Romain Rolland: Hra o lásce a smrti
(režie Alfréd Radok, premiéra 15. října 1964, Komorní divadlo Praha / MDP)
Každé kvalitní divadelní představení je svým způsobem osvícení.
Romain Rolland: Hra o lásce a smrti (režie Alfréd Radok, premiéra 15. října 1964, Komorní divadlo Praha / MDP). Uprostřed zády u vrat Josef Zíma (Claude Valée), vpravo Nina Jiránková (Sofie de Lavoisier) Foto Miroslav Tůma
Pokud bychom měli zmínit nejčerstvější divadelní zážitek, který nás ohromil, byl by to záznam baletu Labutí jezero v podání anglického tanečního souboru v choreografii Matthewa Bournea, který ve vánočním čase loňského roku na Artu odvysílala Česká televize. Představení působilo odvážně až drze – už jen proto, že skupinu labutí představovali výhradně muži, a vykazovalo od prvního okamžiku vysokou profesionalitu s krajními výkony všech tanečníků. Pozoruhodné bylo i to, jak slučovalo tradiční pojetí s moderním a jak odráželo neslučitelnost dvou světů, přírodního (labutího) a lidského – původní tragický pohádkový příběh byl postaven do protikladu s vyžilou pompou královského plesu. Významů, přesahů a symbolů bylo nepočítaně – výpověď tak nahuštěná, že divák mnohdy tone jako v rozvodněné řece, která s ním smýká a divoce uhání vpřed, zatímco on se jakoby stále „opožďuje“, vždy však znovu vtahován a držen v napětí magickými vlákny odvíjeného příběhu.
Na diváka se přenesla uhrančivá atmosféra, umocněná tím, jak se do stylizovaného útvaru, jakým balet nepochybně je, zčistajasna a naplno vedrala smyslnost, barbarství, ba i surovost rafinovaně maskovaná společenskou noblesou. Člověk si přitom bezděčně uvědomil, že dějiny královských rodů jsou plné krutých epizod, úkladů a vražd – proč by to tedy nemohly odrážet i jejich plesy?
Nicméně máme-li naplnit smysl a směr této rubriky, za svůj nejsilnější divadelní zážitek – osvícení, které jsme zažili oba, byť každý zvlášť, neb jsme se tehdy ještě neznali – pokládáme Radokovu inscenaci Hra o lásce a smrti, kterou podle předlohy Romaina Rollanda uvedlo pražské Komorní divadlo na podzim 1964 a kterou s napětím a nadšením zhlédla jak čtrnáctiletá Zdena, tak osmadvacetiletý František, v té době student DAMU. Jde o příběh z Velké francouzské revoluce za časů jakobínské diktatury, v němž dochází ke konfliktu přátelství, milostného vzplanutí a svědomí. Radok zvýraznil tento konflikt konfrontací světa vyšší společenské vrstvy a prostého lidu, a to tím, že oba světy přivedl na jeviště zároveň: shora, na půlkruhovité pavlači, reagoval „prostý“ lid na události předváděné „smetánkou“ v popředí, kde do domu milované ženy, manželky poslance Lavoisiera, vtrhává jakobíny pronásledovaný poslanec Valée a tím vystavuje rodinu mravnímu dilematu. Hrálo se vlastně divadlo na divadle, a ač vsazeno do historických kulis, vyslovovalo nejzákladnější lidské problémy. Účinnost inscenace významně podtrhli výtvarník Ladislav Vychodil a hudebník Zdeněk Liška. Její obrazivost i múzičnost v sobě máme stále uchované. Aniž bychom to tušili, oba nás tato inscenace už tehdy spojila – vírou v imaginaci a v emotivní i intelektuální výpověď divadlem.
Zdena Bratršovská a František Hrdlička
spisovatelé, zakladatelé a spolutvůrci Bílého divadla, jež působilo v Praze v letech 1969–1972; do této rubriky přispíváme za oba, protože i většinu svých knih jsme napsali společně
Komentáře k článku: Romain Rolland: Hra o lásce a smrti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
