak s Králem Learem, jednak s Macbethem). Koncem října 1605 se dostal do rukou lorda Monteagla podivný dopis a Monteagle, který měl o pár let dříve dosti na kahánku coby komplic ve spiknutí hraběte Essexe proti královně Alžbětě, psaní ruče předal královské radě. Prý mu byl doručen podkoním, kterému ho zase předal neznámý urostlý muž (takovou výmluvu známe také z Krále Leara: Edgarův dopis byl prý Edmundovi podstrčen oknem, ani neví jak). Dopis mohl být pouhá provokace nebo spekulace – o několik dní později na základě jeho udání byl ve sklepeních pod parlamentem přistižen jistý John Johnson – a kolem něj velké množství pytlů s uhlím. Ukázalo se ale, že pod pytli s uhlím bylo tolik střelného prachu, že by vyhodil do povětří nejen parlament, ale i značnou část okolí. Po útrpném výslechu se z Johnsona vyklubal Guido Fawkes, a třebaže nevyzradil nic, další pátrání odhalilo osnovatele celého spiknutí. Ti byli zjara výstražně popraveni (brutální detaily vynechávám) a král a jeho nohsledi z této zázračné, prozřetelné záchrany udělali nejen politický tah: jediný anglický světský národní svátek se slaví až dodnes. Spojitost mezi Prachovým spiknutím a Macbethem je známá, Shapiro ji ovšem rozpracovává a líčí v živém detailu, který dělá skotské hře víc než pouhou historickou kulisu: je to důkladná dramaturgická průprava ke hře a její hloubce – pro nás a dnes.
V tomto úžasném almanachu autor popisuje i další události roku 1606 – podobnými střípky skládá kniha mozaiku jednoho roku Shakespearova světa a Krále Leara a další dvě tragédie do ní zasazuje. Po dočtení je rok 1606 blíž než rok loňský – zabydlen sugestivně vylíčeným děním (navíc detailně doloženým na s. 365–406). Zabydlen je pak především světem Shakespearových her, které se svým pronikavým tázáním po povaze našeho pobývání na tomto světě (Lear: Proč bije hrom? – Proč má mít pes či kůň či krysa život,/ a ty ani pouhý dech?) i svým mocným divadlem (Ben Jonson: Duchu doby!/ Potlesku! potěcho! zázraku jeviště!/ Povstaň, Shakespeare!) staly úhelným kamenem naší civilizace.
Pavel Drábek
James Shapiro: 1606: William Shakespeare and the Year of Lear. London: Faber and Faber, 2015. 423 s.
Komentáře k článku: Rok Leara
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
