Divadelní noviny > Rozhovor

Roman Horák a Philipp Schenker: Kde domov můj?

Poprvé jsem je zaznamenala při zahájení festivalu německy mluvených filmů. Dva chlapíci, kteří mluví a zpívají chvíli česky, chvíli německy, oba volně plují mezi oběma jazyky, vzájemně se doplňují a překládají. Vtipné, bezprostřední, přitom zaznělo vše, co bylo třeba. V listopadu jsme je získali pro předávání Cen Divadelních novin. Odehrálo se v Eliadově knihovně, kde pravidelně hrají česko-německý nabroušený kabaret s jazykovými přestřelkami a příjemně dráždivou kulturní harmonií TO TÉMA / DAS THEMA. O kabaretu, o problémech s identitou i o pestrém životě na české nezávislé divadelní scéně jsem si povídala s Romanem Horákem a Philippem Schenkerem.

Roman Horák: Z Prahy do Mnichova a zpět

V kabaretu si stěžujete, že nevíte, kdo vlastně jste: šuplík s českým nápisem IDENTITA je prázdný, stejně jako ten s německým nápisem IDENTITÄT. Kolik je v tom divadelní nadsázky?

Je zvláštní, jak se člověk může cítit doma i nedoma na obou místech. Oficiálně jsem Čechoněmec, mám dvojí občanství. V roce 1981, to mi byl rok a půl, rodiče emigrovali – přes Slovinsko a Rakousko jsme se dostali do Německa. Vyrůstal jsem v německém prostředí jako německé dítě, nevyčníval jsem ani nebyl outsider, až v pubertě mi dávali vtipné přezdívky, ale nikdy jsem nebyl vystaven šikaně, že jsem z české rodiny. Po roce 1989 jsme se do Čech vraceli na letní pobyty – děti mě tu braly trochu jako exota, ale já si užíval pocit, že jsem v zemi, odkud pocházím. Natrvalo jsem se vrátil až po maturitě a po civilní službě. Teď jsem se snad už konečně v Čechách reasimiloval, ale pořád mám občas pocit, že jsem pro „kmenové“ Čechy přece jen cizí – když dojde na témata každodenního života, kulturu, literaturu nebo televizní pořady, které jsem nezažil. Slýchám: Tys komunismus nezažil, ty to nemůžeš vědět.

Podle vaší perfektní češtiny soudím, že jste doma mluvili česky.

Naštěstí ano, takže jsem po návratu mohl předstírat, že jsem Čech. Na katedře germanistiky jsem mluvil německy líp než většina kantorů, ale češtinu jsem znal jen domáckou, můj spisovný projev dodneška není úplně perfektní. Na univerzitě se to ukázalo – když jsem na semináři řekl třeba: To půjde jako po másle, dostal jsem od profesora vynadáno: Takhle se na akademické půdě nemluví! A celé plénum se smálo: Horák zas řekl něco blbě.

Po několika letech studia na Filozofické fakultě jste zběhl na HAMU – jak se ze studenta germanistiky stane klaun a performer?

Chtěl jsem se vrátit do Čech, ale nejprve jsem vůbec nevěděl, co se sebou. Přihlásit se na germanistiku, to byla nejsnazší volba – rozhodnutí z bezradnosti. Ale studium mě nebavilo, brzy mi bylo jasné, že v germanistice nevidím svou budoucnost. O katedře nonverbálního divadla (tehdy pantomimy) jsem se paradoxně dozvěděl od italského kamaráda, se kterým jsem v pubertě hrál v Itálii pouliční divadlo. Přistěhoval se na čas do Prahy a divil se, že nevím, že tu máme školu, kde se učí žonglování, akrobacie, tanec. Šli jsme se tam podívat, přihlásil jsem se, vzali mě – a to určilo moji další cestu.

Proč nonverbální divadlo?

Byl jsem vždycky posedlý upřímností. A nonverbální divadlo mi připadá pravdivější: za slova se můžete schovat, za tělo ne. Ale k tomu jsem došel až postupně, na začátku jsem si prostě nevěřil, že bych se svým mluveným projevem uspěl u přijímaček na DAMU. A pohyb mě vždycky bavil – sport, ale taky paření a tancování na diskotékách. Už tam jsem na taneční ploše vnímal příběhy, které se kolem mě odehrávají. A tak jsem si řekl, že tohle by mohlo být ono – a šel si tvrdohlavě za tím.

Dnes na HAMU také učíte – jak si mám výuku fyzického divadla představit?

Různými hravými situacemi a provokacemi musíte studenta přimět k tomu, aby přestal přemýšlet, co dělá, a objevoval možnosti svého spontánního tělesného projevu. Používají se techniky nejrůznějších divadelních myslitelů, kterými jsem si i já prošel v divadle. Ve Farmě v jeskyni jsme se hodně inspirovali Grotowským. Nejsem sice úplně zastáncem jeho divadla, ale negativní ráz cvičení, kdy se zbavujete vnitřních blokád, překážek, strachu z překážek, je pro nastávajícího herce určitě dobrý. Po odchodu z Farmy jsem se inspiroval dalšími umělci, kteří o svých zkušenostech napsali, jako byli Anne Bogart, Keith Johnstone, různými improvizačními principy, které vyvolají tělesný kreativní proud, uvedou člověka do situace, ve které může procítit svou existenci.

Farma v jeskyni je v českém divadle pojem. Co vás přimělo odejít?

Mé rozhodnutí mělo různé roviny. Hodně jsem tehdy žil naším plánem vytvořit kulturní středisko na Smíchově, vše bylo připravené, existovaly už i architektonické plány, ale nakonec to nedopadlo. A dlouhodobá vize, za kterou jsme šli, mi najednou připadala příliš daleko. Nevyhovoval mi ani jistý druh izolace, chybělo mi sdílení s publikem. A hlavně: uvědomil jsem si, že chci jít jenom po své cestě, zkusit stát na vlastních nohou. V souboru se člověk může schovat, čerpat sílu z celku, ale není nucen nést zodpovědnost za rozhodování. A to jsem chtěl zkusit. Ale dodnes čerpám z toho, co jsem se ve Farmě naučil – hlavně jsem tam našel poctivost a nekompromisnost, kterou jsem v té době jinde na divadelní scéně neviděl. Bylo to intenzivní a určující období pro můj život, proto se tam i rád vracím – stále hrajeme některé inscenace a je hezké potkávat se s různými kolegy, se kterými jsme ve Farmě začínali a kteří už jsou dnes vlastně taky někde jinde.

S klaunem, mimem a hercem Robertem Jančem jste založili soubor Squadra Sua vlastně už v době, kdy jste ještě byl ve Farmě v jeskyni.

S Robertem jsem se seznámil v Teatru Novogo Fronta. Po nástupu na HAMU jsem dostal neuvěřitelnou nabídku od Aleše Janáka, který se zranil a potřeboval záskok na turné po celé Evropě – vůbec jsem netušil, že ví, kdo jsem, nikdy bych si netroufl věřit tomu, že by mě oslovil. Takže jsem byl v šoku, když se mi dovolal do rekreačního střediska HAMU v Poněšicích a důvěrným hlasem říkal: Romane, potřebuju, abys přijel do Prahy. Namítal jsem, že neumím rusky – a ta postava, co jsem měl hrát, rusky mluvila. Prý nevadí, budu na jevišti mluvit italsky. Tak jsem ten bláznivý krok udělal, potkal se poprvé na jevišti s Robertem a vzniklo z toho přátelství, které nás vedlo dál. Soubor Squadra Sua jsme založili v roce 2003, spíš tak pro zábavu jsme vymýšleli krátké skeče, estrádní čísla pro pražský Festiválek Jsem spokojenej aneb… a další festivaly. V tom pokračujeme dodnes, ale v roce 2012 jsme se pak dali dohromady s Lukášem Houdkem a začali dělat i větší představení.

V prosinci měla premiéru klaunská pohybová komedie Absolutely. Je to prostě jen zábavná hříčka, nebo máte větší ambice?

Když je něco zábavné, nemusí to vůbec znamenat, že to nenese sdělení, nemá hlubší smysl. Dva gangsteři čekají na největší kšeft svého života. Ti dva jsou na život a smrt spojeni – jako partneři v obchodě i přátelé. A kde je hranice, kdy začne být byznys důležitější než přátelství? Je ale pravda, že hlavně chceme předávat pozitivní energii. A chtěli bychom překonat předsudek, že klaun je postava, která má bavit děti.

Jaké to je, být zdravotním klaunem? Co to s vámi dělá? Není to depresivní?

Zažíváte velmi intenzivní setkání, někdy vás dojmou, někdy jste smutný, ale postava klauna je tu jako štít, krunýř, který vás chrání. Pak si to v sobě musíte přebrat, zpracovat – ale vždy dojdu k tomu, že jsou pro mě taková setkání úžasná. A jsem vděčný za to, že můžu dělat práci, kde uplatním všechny zkušenosti a dovednosti, které jsem v herecké profesi nabral, a tady získají sociální poslání. To je pro mě strašně moc silné.

Jak se dá přežít na „nezávislé scéně“?

Squadra sua v tuto chvíli nemá profesionální produkci, to se nám nevyplatí, ale přesto máme slušnou reprízovanost, začali jsme hrát v Jatkách. Zčásti mě živí škola, zčásti práce zdravotního klauna, občas nějaké komerční projekty, pokud mi připadají důstojné – reklamy, menší role německých důstojníků ve filmu… Ale ta pestrost mě baví, stejně jako šance v reklamě využít řemeslné prvky, se kterými pracuji jako pedagog na škole. A pomalu začínám přijímat i to, že je něco hezkého na té dvojité identitě, že talent na jazyky je výhoda.

A jsme zpátky u kabaretu… Čí to byl nápad, česko-německý kabaret?

Philippa Schenkera. V Německu je kabaret mnohem živější než tady – kápli jsme tak myslím na možnost nabídnout něco, co tady chybí. Pro mě je to možnost prolomit mlčení. Jsem tu už devatenáct let a svou německou identitu vlastně skrývám. A prostřednictvím kabaretu se snažím i nějak pochopit, proč o ní vlastně tolik nemluvím. Mám pocit, že obecně je pořád postoj vůči němčině a Němcům spíš negativní. Ve mně se obě strany bijí a kabaret mi dává šanci otevřít kanály mezi oběma etniky, která jsou si vlastně strašně blízká, na sobě závislá. Na území Čech se přece národy vždycky přirozeně mísily – kolik toho tady jenom postavili od středověku „cizí“ stavitelé, kteří tu žili. Ale panují tu pořád předsudky, kamarádi z Německa říkají: Čechy, to jsou levný cigára a nějaký haraburdí, který koupíš za pár kaček. A tady zas všichni říkají: Němci, ti nemají smysl pro humor. V česko-německém kabaretu se snažíme proti takovým předsudkům bojovat. Náš kabaret je jistě v první řadě pro lidi, kteří mají vztah k Německu, ale v podstatě pro každého, kdo se nějak zamýšlí nad svou identitou.

Uvažujete, že byste se třeba zase vrátil do Německa? Kde se vidíte za deset let?

Na svém statku v jižních Čechách… No, vlastně je to dům asi dvacet minut od Prahy, který teď buduju – v podobném prostředí, v jakém jsem vyrůstal v Německu, nedaleko Mnichova. Mým dětem je teď devět, šest a tři, manželka s nimi mluví česky, já německy, aby byly dvojjazyčné. Zatím si moc neuvědomují, že to bude výhoda… Umím si představit, že třeba na krátký čas pojedu pracovat do Německa, v letech 2013 a 2015 jsem byl vždycky na trimestr v Berlíně, ale svou touhu najít své kořeny a své místo jsem si splnil. Našel jsem v Čechách to, co jsem hledal – vím, že toto je můj domov.

Philipp Schenker: Z Curychu přes Berlín a Amsterdam do Prahy

Co vás jako rodilého Švýcara vedlo k přesídlení do Prahy?

V Curychu jsem vystudoval grafický design. Na začátku devadesátých let byla recese a bylo těžké dostat práci, všichni jsme navíc měli pocit, že nejsme žádní komerční grafici, ale umělci. Náhodou jsem našel job v Berlíně, kamarádi tam žili ve squatu – ve východním Berlíně bylo začátkem devadesátých let přes sto squatů – a v tom mém byla spousta lidí od divadla: studovali scénografii, kostýmní design nebo to byli performeři. Rok a půl jsme v Berlíně dělali různé undergroundové projekty. Pak kamarádka odešla do Amsterdamu a pozvala mě na site-specific projekt, kde jsem poznal Danielu Voráčkovou, svou (teď už bývalou) ženu, a zůstal tam. Motali jsme se kolem divadelní školy, účastnili se různých studentských projektů. Tak trochu pololegálně, protože Švýcarsko ještě v té době nebylo napojené na Evropskou unii, Česko v Evropské unii nebylo. A tak jsme se po třech letech rozhodli odejít, a to do Prahy. Daniela nechtěla do další země, kde by se musela učit jazyk a bylo pro ni zas všechno nové.

Jaký byl pro vás přechod do postsocialistické země?

Praha tenkrát byla ještě trochu temnější, ušmudlanější – měla ale svůj šarm. Teď se stal z centra Prahy nesnesitelný disneyland přecpaný turisty – z nás místních už tam nikdo moc rád nechodí… Přišel jsem s tím, že to tu bude dost jinak nežli na Západě. A neočekával jsem, že to bude nutně pohodlné. Můj největší problém byl, že jsem neuměl jazyk. Holandština má hodně blízko ke švýcarské němčině a v Holandsku také všichni umějí dobře anglicky, jako cizinec nemáte nejmenší problém se domluvit. Tady v podstatě nikdo z kamarádů mé ženy nemluvil anglicky, nebo hodně špatně. Vzpomínám si, jak nepříjemná byla komunikace na státních úřadech, všechny ty staré, agresivní báby. To se hodně změnilo, hodně úřadů komunikuje velmi slušně.

V Holandsku jste hrál s renomovanými soubory – Griftheater, Dogtroep… Jaké divadlo jste dělali?

Obě skupiny pracovaly na projektech site-specific a hodně výtvarně. Griftheater založil Frits Vogels, důležitá osoba na scéně pohybového divadla, jeho projekty byly vždycky velmi umělecké: málo textu, spíš fyzické divadlo, velké instalace s videi, umělecké objekty. Site-specific devadesátých let, kdy se šlo do nevyužívaných, prázdných prostor, třeba továren. Anebo se hrálo v přírodě. Dogtroep v té době byla v bodě největší slávy, dělali obrovské projekty, každý večer pro 800 nebo 1 000 diváků. Zajímalo mě, jak to funguje, ale zároveň jsem viděl, že mi tento druh projektů vlastně nevyhovuje, protože komunikace s tak velkým publikem je velmi neosobní. Mám rád, když je kontakt performera s publikem mnohem intimnější.

Takové komornější projekty jste začal dělat v Praze. Jaké byly začátky na pražské nezávislé scéně?

V devadesátých letech tady alternativní scéna vlastně neexistovala, bylo tu jen pár bývalých a současných studentů od Ctibora Turby, kteří se nedrželi jen tradiční pantomimy, ale otevřeně směřovali k experimentálním formám pohybového divadla. Se svou ženou jsem pod značkou STAGE CODE ze začátku připravoval projekty také spíš z oblasti fyzického divadla. Spolupracovali jsme s festivalem Čtyři dny v pohybu – to byli pionýři, co se týče site-specific projektů i moderní experimentální tvorby v pohybovém divadle a tanci.

Dnes jsou mnohem větší možnosti – ale taky větší konkurence…

Jsem extrémně rád, že po dvaceti letech je tady několik generací mladších tvůrců, kteří studovali v cizině nebo byli na různých stážích. Jsem rád za tu pestrost na alternativní scéně i v moderním dramatickém divadle. Je to opravdu velký posun. A konkurence? V každé zemi, když jste na alternativní scéně, je něco těžké. Vždycky záleží na tom, s kým konkrétně spolupracujete. Byl jsem u velmi různých projektů, ale všechny měly jedno společné: východiskem bylo vždycky reálné téma. U Griftheater to byly asociace, jaké budí prostory a jejich historie. Dogtroep se zaměřovala na sociální témata. V Divadle Archa jsem byl u vzniku hned několika projektů dokumentárního divadla. První projekt, na kterém jsem se tu v roce 2008 podílel, Tanec přes plot, vznikl ve spolupráci s uprchlíky a imigranty v době, kdy to ještě vůbec nebylo aktuální politické téma. Občas to bylo otřesné, dojemné, občas strašně vtipné a občas taky strašně smutné. Ale to je druh projektů, které mám rád: když si z nich můžu vzít něco pro sebe. Hrál jsem i v několika projektech Míry Bambuška, v Dechovce VOSTO5 s tematikou sudetských Němců. To je pro mě jako Švýcara velmi zajímavé: Švýcarska se tolik netýkaly dvě světové války, a tak si tam nezažili to, že se společnost totálně rozesere a lidi jdou proti sobě až do krve. Celá Evropa má ten zážitek. Jestli mají Švýcaři nějaké trauma, tak naopak to, že se drželi stranou – ono to není žádné hrdinství, jak si tady všichni myslí.

Jak vidíte politickou situaci u nás?

Nedávno jsem viděl Shakespearova Richarda III. a uvědomil jsem si, jak v něm silně rezonují politické ikony, co máme momentálně na politické scéně. V Čechách bychom tuhle hru mohli okamžitě velmi ostře a trefně inscenovat jako aktuální politické divadlo o aroganci, manipulaci a chtíči po moci, o politicích, jako jsou Babiš a Zeman. Ale myslím, že není adekvátní, když si Češi pořád stěžují, jak to tady je. Je to vlastně paradox: žije se tady líp a líp, i když politici, kteří mají vliv, jsou horší a horší. Za posledních dvacet let tu ale nastal obrovský vývoj, občanská společnost je mnohem silnější, komunální volby ukazují, že iniciativy zdola jsou schopné získat politickou moc. Pozitivní věci jsou určitě možné. Samozřejmě jsou tu i negativa, vzestup populistů je zneklidňující – nevím, jak moc se mám bát, co všechno je tady ještě možné, nicméně myslím, že v Praze se nám žije hodně dobře. Je tu spousta možností, mladší generace mají obrovskou paletu nápadů, nejenom umělci, celý život je mnohem pestřejší.

Co říkáte strachu z migrace, který některé strany a někteří politikové intenzivně šíří?

Připadá mi bizarní, že se teď v Čechách tolik řeší multikulturnost. V Praze je spousta globálních firem, spousta ekonomických migrantů, kteří jsou pro ekonomiku téhle země důležití. A politici, kteří používají strach z migrantů, to moc dobře vědí. Cizinci tady vždycky byli, za komunismu to bylo omezenější, ale v minulosti přes české královské země vždycky proudily různé národnosti – co všechno tady Italové nebo Němci postavili. Neonacionalismus, který teď populisti zkoušejí zakládat, je něco velmi umělého a nepravdivého, ochuzuje se tím česká identita, když se negují věci, které byly bohatstvím této země.

Hledání identity je jedním z hlavních témat kabaretu TO TÉMA / DAS THEMA. Jak vznikl nápad se do něčeho takového pustit?

To byl můj starý sen. Projekt, kde se můj handicap stane tématem, kde se pracuje s němčinou. Romana Horáka jsem znal už několik let ze spolupráce v organizaci Zdravotní klaun, se Svenem Ofnerem jsme společně dělali německé postsynchrony do filmu. Rozhodli jsme se vycházet z vlastních zkušeností a zkoumat, jak tady fungujeme – s dvojjazyčností nebo s dvojitou identitou. Samo překládání nabízí spoustu vtipných možností: můžete při něm komentovat, druhého podrazit, podpořit, přidat vlastní názor. A tak se stalo součástí základního konceptu, zdrojem vyprávění. Záměrně necháváme náš divadelní formát otevřený, písničky musí být přesně nazkoušené, ale jinak jsou to v podstatě strukturované improvizace – máme své téma, jasný rámec, ale reagujeme na aktuální konstelaci publika.

Pro koho je kabaret vlastně určený?

Máme zájem oslovit česko-německou scénu. Čechy, kteří pracují pro německé firmy nebo byli nějaký čas v Německu, Rakousku či Švýcarsku. A samozřejmě tady naopak pracuje mnoho Němců. Zkoušíme oslovit organizace, které zajišťují přeshraniční spolupráci a snaží se – stejně jako my – kultivovat vzájemné pochopení Němců a Čechů. Ale chceme se zaměřit i na studenty gymnázií a vysokých škol – ve škole je výuka němčiny většinou suchá záležitost, my nabízíme zážitek s jazykem.

Žijete „v cizině“ přes dvacet let, jak podstatná je otázka identity pro vás osobně?

Řeším ji pořád – že různé věci nevím, že v gramatice nestačím synovi, co je v šesté třídě. V hodně věcech uvažuji po dvaceti letech tady jako Čech, ale jsou spodní proudy v jazyce a humoru, které jako cizinec, který tu nevyrůstal, nikdy úplně do hloubky nechytíte. Pochopíte, ale neprocítíte. To nemyslím jako sebelítost, jenom konstatuji, že to tak je. Otázka identity je ale mnohem univerzálnější, neřeší ji jen ten, kdo přišel do jiné země, zvyká si na jinou mentalitu, jiný jazyk, jiné kulturní prostředí. Mám doma puberťáka, to je člověk občas cizincem sám sobě… A i potom, každý má ve svém životě fáze, kdy řeší, kdo vlastně je, co má za sebou, kam chce jít dál. I proto myslím náš kabaret baví i lidi, kteří nutně nemají stejnou zkušenost jako my.

Pracujete také jako zdravotní klaun – není to depresivní?

Právě že ne. Rolí klauna je jít proti problémům. Děti, rodiče, personál, všichni se samozřejmě soustředí na problém – a i když to tak rodiče nemyslí a dítě milují, budí v něm často pocit, že všem ztěžuje situaci. Vystupujeme jako karikatury sester a doktorů, ne že bychom je chtěli zesměšňovat, ale aby se děti mohly té situaci zasmát. A děti si hrozně užívají, že jsme staří jako jejich rodiče, a nemáme přitom žádné zábrany být trapní. Je to těžké v tom, že musíte být přesní v improvizaci, musíte rychle pochopit, co je adekvátní, jak komunikovat, ale zároveň nesmíte být příliš opatrní – náš druh „terapie“ znamená, že v dítěti povzbudíme radost si hrát, smát se, mít zase chuť do života. Ať nám u toho klidně i trochu zlobí…

Jak se dá přežít na „nezávislé scéně“?

Některé věci musíte akceptovat, jak jsou. Všichni víme, že ani herci v Národním divadle nejsou zaplaceni tak, aby z toho v Praze mohli živit rodinu. Všichni jsme nuceni mít nějaké kšefty a dělat částečně komerční práci. Což mi ale nepřipadá jenom špatné, mít balanc mezi uměleckým a komerčním světem, když je ta práce samotná důstojná. Točí tady různé německé televize a jsou rády, když mají pro malé role herce, kteří umějí německy. Takže občas musím hrát nějakého toho nácka… S psycholožkou jedné mezinárodní consulting firmy připravujeme firemní tréninky – jako performer hrajete role zákazníka, spolupracovníka, manažera nebo podřízeného, imitujete různé konfliktní situace. Musíte při tom přesně znát situaci na pracovišti. Takové improvizace mezi čtyřma očima jsou pro mě velmi přínosné, hodně se při nich naučím.

Uvažujete někdy o tom, že byste se vrátil do Švýcarska?

Myslím, že tady zůstanu. O švýcarské divadelní scéně nemám přehled – vlastně i proto, že jsem tam nestudoval divadlo. Divadlo je bohužel většinou velmi regionální až lokální záležitost, a když chcete mezinárodně opravdu pravidelně pracovat a cestovat, potřebujete hodně štěstí a je to strašně moc práce, musíte tomu hodně obětovat. Pro mě je důležité žít tady, v Praze.

Roman Horák o Philippovi Schenkerovi

Philipp Schenker je kreativní pankáč, který dokáže provokativní otázkou strhnout na svou stranu obecenstvo. Nebojí se trapné situace, dokáže ji využít a obrátit v zajímavý úhel pohledu na danou věc, což člověka donutí k zamyšlení. Vždy najde nový a neotřelý způsob, jak nahlížet na tvůrčí nebo životní situaci, a proto mě hodně baví s ním spolupracovat. V osobním životě je upřímný a vtipný, vlastně podobně jako na scéně. Nebojí se konfliktu a ve spolupráci dost často dochází k zapáleným sporům o to, jak postupovat, což by se dalo nazvat jako tvůrčí bitky, které do našeho vztahu přinášejí patřičné napětí. Toto pnutí nás oba přitahuje, a proto jsme v kabaretu Das Thema našli společné hrací pole, na kterém se dobře doplňujeme. Philipp je trochu starší než já, a proto mám někdy pocit, že je můj starší bratr, i když je menší než já. Má dva šikovné a sympatické syny a psa Bowieho, který se ke mně vždy lísá.

Philipp Schenker o Romanu Horákovi

Romanu Horákovi je zhruba čtyřicet, ale na jevišti i v životě se pohybuje jako pětadvacetiletý top sportovec, stále v pohybu, plný nápadů, zaujatý. Neangažuje se jen při divadelní práci, ale i v politických a sociálních projektech. A také má skvělou rodinu se třemi dětmi a právě staví dům. Hektické hormony ho stále udržují v záběru. V tom, co dělá, je motivovaný, upřímný – a na rozdíl od jiných lidí se dokáže omluvit, když něco podělá. To mu jde líp než mně. Znám ho deset let ze Zdravotního klauna. Tahle práce vyžaduje, kromě divadelní a klaunské zkušenosti, abychom byli i lidsky otevření a empatičtí. Stejně otevřený je Roman i při spolupráci na kabaretu Das Thema. Je pro mě důležité, že chce jít do hloubky a nedá pokoj, dokud každou scénu dobře nepropracujeme. Baví nás hledat humor, který je osobní a odkrývá i naše slabé stránky. Dobře se doplňujeme, nejen při zkouškách a představeních, ale i při produkční práci, která je někdy nečekaně vyčerpávající.

• Autor: Lenka Šaldová
• Publikováno: 27. května 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Roman Horák a Philipp Schenker: Kde domov můj?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ